"Za celý život jsem v Jizerkách nesbíral začátkem ledna houby (v sice zasviněném) , ale 'březnovým' sluníčkem prosvíceném lese. Bez lopatky a hrabiček na odklízení sněhu ze známého pařezu," popisuje.
Dnes opravdu poprvé. V lesích Jablonecka, bez sněžnic, válenek a kožichu. Jediným nadstandardem byla igelitová plachtička, sloužící jako podložka před ulehnutím k hledáčku fotoaparátu, před jehož objektivem se postupně vystřídaly penízovky smrkové, kuželovité a krásnorůžek lepkavý (na přiložených fotografiích).
Nalezených hub bylo poskrovnu. "Ale pohoda v lese a následná radost v kuchyni začátkem ledna – tak to si tedy pište," vyjadřuje nadšení.
Jeho první houbařské vzpomínky sahají do doby krátce po 2. světové válce. Hříbky v čistých lesích byly z dálky viditelné, nikde ani klacek, ani šiška, vše posbíráno na topení v baráčku.
"V pozdějším věku mi houby imponovaly nejen tím, že jsou to mé milované houby, ale i svojí neúplatností. Rostou si, kdy chtějí a jak chtějí, bez ohledu na politiku a hmotný zisk. Žádné 'soudruhu, ber to jako stranický úkol', nebo 'Ivánku, kamaráde' nikdy nedonutilo žádný hřib červený ani modrák k nekalému růstu," zafilozofuje si.
A upozorňuje: "Zkušení houbaři z rovinatých a na sníh skoupějších oblastí zemí českých asi budou údivem pozdvihovat obočí: nic tak zvláštního se asi nestalo. Ale v lednu na Tanvaldsku?"
