S Jakubem Vágnerem jsme se sešli asi půl hodiny poté, kdy se dozvěděl, že se Česká televize rozhodla natočit další sérii rybářsko-cestopisného seriálu Giganti Jakuba Vágnera, jehož první řada se vysílala zhruba před rokem. V náladě byl tudíž vynikající. Jako by poslední úspěch starý několik dní už byl zapomenutý a soustředil se na další práci.
"Teď si pár týdnů po Indii dám odpočinek a pak se vrhneme na další práci," slibuje. "Bude to pokračování seriálu Giganti. Ale zatím nesmím prozradit, které lokality navštívíme," říká. Každopádně to bude opět po stopách sladkovodních obrů, kterým hrozí vyhynutí.
Na co nejvíc zabírají ty velké ryby?
To je samozřejmě kus od kusu. Toho nového sumce jsem chytil asi na čtyři kila těžkou rybu, kterou jsem den předem viděl mrtvou plavat v řece. Smrděla příšerně, ale nakonec jsem ji dostrkal ke břehu. Druhý den už skoro tekla a pochodovala, skoro se neudržela na háčku. A vidíte, osvědčilo se to.
Takže předem zjišťujete, co který druh ryby má rád?
To je právě ten problém. U některých ryb se to ví, u některých ne. To je vlastně nejtěžší. Kdybych k té řece přišel s kolínkama, tak na úlovek můžu čekat třeba dva roky. A možná bych tak dopadl i s čerstvou nástražní rybou.
Nabízí se srovnání - rozložené lidské maso a zkažená ryba. Má to souvislost?
Narážíte na zvyk těchto ryb požívat shnilé maso mrtvol, které Indové vhazují do řeky, místo aby je spalovali. To vysvětlení se nabízí, ta ryba je na to zřejmě zvyklá. Ale myslím, že to nemusí být jenom tím. Sumci obecně mají hodně zakrnělý zrak, takže postranní čára je důležitá, pachová stopa je důležitá, dlouhé vousy jako hmatový orgán. Ale pachová stopa tu zřejmě bude hrát nejdůležitější roli.
Jak se liší goonch od našeho sumce?
To je stejné, jako byste řekl auto jako auto. Jenže jedno je stodvacítka a druhé mercedes, to je asi to všechno, co mají společné. Sumců existuje přes tři tisíce druhů. Má úplně jinou stavbu těla, jeho povrch není slizký, na pohmat je jako had. Má dominantní tlamu. Naši sumci mají zuby, kterým se říká kartáče nebo podkovy, takové jehličky jako smirkový papír. Kdežto goonch má řezáky až dva centimetry dlouhé po obvodu čelisti. Uprostřed má takové dvě kostěné desky, kterými drtí kořist. Náš sumec, když mu strčíte ruku do tlamy, vám maximálně odře kůži, nemá sílu ve stisku. Kdežto goonch vás nejen pokouše zuby, ale může ruku i rozdrtit.
Jaké pruty používáte na tyto velké ryby?
Já mám zkušenost, že čím má člověk víc nachytáno, tím míň se soustřeďuje na drahou výbavu. Já třeba nepoužívám drahé uhlíkové pruty, se kterými když třísknu o šutr, tak se zlomí. Takže běžné laminátové pruty v cenách za dva a půl tisíce nebo za tři. A k tomu mám robustní naviják se šnekovým převodem. Používám buď klasické monofily nebo pletené šňůry. Tady je to podle situace. Pletené šňůry mají obří pevnost i při menším průměru, ale zase se snadněji lámou. Zato monofil má sice větší průměr, ale nesnadno se zničí. Navíc má i určitou průtažnost, což se někdy taky může hodit, například během prudkého záseku, kdy by se pletený přetrhl.
Jak to v praxi vypadá, když se odhodláte vypravit do nové oblasti?
Když místo neznám, jedu tam dvakrát třikrát jen sám s batohem, je potřeba poznat místní zvyky, třeba i náboženské. Ve druhé fázi jezdíme na vlastní pěst s kameramanem. Kluci kolem mě jsou na stejné vlně, taky asi mají snížený pud sebezáchovy. Až po důkladném poznání místa můžete pozvat větší televizní štáb, to znamená čtyři pět lidí.
Povídá se, že vám domorodci ryby naloví a vy se s nimi jen fotíte. Pomáhají vám místní lidé?
Když to jen jde, snažíme se využít jejich pomoci, ovšem jen k tomu, aby nám pomohli snést metráky vybavení na vyhlédnuté místo. Například teď v Indii jsme scházeli čtyřkilometrový chodníček s převýšením patnáct set metrů a to harampádí, hlavně filmové, bychom v životě sami dolů nesnesli. Takže jsme měli tři pomocníky, kteří nám pomáhali i s vařením. Ale je blbost si myslet, že oni chytají za mě. Vždyť v těchto destinacích ani rybaření na prut není obvyklé.
Nemohu se nezeptat. Máte hodně nepřátel, nedávno například proběhla tiskem zpráva, že parma, kterou jste ulovil v Eufratu, je pro místní úplně běžná ryba, stejně jako když chodí na ryby i naši rybáři. Co vy na to?
Já to komentuju dost nerad. Každému nemusím být sympatický, a kdyby mě napadli za to, co není pravda, tak neřeknu ani slovo. Ale toto je úplně jinak. Není to tak, že by ji lidi běžně chytali na prut, občas některá zůstane rybářům v sítích. Pak ji také můžete chytit v umělých nádržích královského paláce. Tolik o tom, zda je vzácná, nebo ne. Fór je v tom, že se dosud nikomu nepodařilo ulovit ji v přírodě. Tedy ne z umělého odchovu na rybníce.
Je vás na světě podobných dobrodruhů zhruba patnáct na podobné prestižní úrovni. Záviděli vám konkurenti?
Právě že vůbec. Normálně mezi sebou soutěžíme. A když jsem vzácnou parmu dostal, chodily blahopřejné maily. Takže si říkám: ať si nadává kdo chce jak chce. Vždyť je to tak snadné, zaplatit si letenku, vzít batoh s vercajkem a ukázat, kdo co umí. Ono to ani tolik nestojí. Když si rodina zaplatí dovolenou v Egyptě, rozhodně je to přijde na víc.
Podívejte se na exkluzivní záběry z posledního lovu na indického lidožrouta.
31. května 2012 |
