Na zahradě Hartecké stezky mohou návštěvníci vidět řadu zvířat. Od těch známých, jako jsou třeba osli či různé druhy drůbeže, až po jihoamerické lamy, dikobrazy, „zvědavé“ surikaty, cizokrajné druhy ptáků, želvy či stříbrné lišky.
Mnohá zvířata v Hartecké stezce Luděk Hojný pořídil, některá ale přinesli sami návštěvníci nebo mu je darovali kolegové z podobných branží.
„Lidi nám donesli různá morčata, zakrslé králíky, několik druhů nádherných želv, co se dříve prodávaly v akvaristice. Z pozůstalosti jsme získali dva bílé koníky. Kamarád mi za japonské kapry, které chovám, dal muláka Matěje. Dalšímu kamarádovi se zase vylíhli dva pštrosi emu. Nevěděl, co s nimi, tak nám je sem dal. Dokonce nám lidé přinesli i jednoho z našich čtyř dikobrazů. Mezi lidmi je spousta zvířat, které si pořídí, ale pak zjistí, že to není album známek, které se dá zavřít a třeba na deset let někam založit,“ říká Luděk Hojný.
Návštěvníci se ve výběhu setkají například s ostny dikobrazů. Děti si je často berou domů třeba jako suvenýry.
„Dikobrazi dokážou své ostny skvěle využít k obraně, když na ně útočí nějaký predátor, třeba tygr. Sám jsem zjistil, jak je to opravdu účinná zbraň, když mi jednou jeden z dikobrazů utekl a já ho honil po zahradě. I když jsem nakonec na zvíře skočil a měl jsem před sebou fakt silnou prošívanou bundu. Ostny jí prošly a měl jsem je zapíchané ve stehnu, v boku a zespodu v ruce. Vypadal jsem, jako když na mne zaútočí banda indiánů. A dikobraz si běžel dál,“ uvádí.
Nejen děti rozhodně pobaví ve svém výběhu surikaty. „Tady máme samečka surikaty Bahati, dar z královédvorské ZOO, který se tam narodil s krátkým ocáskem a skupinka jeho druhu ho mezi sebe nepřijala, protože vypadal jinak. Veterinář ho doma odchoval na flašce, a protože to zvířátko bylo už navyklé na člověka a nebylo možné ho do skupiny vrátit, tak jsme ho získali my. Postupně jsme mu pořídili samičku a do skupiny další dva samečky. Do výběhu jsme jim zasadili meruňky, baví je si s nimi hrát, i když jsou třeba ještě zelené,“ popisuje Hojný.
Zvířata mají volnost a prostor
Stříbrnou lišku, kolem které právě už běhá několik mláďat, získala Hartecká stezka nedávno. „Loni se totiž likvidovaly kožešinové farmy, takže spousta lišek se kvůli tomu vybila. Nám se pár lišek zželelo, vzali jsme si je sem a budeme je chovat. Farmy se likvidovaly na příkaz Evropské unie, souvisí to se zákonem o ukončení provozu kožešinových farem a zákazem chovu kožešinových zvířat obecně,“ říká.
Zvířatům dává zahrada Hartecká stezka velkou volnost a prostor. Některé výběhy obývá i několik druhů, třeba ve výběhu s poníky lze vidět i pštrosy, lamy tu společně žijí s kozami.
„Děláme všechno jako safari. A naše zahrada je vlastně určitý druh hospodaření s krajinou. Nemáme žádné velké stroje, vystačíme si s dvěma japonskými traktůrky. A zvířata nám také pomáhají svými produkty zahradu udržovat. Třeba malá vietnamská prasata umístím do ohrádky, ty mi pěkně postupně půdu nahnojí, provedou středně hlubokou orbu a zlikvidují veškerý plevel. Pak je zase přemístím o kus dál. Zůstává po nich přírodně zpracovaná půda na vysázení paprik a rajčat,“ vysvětluje.
Zatím čtyřhektarovou zahradu Luděk Hojný postupně přeměnil z původního až bažinatého území na prostor, který zadržuje velké množství vody. Je plný záhrabů, rybníčků a vyvýšených jezírek.
„V nich se skvěle daří třeba želvám, které spolu s plazy odmalička chovám. I ty velké. Ale také žábám, máme tady třeba obrovskou populaci kuňky obecné. Sami sem přišli třeba skokani, za nimi i užovky obojkové či ještěrky,“ říká muž, který se svou firmou staví zahrady a parky, ošetřuje stromy a stará se například přes dvacet let o Babiččino údolí či o stromy v parku v zámku pana Kinského v Kostelci nad Orlicí.
Luděk Hojný strávil dvanáct let ve světě. Byl v Číně, Indii, Laosu, Bangladéši či Thajsku. Hodně času strávil i na Blízkém východě, třeba v Turecku. Říká, že jeho nejlepšími přáteli tam byl spacák, benzinový vařič a karimatka.
„A byl jsem nejsvobodnější člověk na světě. Před deseti lety jsem se vrátil, původní chátrající rodinný statek ve Vošticích začal spravovat a měnit v zahradu. Jako odkaz svým předkům, že to nenechám spadnout. Tak jsem tady taky dva první roky bydlel ve spacáku a boural rozpadlé stodoly bez střech. Dnes už to vypadá mnohem lépe,“ uvádí Hojný.
Zahrada Hartecká stezka je otevřena od pátku do neděle, ovšem o prázdninách najede na sedmidenní návštěvní provoz. „Zahradu chceme dál rozšiřovat, nyní například vzniká vyhlídka. Plánů máme spoustu, jedním z mých snů, který bych si rád splnil, je vytvořit zde i prostor pro divoké koně a zubry,“ dodává Luděk Hojný.
