Udělám pár kroků do lesa a znejistím. Klidně se přiznám, protože ten zvuk budí respekt. Když troubí jelen, je to slyšet na hony daleko. Vskutku.
Najednou nevím, zda stojí za mými zády, nebo je kilometry vzdálen. Ani nedokážu interpretovat jeho hlas. Možná slaví vítězství, možná hledá vyzývatele. Možná ho právě našel ve mně. V nádherných lesích Malé Fatry, kde jsem trávil dovolenou, bylo v polovině září období říje.
Den co den uléhám na výšlapech po Slovensku pod miliony hvězd a bylo by to i v absolutním tichu, kdyby se všude kolem mě neodehrávaly souboje o laně. Občas si připadám jako uprostřed bitevního pole, čekám, kdy se nad mým spacákem střetnou dva statní samci.
Nestane se tak. Ani jelena nakonec během několikadenního pochodu nespatřím. Ale o jejich přítomnosti vím moc dobře.
A tak se ani nesměji turistům, kteří se v Krkonoších troubením vyděsili natolik, že si volali pomoc proti medvědovi. Ono ve tmě černočerné… V takové tmě zkrátka napadne člověka bez předchozí zkušenosti leccos.
Výzva i oslava vítězství
Námluvy majestátní zvěře daly jméno desátému měsíci našeho kalendáře a mě zajímá, jak to vlastně chodí. Dítě velkoměsta má zkrátka značné mezery a dvanácteráka zná tak maximálně z televizní obrazovky.
Naštěstí existuje obora Skalice nedaleko České Lípy, o kterou se stará Jaroslav Tatarkovič. Muž, který toho ví o jelenech opravdu hodně. „Ale pořád mě umí překvapit, pořád se učím. I po těch letech,“ usměje se.
Poprvé šel kolem ohrady před sedmou ráno, aby celou oboru zkontroloval. Zda se někde neudělala díra do plotu, zda nespadla souška. A zda se zvířatům dobře daří. Je to pro něj rutinní práce, ale z každého slova cítíte, jak ji má rád.
Upřímně, chvílemi jsem vděčný, že si náš hovor nahrávám. Protože v úžasu neslyším. Pohled na nádherně rostlé a od pohledu inteligentní sudokopytníky je absolutně fascinující. V oboře se odehrává divadlo, které zrežírovala příroda.
„Každé jelení zatroubení má svůj přesný význam. To není jen tak nějaký zvuk,“ upozorňuje mě můj průvodce. „Může to být výzva k boji, může to být oslava vítězství. Může to být znamení ostatním, aby se nepřibližovali. Rozhodně to není jen nějaká kratochvíle.“
I laně si vybírají
Jelenů polehává či postává kolem dokola několik. „Ale jen jeden je dominantní,“ vysvětluje mi Tatarkovič. Který to je, poznáte poměrně jasně. Trůní v lesíku obklopen samicemi. Je největší, nejsilnější. A pro opačné pohlaví nejpřitažlivější.
Každé jelení zatroubení má svůj přesný význam. Může to být výzva k boji, stejně jako oslava vítězství, nebo znamení ostatním, aby se nepřibližovali.
„I laně si svého partnera k páření vybírají. Kdyby přišel nějaký slabší, nechtěly by ho,“ zazní. V tu chvíli je mi mlsně koukajících nápadníků docela líto. Vědí, že se nesmějí ani přiblížit. Vědí, že by to pro ně mohlo v krajním případě znamenat i smrt.
„Vidíte, že zůstávají v bezpečné vzdálenosti. Jelen je chytrý a nepustí se do souboje s výrazně silnějším sokem.“ Přesto se po chvíli mohutný samec zvedne a své konkurenty preventivně odežene ještě dál. Oslaví to halasným troubením. Ne, nikdo se mu neopováží postavit.
Podívejte se a poslechněte si, jak troubí jelen, když vábí:
10. února 2009 |
Ani teď, kdy je období říje v pokročilém stadiu a král lesa ztratil značnou část své tělesné hmotnosti. Prakticky nejí, nemá čas. Má jiné starosti. Musí se postarat o pokračování svého druhu a to je činnost velmi namáhavá.
Ve volné přírodě musí na své laně dávat pozor, držet je pohromadě. Musí čelit výzvám a ukazovat svou sílu. „Pak mu před zimou zbývá velmi málo času, aby obnovil své zásoby tuku, díky kterým přežije do jara,“ odkrývá odborník.
Špičák i dvanácterák
K soubojům se používá paroží. A právě paroží samozřejmě dělá hlavu jelena impozantní. Svého protivníka jím dokáže hravě propíchnout, těžce zranit. Ačkoliv při kláních podobných váhových kategorií nebývají následky fatální, vypadají souboje hrozivě.
Dominantní jelen je vždy jen jeden. Je největší, nejsilnější a pro laně nejpřitažlivější.
Paroží se každý rok po zimě na konci února a v březnu shazuje. Jakmile odpadne jedna polovina, snaží se jelen rychle zbavit i té druhé. Není nic příjemného mít jednu stranu lebky zatíženou až sedmi kilogramy.
„Růst začíná vzápětí díky hormonu somatropin, a než se parohy zcela vyvinou, nemůže u jelena začít říje,“ popisuje Tatarkovič. Mladé parohy jsou potažené jemnou kůží, která je po dokončení růstu jeleny třeba o stromy vytloukána.
„Nebolí je to. Lidé si často myslí, že ano, protože je vidět krev, ale není to tak. Naopak je kůže začne svrbět, parohy mineralizují, zpevňují se a stávají se necitlivými. Vytloukání proběhne velmi rychle, zvládnou to během dne.“
Čím silnější jedinec, tím vyvinutější paroží. V prvním roce povětšinou mluvíme o špičácích, tedy nikterak členěném. Následuje vidlák, šesterák, osmerák, desaterák a samozřejmě i nejvíce ceněný a obdivovaný dvanácterák. Ve stáří se členitost znovu ztrácí.
Jelení souboj někdy může vypadat jako boxerský zápas:
8. října 2012 |
Chleba? Ne pro jelena
Pro člověka není tento bojový nástroj až na výjimky nebezpečný. Hovoří se o případech, kdy samci napadli ženy během menstruace, ale potvrzené to není. Lidi obvykle jelen za soka v lásce považovat nebude.
„Pokud ovšem není lidmi odchovaný. Pak začne muže časem považovat za svého rivala a zabil by ho. Když si někdo vezme domů koloucha v domnění, že je opuštěný, nedopadne to dobře,“ varuje Tatarkovič. „Jednoho takového jsme sem přijali a musel jsem ho zastřelit,“ říká smířeně.
Například v londýnském parku doporučují návštěvníkům nepřibližovat se v období říje k jelenům blíže než na 50 metrů. Přesto se stává, že musí zasahovat policie; podívejte se, jak jelen v říji vyhnal staršího muže na strom:
26. června 2017 |
Že jsou lidé pro jeleny nebezpeční, to naopak bohužel platí velmi zřetelně. Uhynutím zvířete může skončit například snaha přikrmit ho chlebem. Jakkoliv je to činěno v dobré víře, výsledek je tragický.
„Ráno jsem přišel do obory a bylo tam několik mrtvých daňků, veterinář pak jednoho vyvrhl a měl břicho plné chleba. To je tragédie. Oni si neumějí říct dost, pokud jim sem dáte kamion jablek, tak je snědí a užerou se k smrti,“ upozorňuje Tatarkovič.
Naopak velkou radost mu udělá telefonát z českolipské základní školy. Děti sbírají kaštany, které následně může v oboře dávkovat. „Pak přijedou na exkurzi, opečou si buřty. A také se něco dozvědí. To je moc hezké,“ usmívá se.
Stejně pyšně jako jelen mezi laněmi. Má proč, oborou si i přes těžkou práci každý den plní svůj dětský sen.
