Neuvěřitelná, fascinující, magická. Tak psali fanoušci i média o Darci Lynne Farmerové, dvanáctileté břichomluvkyni, která se na konci září probojovala až do finále populární soutěže Amerika má talent. Dívka, která umí „rozmluvit“ i „rozezpívat“ loutky a ještě u toho publikum rozesmát, nakonec vyhrála.
O břichomluvectví, starém, ale trochu zapomenutém umění, se tak najednou zase začalo mluvit. A čím dál víc lidí se zajímá o to, jak to ta Darci Lynne dělá.
Nejde samozřejmě o kouzlo, ale o kombinaci talentu, tréninku a iluze na straně diváků. Břichomluvectví se lidé věnují odedávna, první dochované zmínky o něm jsou ze starého Řecka. Tehdy ho používali věštci a věštkyně včetně slavné Pýthie. Pomoci změněného hlasu, který zdánlivě nevycházel z jejich hlasového ústrojí, předstírali, že mluví s nadpřirozenými bytostmi nebo s duchy zesnulých.
Břichomluvectví se v nějaké podobě objevilo ve všech světových kulturách. V té naší bylo dlouho spojované s čarodějnictvím, ale časem se z něj stal hlavně zdroj zábavy. Cirkusoví umělci a kouzelníci začali využívat loutky s výraznými pohyblivými ústy – dělají to tak dodnes.
Co břichomluvec nikdy nevysloví
Ve většině jazyků se pro ně ujal název, který spojuje slova „břicho“ a „mluvit“. Jenže ve skutečnosti nemluví z břicha, používají hlasivky jako při běžné řeči. Klíč je v tom naučit se jednotlivé hlásky vyslovovat bez toho, aby se viditelně hýbaly rty nebo čelist. Břichomluvec má většinou lehce pootevřené rty a usmívá se tak, aby za zuby nebylo vidět, že hýbe jazykem.
S některými hláskami, například s K, R, S, T nebo s kteroukoli samohláskou, je to jednodušší. Hlásky, při jejichž vyslovování se používají rty (B, F, M, P a V), břichomluvec prostě nevysloví. Musí je nahradit jinými, co nejpodobnějšími zvuky, například místo B říká D, místo M zase T.
Pomáhá mu většinou to, že pro jednotlivé postavy používá různé humorné hlasy. A má ještě jednu velkou výhodu: diváci mu podvědomě chtějí věřit, takže drobné nesrovnalosti úplně přeslechnou.
Každý se nechá ošálit
Uvěří, i kdyby byli sebeskeptičtější. Může za to kombinace několika iluzí, které fascinují nejen ohromené publikum, ale i neurovědce. V roce 2007 například efekt břichomluvectví zkoumali neurologové z Dukeovy univerzity v Severní Karolíně. Zjistili při tom, že podněty, které slyšíme, a ty, které vidíme, zpracovává stejná oblast v mozku.
„Dříve mezi vědci převažoval názor, že každý z pěti smyslů – zraku, sluchu, čichu, hmatu a chuti – má v mozku svůj vlastní region,“ vysvětlila magazínu ScienceDaily neurobioložka Jennifer Grohová, která se na výzkumu podílela. „Nyní začínáme chápat, že to není tak jednoduché. Naše výsledky ukázaly, že jsou všechny smysly úzce propojené.“
V běžném provozu je od sebe jen těžko oddělujeme. „Když v keři zazpívá pták a zároveň vidíte, jak se otevírají dveře, nejspíš si pomyslíte, že ten zvuk bylo vrzání dveří a hned vás napadne, že mají asi rezavé panty,“ uvádí v článku pro časopis Frontiers for Young Minds známý psycholog a neurovědec Michael S. A. Graziano z Princetonské univerzity, který je sám nadšený břichomluvec a nečekaným propojením smyslů se zabývá do hloubky.
S břichomluvectvím je to stejné jako s ptákem a dveřmi. Když sledujeme rty loutky, jak se hýbou, a slyšíme hlas, který vychází z úplně jiného místa (z břichomluvcových hlasivek), automaticky si v mozku oba stimuly spojíme. Uvěříme tak, že loutka skutečně hovoří, směje se nebo třeba zpívá.
Takových příkladů je daleko víc. „Představte si, že se díváte na video na YouTube. Mluvčí se dívá do kamery a vy zároveň posloucháte jeho hlas z reproduktorů. Vidíte, že se jeho rty pohybují, a tak si hned zvuk v duchu umístíte do jeho úst, i když vychází odjinud,“ popisuje Graziano. Je to iluze, se kterou se v každodenním životě setkáváme tak často, že už nás vůbec neudivuje.
Není to jenom o hlase
Proč nás tedy břichomluvci tak fascinují a připadají nám doslova jako kouzelníci? Důvodů je víc. V první řadě jde o poměrně netradiční situaci, na kterou už se v duchu připravíme jako na něco speciálního. Na rozdíl od každodenních vjemů, na které jsme si prostě zvykli.
Graziano ale dodává, že roli hraje ještě jiný druh iluze: ta sociální. Jako lidé jsme přirozeně empatičtí a sociálně inteligentní, máme na to dokonce zvláštní oblasti v mozku. „Dvě z nich jsou v podstatě těsně nad ušima, asi dva centimetry směrem dovnitř. Na každé straně mozku je jedna. Říká se jim temporoparietální junkce čili TPJ,“ vysvětluje vědec.
„Obě TPJ spolupracují s dalšími částmi mozku a vytváří naše domněnku o tom, co se asi děje v mysli někoho jiného. Nejen že tak ostatní lidi vidíme a slyšíme, ale dotvoříme si i představu o jejich myšlenkách, pocitech a naše celkové povědomí o nich,“ dodává.
Pomáhají nám přitom „nápovědy“, které nám ostatní dávají: pohyb hlavy, tón hlasu, směr, kterým se zrovna dívají. Funguje to i s loutkou, která nám člověka aspoň vzdáleně připomíná. Tím, že si zpracujeme signály, které k nám „vysílá“, uvěříme, že přemýšlí a že má skutečné pocity. Aby tedy byla iluze dokonalá, musí břichomluvec natrénovat dvě věci: hlas loutky a řeč jejího těla.
Břichomluvkyně Darci Lynne Farmerová v show Amerika má talent
