Standardní otopná soustava odvzdušňovací ventily potřebuje jen při uvádění do provozu nebo při poruše. Takže je vlastně nesmysl dávat do otopných těles jiné ventilky než ty základní. Třeba ty automatické, které jsou dražší.
Při běžném provozu se vzduch může do soustavy dostávat jen při dotlakování kotle. Příčinou mohou být miniaturní netěsnosti systému, které se ani nemusí projevit kapáním odněkud z rozvodů, například z napojení rozvodů na radiátoru. Pokud je soustava rozumně těsná, tak to dotlakování je třeba udělat jen jednou za dlouhou dobu.
Automatické odvzdušňovací ventily se dávají spíše do hodně komplikovaných otopných systémů, kde je nebezpečí vzniku vzduchových kapes, ale to jsou jiné ventily než k radiátorům, říká se jim hrníčky.
Kovové ventily se používají do starých litinových radiátorů.
Problém může nastat v bytových domech, kde došlo k instalaci termostatických ventilů. Většinou se pouze vyměnily jen ventily na vstupu, ale nikdo se nezabýval tím, že by se měly doplnit odvzdušňovací ventily na výstupu, protože by to bylo pracné, drahé a zdlouhavé. Výsledkem je, že pak lidé v nejvyšším patře mohou odvzdušňovat jak chtějí, ale vzduchová bublina zůstává v radiátoru o několik poschodí níž, protože rychlost proudění otopné vody není taková, aby bublinu vyhnala až do posledního patra.
Nedá se s tím dělat v podstatě nic. Částečně se to řeší tím, že si lidé postupně staré litinové radiátory nahrazují moderními plechovými, které jsou vybavené odvzdušňovacími ventily automaticky. Částečně tím, že jsou tyto domy často připojené na dálkové zdroje tepla a dodavatelé pro domovní okruh mají tu vodu ošetřenou inhibitorem, odplyněnou. Takže pokud nedojde k nějaké havárii, vzduch ze soustavy postupně mizí.
Některé možné příčiny zavzdušnění
1. Kolonie bakterií v otopné soustavě, které vytvářejí plyny. V trubkách se tvoří povlaky bakterií a produkty jejich metabolismu mimo plynů vylučují látky, které jsou ve vodě agresivní a mohou způsobovat korozi v trubkách a radiátorech.
2. Kombinace měděného vedení s hliníkovými radiátory. V tomto případě vzniká elektrochemická koroze, při níž se vyvíjí vodík. Tato kombinace vzniká, pokud někdo zrušil původní železné rozvody, nahradil je měděnými, ale z nějakého důvodu už nechtěl vyměnit původní hliníková otopná těles. Anebo chtěl ušetřit a levně je koupil z druhé ruky.
3. Topenář použil na připojení radiátorů obyčejné plastové trubky na vodu. Specializované trubky určené pro rozvody topení mají v sobě kyslíkovou hliníkovou bariéru, která je pro vzduch nepropustná. Často se kvůli ceně používaly obyčejné trubky z polypropylenu, které nejsou opatřeny difuzní zábranou. Takže se do systému vzduch pomalu může dostávat.
4. Nedostatečně veliká expanzní nádoba u kotle. Každý kotel má expanzní nádobu, ale z prostorových i nákladových důvodů není příliš velká. Jenže se může stát, že stávajícímu objemu otopné soustavy by měl odpovídat větší objem nádoby (aby mohl kompenzovat rozdíl objemu vody při maximální a minimální teplotě).
V praxi pak může docházet k tomu, že při maximální teplotě je expanzní nádoba maximálně natlakovaná a pojistným ventilem přebytečná voda odkapává ven. V okamžiku, kdy teplota poklesne, soustava se snaží nahradit „ztracený“ objem vzduchem, a to jakoukoliv drobnou netěsností v soustavě, tedy i takovou, která se neprojevuje očividným kapáním radiátoru.
