Málokteré jiné zvíře natolik připomíná umělecké dílo. Málokteré jiné zvíře to od nás tak schytává. Zmije obecná, stydlivá parádnice s fascinujícím klikatícím se vzorem na kůži, právě v těchto týdnech vylézá ze skrýší, aby ve zbytcích letního slunce porodila mláďata.
Jakmile ji lidé spatří, považují ji za jednu z největších hrozeb v české přírodě. Není to úplně fér. Tento nejrozšířenější had světa nemá žádnou zvláštní potřebu lidem škodit. „Lidi si rádi namlouvají spousty nesmyslů,“ smutní Miroslav Dohnal, předseda Spolku chovatelů jedovatých hadů.
„Had je pro nás negativním symbolem už od raných křesťanských dob, jeho roli v příběhu o Adamovi a Evě všichni známe z Bible. Konkrétně zmije přitom patří k nesmírně důležitým součástem našeho ekosystému. Mimoto je nádherná. Elegantní. Na rozdíl od jiných druhů hadů je zcela jinak zbarvená, má naprosto odlišné tělo. A ta nebezpečnost? Mnohem větší problém jsou pro nás včely nebo sršni. To si ale spousta lidí nedá vymluvit.“
Ne že by zmije nebyla jedovatá, ale svým jedem zásadně šetří. Většinou má v sobě pět až šest miligramů jedu, v naprosto výjimečných případech bylo zaznamenáno i třicet devět miligramů. To už by pro člověka představovalo smrtelnou dávku. Jenže ona při jediném kousnutí nikdy nevypotřebuje celou svou zásobu.
Ukliďte si u domu a nemusíte se bát zmijí, radí herpetolog Zmije obecná (vipera berus). |
A co je ještě důležitější: před člověkem, kterého díky vynikajícímu vnímání frekvence zvuku s předstihem rozpozná, sama v drtivé většině případů včas zmizí. Rizikové jsou jen ty situace, kdy na ni nepozorný dvounohý tvor šlápne, jakmile plaz při slunění ztratí obvyklou bdělost.
„Jsou to nesmírně plachá zvířata. Pokud se budete pohybovat výhradně po turistických cestách, tak je pravděpodobnost, že zmiji potkáte, velmi malá. Turistický ruch se ovšem za poslední dobu obrovsky zvedl, lidi i v národních parcích často chodí mimo vyznačené trasy. Když tedy na zmiji přece jen narazí, hlavně by na ni neměli vůbec sahat, šťouchat do ní klacíkem, prostě je rozumné si jí absolutně nevšímat a obejít ji.“
Co dělat v případě uštknutí? Ohroženi jsou alergici a kardiaci
Za celý rok 2018 evidoval Toxikologický ústav dvacet tři případů uštknutí zmijí, letos je jich už patnáct. V Česku se nicméně už dvacet let nestalo, že by kvůli zmijímu uštknutí někdo zemřel. I v případě setkání, které je pro obě strany překvapivé, had pravděpodobněji vykoná nanejvýš klamný varovný útok, po němž nebude narušitele pronásledovat, jen se stáhne do ústraní.
Přesto je lepší zůstat ostražitý. Zvlášť pokud se s hadem potká jedinec s alergií nebo srdečními problémy. Jisté je, že jakmile se zmije opravdu rozhodne vás kousnout, pak v bezprostřední blízkosti nemáte šanci uhnout.
Rychle se vám objeví otok provázený bolestí. Rozhodně nepanikařte, může jít o takzvané suché kousnutí. I v případě uštknutí se vším všudy dochází k maximálnímu účinku jedu až po čtyřiadvaceti až osmadvaceti hodinách. „Ale pozor, pakliže vás kousne, rozhodně na nic nečekejte. Ihned volejte lékaře!“ nabádá Dohnal.
„Zmije obecná není vysoce toxický druh, přesto můžete být v ohrožení života. Určitě se nedoporučuje ránu zaškrcovat, to situaci naopak zhorší. Lepší je nechat to volně, být v klidu, zafixovat končetinu obinadlem. Taky pít tekutiny, aby se organismus čistil – ani kafe, ani alkohol, jen vodu. V případě nutného přesunu se pohybovat jen pomalu. Zdravý člověk by to měl bez problémů zvládnout.“
Jedovatější růžkatá zmije u nás snad zatím nehrozí
Byť se to podle každoročních hysterických výkřiků nezdá, zmije není přemnoženým, ale naopak kriticky ohroženým druhem. Paniku způsobují hlavně dvě období, kdy je lidem víc na očích: týdny od nástupu jara a od poloviny srpna do půlky září.
Zmije růžkatá (Vipera ammodytes)
Druhá ze zmíněných fází, jak je popsáno výše, bývá zakončena porodem pěti ař dvaceti mláďat. V té první samičky vypouštějí feromony a lákají k sobě samečky k páření. Hadí milovníci za zážitkem putují třeba až tři sta metrů, někdy se kvůli tomu dostanou i na dohled od lidských obydlí.
„Což pak vede k mylnému úsudku, že se hadi letos přemnožili. Dvacet let dělám monitoring zmijí a můžu vás ujistit, že tomu tak opravdu není. Už to s nimi naštěstí není ani tak kritické jako za komunistů, kdy se práškovalo a horské řeky měly jednou červenou, podruhé žlutou barvu. Tehdy zmijí hodně ubylo. V tomhle se životní prostředí zlepšilo, mimo jiné i co se týká podmínek pro hady.“
Někteří odborníci soudí, že je ve spojení s klimatickými změnami české prostředí dokonce natolik příznivé, až může do Česka z jižní Evropy přilákat i nepoměrně nebezpečnější zmiji růžkatou. Tento plaz je ve srovnání se zmijí, jakou z české přírody známe odjakživa, větší a mnohem jedovatější.
Jeho uštknutí může vést k vnitřnímu krvácení. Dohnal však uklidňuje, že na českých paloucích tohoto predátora s třináct milimetrů dlouhými jedovými zuby jen tak nepotkáme. „Nevěřím, že by se sem tato zmije v horizontu deseti nebo dvaceti let dostala. Nežije ani na Slovensku, ani v Maďarsku, nejblíž to k nám má z Balkánu a ze vzdálenějších končin Rakouska. Moc bych se toho nebál.“
