Zatímco mnoho květin do Česka dovážíme ze zahraničí, jmelí, které se před Vánocemi prodává na každém trhu, je většinou domácí. Sklízet jej totiž lze kvůli jeho křehkosti jen pár dnů před prodejem, cestovat moc neumí.
„Tajemný“ keřík se ovšem obchodním artiklem stal až během dvacátého století, kdy se ujala tradice původem z Anglie zdobit jím na Vánoce domácnosti pro štěstí. Dříve byl prodej jmelí poslední možností zahradníků si před tuhou zimou přilepšit.
Tehdy, stejně jako dnes, však šlo o nesmírně tvrdou a fyzicky namáhavou práci. Sesbírané jmelí bývá dál upravováno a největším zpracovatelem a dodavatelem na český trh je zahradník Jiří Kašík z Kroměříže.
„Ročně zpracováváme padesát až sedmdesát tun, hotovými svazky zásobujeme velkou část českého trhu,“ vysvětluje zahradník.
Jen bronz a cukrová voda
Rodina Kašíků je se jmelím spjata už několik generací. „Můj děda měl až do padesátých let u Valašského Meziříčí zahradnictví. Každý rok na podzim jmelí ze stromů odřezával, doma ho pak vázal. Když měl hotovo, vyslal s ním babičku na trh,“ vypráví vzpomínky svého otce.
„Vánoční trhy byly poslední možností, jak utržit peníze a přežít dlouhou zimu bez příjmu. V dřívějších letech až do jara od zahradníků lidé nic nekupovali,“ popisuje časy prarodičů Jiří Kašík.
Jiří Kašík přímo ve výrobě
Dříve se jmelí téměř nebarvilo, pouze se sypalo bronzem. Aby bronz držel, muselo se předtím máčet v cukrové vodě.
„Můj otec začínal sklízet, když mu bylo osm let. Lezl na stromy, uřezával trsy a házel je dolů. Děda potom dole pod stromem jmelí naskládal do takzvaného ohrabečného koše čili ohrabečňáku, ten potom naložili na káru a odvezli domů zpracovat. Většina se prodala jako přírodní,“ pokračuje ve vyprávění pětapadesátiletý podnikatel.
Kdo chce sklízet takzvané zelené štěstí dnes, musí mít povolení od majitele lesa, lezecké zkoušky a speciální „trhačský kurz“, kde je třeba prokázat znalosti běžných lesních dřevin, jejich plodů a semen, je třeba poznat zralost šišek nebo se orientovat v právních předpisech v oblasti lesních dřevin.
„Krásně“ černé větvičky
Po válce rostlo jmelí jenom málo a bylo poměrně vzácné. „Dnes je ho hodně a na mnohých místech je tak rozšířeno, že se z toho začíná dělat problém. Osobně si myslím, že si s tím příroda poradí, i bez našich ‚promyšlených‘ zásahů a dotací na ně,“ říká Kašík.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Jinak jmelí se dá ze stromů sbírat, pokud teplota neklesne pod minus čtyři stupně. Zmrzlé jmelí je totiž velmi křehké a při dopadu na zem se rozbije na malé kousíčky.
„Změní vlivem mrazu také barvu, začne být tmavě zelené až černé,“ vysvětluje. „Schválně si zkuste dát větvičku do mrazáku, uvidíte, jak hezky zčerná.“
Jmelí, které lidé kupují, je nejméně deset let staré. „Starší jmelí už je většinou škaredé. Stáří se pozná jednoduše podle větviček. Jeden kloubek značí jeden rok,“ říká.
Kristovu kolébku vyřezal Josef ze stromu jmelíJmelí provází lidstvo už tisíce let. První křesťané věřili, že z něho byla vyřezána kolébka pro Ježíška nebo kříž, na kterém později na hoře Golgotě zemřel. Podle pověsti bylo jmelí tehdy strom, ze studu však na sebe vzalo podobu malého keříku. Na českém území ho ve starověku obřadně zlatým srpem vždy šestý den v měsíci sklízeli keltští druidi a dodnes se vedou spory, zda to byli právě Keltové, kdo začal jako první jmelí uctívat, nebo Římané, kteří měli jmelí taktéž ve velké úctě. Protože poloparazitický keř „padal z nebe“ (tehdy se nevědělo, že semínka rozšiřuje zejména známá trojice drozd, brkoslav a pěnice), získalo jmelí v očích člověka magickou moc, která člověka i jeho dům chrání před zlými duchy, uřknutím a chorobami. Do českých zemí se tradice pověsit si jmelí na Vánoce dostala přes Německo z Anglie. Nejdříve byly pod zavěšenou snítkou líbány ženy a dívky, postupně se z jmelí stal jeden ze symbolů největšího křesťanského svátku |
Jmelí také přebírá určité vlastnosti podle stromu, na kterém roste. „Jabloňové jmelí je jiné než lipové nebo topolové. Lipové je měkčí, tolik se neláme a déle vydrží. To z topolů rychle podléhá zkáze, ale má zase krásné listy.
Lidé se prý často ptají, zda mohou jmelí pěstovat sami. „Jde to. Vezme se ten bílý plod, kulička, a rozloupne se. Uvnitř je malé lepkavé semínko, které stačí přilepit na strom. Občas proces pozoruji. Půl roku se semínko na kůře ani nehne, najednou se zničehonic zavrtá, pustí klíček, chytne mízu a začne růst,“ popisuje vznik nové rostliny.
„Problém je, že pokud máte jmelí z lípy a dáte ho na jabloň, nebo obráceně, tak do dvou let zahyne. Musí se množit na stejném druhu stromu,“ radí Kašík, který zkoušel jmelí prodávat i na holandské burze.
„Ceny na burze byly ale tak nízké, že jsme tuto myšlenku opustili. Pro naši výrobu je český trh dostatečně velký,“ vysvětluje. Z roční produkce je víc mež třicet procent odpadu, který se buď zkompostuje, nebo ho kupují firmy, které obchodují s léčivými bylinami.
„Jednou jsme zbytky nabídli právě takové firmě, oni si vzali všechno, pak ale na dva roky přestali jmelí vykupovat úplně, protože ho měli strašně moc,“ podotýká. Na jmelí do svého vlastního domu se vydává s rodinou až 24. prosince.
„Do přírody vyrážíme ráno, samí chlapi, včetně vnuků. Najdeme třeba celý trs, tu velkou kouli, kterou si pak doma zavěsíme, je to taková naše hezká tradice,“ uzavírá zahradník Jiří Kašík.
