Maminka Jany Samkové fotí návštěvu šimpanzů

Maminka Jany Samkové fotí návštěvu šimpanzů | foto: archiv Jany Samkové

Na Běh pro gorily nechtěla, vyhraný zájezd do Ugandy jí změnil život

  • 1
Co naděláte, když je vám nějakých pětadvacet a maminka vám zaplatí registraci na charitativní běh. Jste sice lehce otrávení, nicméně poběžíte. „Na běhu samotném už to bylo fajn. Ale úplně mi vyrazilo dech, když mě v cíli vylosovali jako výherkyni zájezdu do Ugandy a vytáhli na pódium s Klusem a Kučerovským,“ směje se dnes Jana Samková.

Psal se květen 2010 a spontánní radost, s jakou Jana tehdy po vylosování svého registračního čísla přiběhla na pódium, si pamatuju dodnes. Hned taky oznámila, že za gorilami do Afriky jednoznačně jede s maminkou, která měla jejich účast na prvním ročníku Běhu pro gorily na svědomí. A jely.

„V Ugandě jsme strávily necelé dva týdny a musím říct, že ta cesta pro mě byla životním zlomem. Zažily jsme nejen treky za gorilami, šimpanzi a dalšími zvířaty. Současně člověk na jednu stranu bydlel v luxusních hotelech, na druhou navštívil ty nejchudší v těch nejzapadlejších vesnicích. To mě tenkrát hodně nakoplo a posunulo,“ vypráví sebevědomá sympatická blondýnka, které je dnes lehce přes třicet.

Trek za gorilami? Životní zážitek

Návštěvy několika národních parků byly i pro Janu největším tahákem vyhraného zájezdu. A trek za gorilami nížinnými?

„Životní zážitek. Už tím, že gorily fungují po rodinách, podobně jako lidé. Vysvětlili nám, jak strážci vytipovanou skupinu zvykají na lidskou přítomnost a jakmile dospějí do bodu, kdy je s přítomností lidí smířen vůdčí stříbrohřbetý samec, mohou k nim přivést turisty,“ vypráví Jana.

„Když pozorujete gorily v jejich přirozeném prostředí, máte pocit, jako byste se dívali na lidi, přesněji jen na hodný lidi, protože z nich cítíte klid a pohodu. Byli jsme u nich hodně blízko, v podstatě mezi námi bylo jen pár metrů, což je i podmínka. Odstup je nutný ze zdravotních důvodů, aby se gorily od lidí nenakazily nějakou infekcí, která by pro ně byla nebezpečná, nemají protilátky,“ vysvětluje se zaujetím blondýnka.

A  úsměvem ještě vypráví, že se celá skupina sice snažila tuto podmínku dodržovat, porušovali ji ovšem gorilí puberťáci, kteří jim přišli sebrat brýle. Prohlédnout si turisty z bezprostřední blízkosti přišla i samice s gorilím miminem v náručí. Janu zaujala i komunikace mezi gorilami a strážci, kteří její obsah zase tlumočili turistům.    

Jako kontrast oproti tomuto zážitku pak staví trek za šimpanzi. „Ty je horší najít, ale měli jsme štěstí. Nicméně chovají se úplně jinak než gorily: křičí na vás ze stromů, probíhají kolem, občas vás plácnou, vycení na vás zuby... Byli mnohem děsivější, nebyl to zdaleka tak příjemný zážitek jako setkání s gorilami,“ vzpomíná Jana.

V Africe teď má Jana syna i dva sourozence. Adoptivní

Tehdy před pěti lety se s maminkou v Ugandě potkaly také s Kateřinou Andrlovou, která do této africké země jezdí už od roku 2003 a o tři roky později začala organizovat adopce dětí na dálku ze dvou ugandských vesnic.

Cesta do Afriky může být i vaše. Zaregistrujte se na Běh

V sobotu 20 června 2015 se Běh pro gorily - tedy charitativní akce zaměřená na podporu goril ve volné přírodě - odehraje v centru Prahy již pošesté. Registrace je na místě, start i cíl je na Hradčanském náměstí, tamtéž budou i šatny pro účastníky. 

Start prvního ročníku Běhu pro gorily na Hradčanském náměstí. (22. května 2010)
Účastníci Běhu pro gorily před startem na Hradčanském náměstí. (22. května 2010)

Startovné činí 500 Kč, přičemž každý účastník obdrží masku gorily, startovní číslo, jednorázové vstupné do fitness centra World Gym, jednorázové vstupné do Zoo Praha a další hodnotné ceny od partnerů akce. Vylosovaný výherce opět vyhraje zájezd do Afriky, tentokrát od CK Čedok. Celý výtěžek ze startovného bude věnován na záchranu goril v Africe.

Když se Jana vrátila do Prahy, rozhodla se. A najednou z ní v pětadvaceti byla adoptivní matka dnes dvacetiletého syna, který právě dokončil střední školu a rád by se ještě dva roky učil zedníkem, aby uměl i řemeslo.

„Letos jsme se poprvé potkali osobně. Zajela jsem se do Afriky pomáhat tamějším dětem a současně se podívala i za ním a za jeho maminkou,“ vypráví Jana. Svého adoptivního syna se rozhodla podporovat ještě dva roky, aby měl větší šanci najít si pořádnou práci.

A pokračuje s tím, jak byl pro ni ten návrat do Afriky po pěti letech úžasný, protože si ji naprosto zamilovala. A nejen ona, ale i maminka, která v Africe podporuje dokonce dvě Janiny adoptivní sestry.

Obě dnes také adopční společnosti Bwindi Orphans pomáhají jako dobrovolnice. „Například v rámci akce Cestovatelské středy pořádané agenturou Livingstone.v Národním muzeu prodáváme výrobky dovezené z Afriky. Jsou vykoupené od rodin ´našich´ adoptovaných dětí. Třeba košíky z trávy, korálky z papíru a ugandské dobroty jako sušené ovoce, čaj, káva, čokoláda nebo třeba buráky od tamějších farmářů.

Nemůže vás nenapadnout, jestli za ty dva týdny v Africe Jana někdy nezažila strach. Na trecích za zvířaty, při návštěvě vesnic?

„Ne, tam nikdy. Přitom jsme byli v rezervaci za nosorožci či na klasickém safari, a to dokonce i pěšky. To byl ráj na zemi, kolem vás antilopy, zebry. I na vodním safari na chatrných lodičkách, které si razily cestu mezi hrochy a krokodýly. Opravdový strach jsem zažila při průjezdu autem Kampalou, protože tamější provoz je opravdu silná káva,“ uzavírá s úsměvem Jana.