Nutrie se zabydlely přímo v centrech hlavních evropských měst. Tím, že je krmí a zajišťují jim tak potravu, se lidé dále podílejí na jejich invazi.
Za tolik jmen, přízvisek a přídomků by se nemusel stydět žádný šlechtic. Nutrie říční je po světě známá pod názvy vodní krysa, řekomyš americká, řekomyš bonárská, bobr bahenní nebo koypu, což vyplývá z jejího vědeckého názvu Myocastor coypus.
Jejím přirozeným domovem je Jižní Amerika, ale nyní se vyskytuje na všech kontinentech s výjimkou Austrálie. Od hlodavce, který se živí pouze kořeny a bylinami, by nikdo takové dobyvatelské tažení nečekal, a dlouho se také žádné nedělo. Vše změnila až lidská touha po mamonu.
Od kožešinového zvířete k nechtěnému vetřelci |
Ve své domovině je nutrie poměrně hojným a snadno dostupným zdrojem kožešin a také chutného a dietního masa. Ve 20. století se po světě našla řada podnikavců, kteří se rozhodli na chovu nutrií založit živnost.
Módou se staly zejména v Evropě – jedna z prvních farem na starém kontinentu vznikla v Československu už ve 20. letech a brzy u nás fungovalo přes sto farem. Další mánie nastala v 50. a 60. letech, chov nutrií se stal módou, dokonce u nás vzniklo několik plemen, které se lišily zejména zbarvením. Existuje třeba světle šedá či zlatá varianta.
KVÍZ: Ne vše chlupaté a zubaté musí být myš. Znáte naše drobné savce? |
Chov nutrií na farmě. Z těch se zvíře rozšířilo do volné přírody a množí se geometrickou řadou.
Nutrie není slepice, chov má svá úskalí
Její chov je relativně náročný. je velmi citlivá na kvalitu stravy. Stačí jen lehce zapařené či zatuchlé krmení a může se u ní rozvinout onemocnění žaludku nebo trávicí soustavy. Nebezpečím je i chemicky ošetřená píce a samozřejmě jedovaté byliny jako ocún, pryšec nebo sasanka.
To ovšem zdaleka nejsou všechna úskalí. Zvířata snadno prochladnou, trpí záněty močových cest, a to jsme ještě nemluvili o tom, že nutrie umí být tak trochu hysterka. Lehce se vyleká, stačí jakýkoli náznak nepohodlí nebo nebezpečí a hned dostane šok, který může skončit smrtí.
Jak rostl počet kožešinových farem, zvyšoval se i počet jedinců, kterým se podařilo dostat na svobodu. Zpočátku to nebyl problém. Tuhé středoevropské zimy spolehlivě zdecimovaly většinu volně žijících exemplářů, jenže v posledních dekádách mrazy polevily, takže nutrie stále častěji tvoří životaschopné populace, v nichž má vždy hlavní slovo alfa samice.
Fakta a zajímavosti
|
Jedna z prvních farem na starém kontinentu vznikla v Československu už ve 20. letech a brzy u nás fungovalo přes sto farem. Další mánie nastala v 50. a 60. letech, chov nutrií se stal módou a dokonce u nás vzniklo několik plemen, které se lišily zejména zbarvením. Existuje třeba světle šedá či zlatá varianta (na snímku).
Lidé je zaměňují s bobry
Rodinky se obvykle drží v blízkosti vodních toků a ve strmých březích si budují nory. Problém nastává v případě, kdy začnou provrtávat sypanou hráz. Jejich chodby jsou totiž dlouhé až patnáct metrů. Hlodavci také užírají zemědělcům úrodu, přenášejí řadu parazitů a vytlačují původní druhy. Třeba bobry, s nimiž se často zaměňují. Na rozdíl od nich mají nutrie v průměru oválný ocas pokrytý štětinami, zatímco bobři ho mají plochý a hladký. Bobři jsou také zvláště chránění, zatímco s nutriemi se strážci přírody snaží bojovat.
A válka je stále urputnější. V roce 2003 v ČR odstřelili 158 zvířat, o deset let později počet úlovků stoupl na necelé dva tisíce a v roce 2019 šlo o 7722 jedinců. Lze navíc předpokládat, že čísla nadále porostou. Od loňského roku totiž mohou nutrie lovit všichni řadoví myslivci.
Vzorem je v tomto ohledu Velká Británie, kde se nezvané hosty podařilo zcela vymýtit. Na tomto úkolu pracovalo 24 profesionálních lovců po dobu osmi let. Jenže Británie má výhodu, že je tak trochu ostrov…
Nutrie ve střední Evropě se nově dobytých území nehodlají tak snadno vzdát a mají v tomto ohledu jednu mocnou zbraň. Velmi rychle se množí. Mláďata dosahují pohlavní zralosti už ve čtyřech měsících, samice rodí kolem šesti mláďat a stihnou i tři vrhy do roka.
Nutrie se přiživují i při krmení labutí v Praze.
8. ledna 2017 |
Trochu to připomíná Válku s Mloky od Karla Čapka. Tam si také lidé při pohledu na mokré vetřelce povzdychli: „Tak už jsou i tady.“
