26. března
Kijivu trošku zlobí s jídlem, ale má na to nárok. Bříško jí utěšeně roste a jinak je úplně v pohodě.
Moja přes zimu zmohutněla, před očima dospívá, i když menzes zatím nemá.
Tatu je stále více fixován na Kambu, jako by cítil, že máma na něj za chvíli už nebude mít tolik času ani sil.
22. března
Dnes byly gorily po dlouhé zimě konečně venku. Tradičně se vrhly na trávu, kterou si plnými hrstmi cpaly do pusy, i když letos je oproti jiným jarům hodně nízká.
Ještě před tím jsme jim do výběhu dali nová lana a parkosy, což samozřejmě neuniklo jejich pozornosti. Hlavně Tatu všechno zkoumá. Konzervativní taťka Richard zůstal na svém místě hned za vchodem do pavilonu. Samice a mláďata ale s chutí celý den střídají pobyt venku a uvnitř.
20. března
Dnes jsme oslavili 17. narozeniny naší Kijivu. Narodila se 18. 3. 1993 v Apenheulu. Všichni jsme si to ohromně užili, sešli jsme se s dlouholetými obdivovateli našich goril, kteří přinesli pravé narozeninové dárečky. Kiji i ostatní gorily dostaly dobroty v krabičkách a k tomu růžičky a salát, to všechno porůznu poschovávané v expozici.
7. března
Obě mláďata v neděli hravě "boxovala". V podobných hrách se dá vypozorovat nácvik na životní situace nečekaných pádů a ztráty rovnováhy, ale i příprava na skutečné konfliktní situace. Zkrátka pohybová "škola hrou".
Během víkendu dostávaly gorily tvaroh ve vaničkách: Tatu si ho nalepil na čelo, takže chovatelkám připomínal ze všeho nejvíce Inda se znaménkem tikka. Dovednost přinášet prázdnou vaničku se ale teprve musí naučit. To Moja už ji zvládá dokonale – přinese vaničku a dostane za ni nějakou odměnu. "Výměnný obchod" je pro ni natolik atraktivní, že leckdy přichází sama s nabídkou nejrůznějších předmětů – klacíku, kusu kůry.
Zdánlivě jde o zábavu, ale ve skutečnosti je "výměna" důležitým prvkem komunikace mezi chovateli a gorilami. Gorily mohou přinést předmět, který se náhodně dostane do výběhu, anebo předmět, který jim dají sami chovatelé a později jej chtějí získat zpět, aniž by museli gorilí skupinu zavírat do ložnic a hledaný předmět si donést z výběhu sami.
5. března
Vládne rodinná pohoda, jen Shinda zůstává nadále rozmrzelá. Podle Gábiny by jí nejvíce prospělo jít ven, do venkovního výběhu, ale tomu není přetrvávající zimní počasí nakloněno.
3. března
Shinda už má dva dny špatnou náladu a dneska při ranním krmení se o tom ošetřovatelky přesvědčily na vlastní kůži. Veronika jí podávala snídani jako obvykle ve "čtverečku" – malé mřížové oddělovací kleci ve velké ložnici. Do přípravny vstoupila Gábina a jako každý den se šla se zvířaty přivítat. Pozdravila Shindu a ta k ní natáhla ruce skrz mříže. Shinda je naučená ruce předvádět, je to vlastně základ veterinárního tréninku. Gábina se k jedné ruce s důvěrou naklonila a šup, Shinda jí druhou přejela po obličeji! Zůstal po ní naštěstí jenom škrábanec na čele. I proto jsou v kontaktních boxech navržené mříže tak těsně u sebe, aby dospělé gorily nemohly prostrkovat ruce dále než po dlaň. I přesto ale dokáže gorila i zkušeného chovatele zaskočit.
Dnes ráno se také stěhovaly tři předloňské samičky kotulů, které pojedou až do holandského Apenheulu. Jejich odchyt do sítě byla čistě kurátorská práce. Chovatelé se raději odchytům vyhnou. Má to prostý důvod – každý odchyt narušuje vztah důvěry mezi zvířaty a chovateli a ten je v řadě případů základem jejich práce. A zejména tak inteligentní tvorové, jako jsou opice, si pamatují ty, kdo je chytali, i mnoho let.
Odpoledne už proběhlo ve znamení příprav na jaro. Gorilí výběh dostal na podzim nové parkosy (kmeny a kmínky ke šplhání) a teď je zapotřebí natáhnout nová lana. Zdánlivě hravá práce pro letní odpoledne, pro chovatele ve skutečnosti dřina. Každý balík lan váží zhruba 60 kg. Lana se musí roztahat po výběhu, navěsit na kmeny a pevně navázat. Pokud možno tak, aby je firma Tatu a spol. co nejméně rozplétala. Takže docela slušný odpolední tělocvik.
1. března
Dnešek se odehrával ve znamení lan. Abychom nahradili gorilám i dalším opicím možnosti pohybu, které mají v přírodě, nabízíme jim v expozicích různé druhy "cvičebního nářadí". Jedním z nich jsou lana. Lněno-konopná, kokosová, kaučukovaná, někdy i z různých druhů umělých vláken.
U goril jsou to výhradně lana z přírodních materiálů. Jsou sice splétaná strojově, tedy velmi pevně, ale to by tu nesměly být hlavy a ruce nenechavců, jako je Tatu. Dnes se mu podařilo rozplést lano, na kterém je pověšený velký žlutý míč. Vznikla velká smyčka, do které se Tatu protáhl a visel v ní jako netopýr. Pro něj to možná byla velká zábava, ale pro chovatele horor.
Volné konce lan jsou totiž naší noční můrou, opice se do nich mohou zamotat a vážně si ublížit. Proto je stále dokola zaplétáme či odřezáváme, zatímco naši svěřenci s neúnavnou pílí vytvářejí nové a nové. Naštěstí se tentokrát nic nestalo a jakmile byly gorily oddělené v ložnicích, smyčku jsme odstranili. Ale naše rodinka si určitě najde další příležitost, jak nás potrápit.
