Když se řekne hlubokomořská ryba, většina z nás si představí pekelné stvoření s široce rozevřenými čelistmi, se zuby ostrými jako jehly, s temným tělem pokrytým bizarními výrůstky. Něco mezi Satanem a Vetřelcem.
Pseudoliparis swirei se této představě vzpírá. Je růžová a hladká jako miminko, pod průhlednou kůží bez šupin prosvítají svaly, žaludek, játra… Malá očka mžourají do tmy, 20 centimetrů dlouhé tělo se elegantně vlní, když rybka krouží kolem korýšů obírajících lidmi nastraženou makrelu.
„Nevypadá zrovna robustně nebo silně, ale v tomto extrémním prostředí je mimořádně úspěšná,“ říká Mackenzie Gerringer z Washingtonské univerzity, hlavní autorka článku v odborném časopise Zootaxa, který nově objevený druh popisuje.
Křehký lovec v hlubinách
Pseudoliparis je přizpůsobena jinému prostředí než ostatní hlubokomořské ryby. Ty obývají v naprosté většině mnohem mělčí vody. Až do tisíce metrů přitom pronikají zbytky světla od hladiny, ryby žijící výš proto mají zpravidla velké oči.
Naopak ve větších hloubkách je jediným zdrojem světla bioluminiscence – světlo produkované mořskými organismy, které jím k sobě lákají kořist nebo pohlavního partnera, případně si samy svítí při lovu (jako ryba pestrosvítivec).
O potravní strategii většiny hlubokomořských ryb dobře vypovídají jejich česká jména: zubatka, zubatice, šírotlamka, ďas… Žijí v hloubkách, kde jsou relativně hojné i jiné druhy ryb a další větší organismy. Schopnost ulovit a pozřít takto velkou kořist se tedy vyplatí.
Nově popsaný druh žijící v hloubce kolem 8 tisíc metrů si může o takovém jídelníčku nechat zdát. Jiné ryby tak hluboko nepronikají, hlavní kořist představují různonožci – korýši příbuzní blešivcům, které známe i z našich čistých potoků. Pseudoliparis je nasává jako vysavač.
Život v hadálu. Pod tlakem
Hlubiny Mariánského příkopu u ostrova Guam v Tichém oceánu představují specifické prostředí označované jako hadál. Oceánografy k tomuto pojmenování inspiroval Hádés, řecký bůh podsvětí. Je to svět naprosté temnoty, teplot kolem nuly, nízkého obsahu kyslíku a obrovského tlaku. S každými 10 metry hloubky tlak roste o jednu atmosféru, takže Pseudoliparis se musí vypořádat s tlakem okolo 800 atmosfér.
Nový druh hlubinné rybyRyba, kterou v květnu 2017 zachytily kamery japonské výzkumné agentury JAMSTEC v Mariánském příkopu u ostrova Guam v Tichém oceánu, překonala hloubkový rekord o 26 metrů. O měsíc dřív zaznamenali Číňané podobnou rybu v hloubce 8152 metrů, ale nemají to dobře zdokumentováno.   Pseudoliparis swirei vypadá strašidelně až na snímcích z výpočetní tomografie, které odhalují její anatomii včetně ostrých zubů. Japonci pořídili dokonalé záběry. Bylo zřejmé, že ryba patří do čeledi terčovkovitých, jež v hlubinách dominuje, ale nepodobala se žádnému známému druhu. Rozdíly potvrdila i analýza DNA. Vědci proto na podzim 2017 popsali nový druh Pseudoliparis swirei. Druhové jméno dostal po Herbertu Swireovi, navigačnímu důstojníkovi z lodi Challenger, která v roce 1875 Mariánský příkop objevila. |
Takový tlak je už zničující i pro jednotlivé velké molekuly v těle, především pro bílkoviny. Ryba má proto v tkáních vysoký obsah látky TMAO, která bílkoviny před „rozmačkáním“ chrání. I ta má ale své limity. Odborníci předpokládají, že hlouběji než v 8 200 metrech už žádná ryba nepřežije. Pseudoliparis se tedy pohybuje na samé hranici možného.
Naopak se nemusí bát predátorů. Ona sama stojí na vrcholu tamního potravního řetězce. Mariánský příkop funguje jako obří trychtýř, v němž se koncentrují živiny propadající z mělčích vod. Zbytky mrtvých organismů se živí korýši, kteří následně slouží za potravu naší rybí rekordmance. Ta disponuje tlakovými čidly, díky nimž pozná, že před ní pluje potenciální kořist.
Evoluce vybavila organismy adaptacemi umožňujícími přežít všude, kde to není v přímém rozporu s fyzikálními zákony. Pseudoliparis je toho dalším příkladem. „Hadál považujeme za extrémní prostředí, protože pro nás extrémní skutečně je. Ale tam dole žije celé společenství organismů, které jsou naprosto spokojené,“ říká Gerringer.
