Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vykradači bunkrů ničí nenahraditelné historické vybavení. Za cenu šrotu

aktualizováno 
Víkendy netráví zvelebováním chaty, ani na rybách, ale společně s dalšími nadšenci se rozhodl zprovoznit železobetonový pěchotní srub „Svah“ nedaleko Mikulova. Ondřej Kavula (28) na tom usilovně pracuje od roku 2011. V rozhovoru prozradil, na jaké komplikace jejich bezbřehé nadšení naráží.

Ondřej Kavula je správcem, průvodcem i údržbářem v jedné osobě. | foto: Radomír Dohnal

Je členem  jihomoravského Klubu vojenské historie a především jedním z „bunkráků“. Tedy těch, kteří vlastníma rukama ve volném čase oživují historii československého obranného systému z předválečných let.

Ondřeji, co o bunkrácích prozradíte?
Bunkráci jsou hodně specifická část zájemců o historii, která se soustředí na vojenské opevnění. A to nejenom české válečné opevnění, ale třeba také na francouzskou Maginotovu linii, Normandii nebo belgické pevnosti. Ten teoretický zájem u nás ale přerostl do praktické podoby.

KVH Mikulov zakládali v roce 2008 kamarádi ze střelnice, bývalí vojáci a nadšenci do military. Dostal jsem se k nim v roce 2011, když mi jeden kamarád představil svůj fantastický plán na rekonstrukci velkého bunkru, který je jen kousek za městem. Chytlo mě to a od té doby na něm usilovně pracujeme.

Fotogalerie

Čím je pěchotní srub „Svah“ unikátní? A co konkrétně měl strážit či bránit?
Pěchotní sruby byly stejně jako jiné, lehčí typy opevnění, tedy tzv. řopíky, stavěny podle uniformních plánů, takže těch unikátů se tu moc nenajde. Jedná se o jeden ze šesti pěchotních srubů na Jižní Moravě a vlastně jediný na Břeclavsku. Zajímavý je svou těsnou blízkostí s řopíkem tady nad svahem, protože takhle hustě se obvykle nestavělo. Je tu dobře vidět, jak se navzájem překryvem linií palby kryjí. Lehké objekty vzor 36 tady konkrétně bránily celnici a železnici Znojmo- Břeclav.

Málokdo ví, že ty lehké bunkry jsou tady na jihu až o dva roky starší než pěchotní sruby, protože byly stavěny v době, kdy Rakousko bylo neutrální zemí. K výstavbě těžšího opevnění podél hranic se přistoupilo až po anšlusu. Primárním úkolem byla ostraha státní hranice a tady konkrétně přístupu k městu a železnici. Zajímavostí je, že palebná pole se vinula tak, aby skutečně boční střelbou kryla prostor podél hranice, ale nikoliv za čáru, aby nepřítel nemohl ostřelovat bunkry z vlastního území.

Co tyto nerozbitné bunkry nejvíc ohrožuje, proč chátrají?
Technicky řečeno, jejích síla je současně jejich největší problém. Střecha srubu totiž není izolovaná, takže postupem času začne voda protékat dovnitř. Konstrukce uvnitř betonu postupně koroduje, nabobtná a nakonec rozdrolí i ten silný beton. Nejdřív se ale začne vydouvat a sypat omítka. Ta změna není patrná v horizontu desítek let, spíše století, ale je to společný problém všech objektů opevnění.

Ještě větším problémem jsou ale vandalové, kteří rozkrádají výbavu bunkrů. Nepředstavujte si ovšem nějakého dědu s kárkou, který si přijede pro trochu šrotu do sběrny. Jedná se o vysoce organizované tlupy. Nechci úplně prozrazovat jejich modus operandi, abych tak nenapomáhal další likvidaci bunkrů, ale v praxi dokážou velmi efektivně a s využitím moderní techniky louskat bunkr za bunkrem a odvážet původní výbavu do sběrných surovin. Prakticky vzato je to práce za cenu šrotu, přitom pro nás bunkráky má tahle výbava nevyčíslitelnou cenu. Historické vybavení už totiž nikde neseženete.

Myslíte si tedy, že bunkrům je lépe u „bunkráků“ než u armády?
No, já si ani nemusím moc přihřívat polívčičku, ono je to celkem jasné, kde se bunkrům vede líp. Zachovají se totiž jen tam, kde se o ně lidé starají, což teď skutečně ve velké míře funguje jen u bunkráků a Klubů vojenské historie. Naprostá většina objektů, které už pro armádu ztratily vojenský význam, chátrá, tedy mimo některých tvrzí využitých jako archivy, sklady munice a kryty. Armádě se zase ale nemůžeme divit, protože na jejich údržbu skutečně nemá prostředky.

Na kolik dnes může asi tak přijít koupě bunkru?
Ten cenový rozptyl je docela velký. Malé poškozené řopíky se teoreticky dají odkoupit za přibližně třicet tisíc korun. Zachovalé, na pěkných lokalitách, pak okolo sedmdesáti. Myslím si, že velké pěchotní sruby přijdou zhruba na půl milionu. K tomu jenom jako perlička: ta cena je vlastně stejná jako před osmdesáti lety, protože původní cena výstavby činila zhruba 475 tisíc československých korun. Jen to tehdy byly trochu jiné peníze.

V jakém stavu byl „Svah“, když jste si jej pořizovali?
Pro samé nálety akátů vlastně nebyl vidět. Příkopy byly zaházené, povalovala se tu třeba přístrojová deska i dveře od auta. A uvnitř? To bylo jedno velké vrabčí hnízdo. Každý otvor nebo střílna byl osídlený ptáky, a v celém prvním patře hromady suti. Studna byla pochopitelně zanesená, ale byla v ní voda. Jen ji člověk musel najít pod naházenými poklopy a částmi ventilace. Zeď u vchodu do spodního patra byla vybouraná a všude opadaná omítka.

Jaké renovační práce už máte za sebou a co vás ještě čeká?
Abychom uvedli srub do trochu normálního stavu, tak se nejdřív dělaly ty jednodušší, venkovní práce, při kterých nebylo nutné otevírat bunkr, abychom neusnadňovali jeho vykradení. Nastalo velké vysekávání náletových dřevin, vykopávání zanesených příkopů. Teprve když se vyřešilo zabezpečení objektu, tak se přistoupilo k činnostem uvnitř, postupně, krůček za krůčkem. A to už je mravenčí a nikdy nekončící dřina. Teď to zdaleka ještě není ideální, pořád je tu ještě práce dost. Nemáme totiž jen tenhle srub, ale i ty dva malé bunkry, u těch teď pracujeme hlavně na okolí.

Letošní největší peckou je pro nás instalování klimatizace a vzduchotechniky. Konkrétně se jedná o filtroventilační zařízení FVZ, ale nepředstavujte si klimatizaci, jak ji známe třeba dnes. Není sice zcela kompletní, stále nám chybí nasávání, ale i tak je to úspěch. Už proto, že jsme s ní vůbec nepočítali a přesto se nám ji podařilo sehnat.

Rekonstrukce pevnostních objektů si žádá práci s literaturou i historickými...

K rekonstrukci pevnostních objektů patří práce s literaturou i historickými fotografiemi.

Rezavějící armatura se postupně prohlodává ze stěn ven.

Rezavějící armatura postupně nabobtnává a prohlodává ze stěn ven.

Filtry ventilace v suterénu zabraňovaly průniku bojových plynů.

Filtry ventilace v suterénu zabraňovaly průniku bojových plynů.

Radost nám udělalo i vyčištění studny, které jsme si slibovali už dva roky. V pěti lidech jsme devět metrů hlubokou studnu čistili od železa, trubek a zbytků klimatizace a vzduchotechniky docela dlouho. A samozřejmě je tu teď i elektrika a osvětlení. Co si budeme povídat, je to lepší než provádět tu zájemce o historii při svíčkách a baterkách. A čeká nás ještě izolace stropů, aby neprosakovalo. Vlhkem totiž netrpí jen stěny, ale především exponáty. Chceme také zprovoznit  kanalizaci, protože jsme získali výkopové plány a zjistili, kudy vede šachta.

Odkud čerpáte informace, které se týkají projektové dokumentace, stavebních plánů a výzbroje?
Výborné jsou webové stránky opevnění.cz, které fungují jako databáze, ve které je každý objekt zaznamenán, včetně připravované výzbroje. A pak nejrůznější knížky od autorů bunkráků. Pro nás je velkou studnicí moudrosti nedaleký srub u Šatova „Zahrada“. Je to dáno tím, že výbava a výzbroj bunkrů byla unifikovaná, a tak je od čeho se odpíchnout. A jinak je to o hledání výkresů, projektové dokumentace, materiálů, dobových fotografií z výstavby. Samozřejmě trošku pracujete i s dedukcí, co kde asi tak mohlo být.

A zásadní otázka: kde se dá sehnat původní vybavení?
To je dobrá otázka. Tak třeba zvony už prakticky neseženete. Můžete si je sice nechat odlít u profíků, kteří je už jednou vyráběli, ve Vítkovických železárnách nebo ve Škodovce Plzeň. Jenže kde chcete sehnat dost železa na dvacetitunový kolos? I kdybyste brali železo ve šroťáku, máte pořád deset korun za kilo, a tak by vás jen cena suroviny přišla na 200 tisíc korun.

I proto se většinou dodělávají jen betonové repliky s tím, že se vnitřní plášť udělá třeba z plechu a zbytek se dobetonuje. Jiné vybavení, například vzduchotechnika, je v našem bunkru poválečného typu, a ten je naštěstí prakticky stejný jako ten, který se využíval u krytů civilní obrany, jen ventilátory se mírně lišily. Je tedy relativně dostupný.

Horší je to u severních objektů, kde byl předválečný systém větrání, tam už se shání opravdu těžko a člověk musí hodně zapátrat. My jsme vzduchotechniku sehnali bazarově na internetu. Peníze se narychlo prostě musely dát dohromady a jelo se pro ni. Je zapotřebí pospíchat, protože tyhle věci jen tak nebudou. Také je dobré mít kontakt na firmy, které se právě likvidací krytů CO zabývají, a jednotlivé části repasují, nebo prodávají. Jsou to ale hrozné pálky.

Kde na rekonstrukční práce berete peníze?
Valná většina financí jde z našich kapes. Něco málo udělá dobrovolné vstupné, ale spoustu těch peněz stejně spolkne provoz elektrocentrály. Občas se podaří i získat nějakou dotaci na provoz od města. Takže musíme hodně dopředu přemýšlet a plánovat, do čeho zainvestujeme, a pak si ty sny postupně plnit.

Na jihu Moravy funguje několik klubů vojenské historie. Jste spíš kamarádi, nebo konkurenti?
Naštěstí to první. Funguje mezi námi čilá výměna vybavení i zkušeností. My zatím moc s oficiálními organizacemi, jako jsou muzea a restaurátoři, moc nespolupracujeme, je to spíš na osobní bázi. Ale navzájem si umíme vypomoci. Například pohyblivé lafety, funkční periskopy, podlahy do zvonů, věci, které se už nedají sehnat, ty umí velice dobře napodobit naši kolegové z Chvalovic, v replice nerozeznatelné od originálu.

Historie pěchotního srubu Svah u Mikulova

Předválečná výstavba byla prakticky utnuta Mnichovem a tehdy se všechno nechalo na místě. Co se tu dělo během druhé světové války, to lze spíš jen tušit. „Pokud můžeme usuzovat z dobrého technického stavu, pravděpodobně se bunkr stal vyhledávaným cílem říšské ‚turistické‘ propagandy. Rakousko-německé obyvatelstvo se sem jezdilo dívat, jak pěkně jsme to měli postavené a co hezkého jsme na ně chystali. Pro nás je to pochopitelně lepší varianta, protože naopak většina opevnění na severu sloužila coby ‚cvičné‘ objekty. Na nich se testovaly nejrůznější trhaviny, zkoušela se proti nim speciální munice. A hlavně všechny pancéřové prvky, střílny a zvony, se odtud odvážely na jiná opevnění, takže na celém severu jsou pevnostní objekty značně zdemolovány. Objekty na jižní hranici navíc zachránil od demolice i prostý fakt, že většina nebyla ještě dostavena, a tak vlastně nebylo co brát,“ vypráví Ondřej Kavula.

Po válce byly jižní objekty dovyzbrojeny a staly se součástí obranné linie střežící jižní hranici s Rakouskem. „Spíš než jako prostředek aktivní obrany sloužily bunkry při jižní hranici jako polní kasárna a pozorovatelny pro vojska Pohraniční stráže. Byl tu i pamětník, co tu v 70. letech sloužil - byla tu posádka čtyřiceti mužů a patřila k tomu polní kuchyně,“ dodává nadšenec.

Po převratu se to posledních deset let jen udržovalo díky práci jednotek ROTO. „Ti zajišťovali nezbytnou údržbu, natírání, rajóny, jenže na konci devadesátých let byly jednotky rozpuštěny, bunkry se staly nadbytečnými a armáda se jich začala zbavovat. V poslední dekádě bunkry na jižní Moravě už jen dožívaly svou poslední etapu. Byly vykrádány, zaváženy sutí a odpadky a sídlili v nich nejrůznější nepřizpůsobiví živlové, což bylo smutné,“ konstatuje Kavula.

Jakou máte představu o tom, jak bude bunkr za pár let vypadat a fungovat?
To je právě to. Nemáme tu moc věcí z původní výzbroje, a tak se snažíme ukázat „to jiné“, čím se tyhle bunkry při jižní hranici odlišují. Byl jsem se třeba podívat na severu, v Březince, na Kralicku pak v Darkovičkách u Hlučína a ono je to všude stejné. Dohromady se nic nového nedozvíte, nic nového neuvidíte, protože ta výzbroj, tedy dva protitankové pevnostní kanony vzor 36 s ráží 47 mm, dvojčata těžkých kulometů vzor 37 a lehké kulomety vzor 26, je poměrně jasně daná. Okouká se to.

Kdybychom se o to samé pokoušeli tady na jihu, dopadneme stejně. Budeme tu my, Chvalovice a Zahrada, tři podobné objekty s totožnou výzbrojí. Co na tom člověk může udělat odlišného, jiného? A tak se pokoušíme to nějak tematizovat, udělat to zajímavé. Rádi bychom tu prezentovali nejen předválečnou, ale i poválečnou historii opevnění, s expozicí munice, zbraní, výstroje a vybavení.

Kolik času jste tu zatím strávil a jak se na váš koníček dívá rodina?
Myslíte na hodiny, nebo na dny? Jsem tu každý víkend v sezoně od května až do října včetně. Takže vlastně půl roku každý víkend, a snad jeden víkend z toho jsem si udělal dovolenou. Uznávám, že je to trochu zvláštní relax, když jdu po práci ještě pracovat na bunkr, ale baví mě to. Funguju tu jako správce a zároveň průvodce.

V sezoně děláme každou hodinu prohlídku, ve volném čase se tu vždycky na práci něco najde. Třeba je potřeba oškrabávat ze stěn v suterénu asfaltový nátěr. A pokud jde o partnerky, řekněme, že se musí přizpůsobit. Ale diplomaticky řečeno, musí prostě dojít k nějaké fúzi, kde se to potká.

Když se tak díváte na ten železobetonový kolos, myslíte si, že jsme se přece jen měli bránit?
Asi vás nepotěším, když řeknu, že vlastně nevím. Víte, ono to opevnění bylo celorepublikově dohotovené jen asi z dvaceti procent a zdaleka ne všechny pevnosti a bunkry byly vyzbrojené. Ani Svah nebyl pevností, bylo to vlastně jen staveniště před dohotovením. Vemte si, že jen tady na jižním úseku mělo stát 41 objektů a stojí jich šest, tehdy stále nedokončených.

Takže ta obranná linie byla děravá jako cedník, toho by protivník jednoznačně využil. Jistě, v těch úsecích, kde by se protivník vydal proti bunkrům, by byla jatka, ale jen do té doby, než by se nepřátelé dostali přímo k těm bunkrům. Pak by to zase byla jatka obrácená. A pochopitelně, zůstává tu otázka, co by poté udělali Němci s místním obyvatelstvem, jestli by třeba netoužili po nějaké krvavé odvetě. Proto říkám, že nevím.

Jestli ale byl nějaký dobrý důvod pro obranu, tak to byl Mnichov, tím naše národní mentalita trpí. Protože od té doby, kdy jsme jednou nebojovali, už pořád jenom ohýbáme hřbet, ustupujeme a jednáme. A to by asi bylo jiné. Prostě tím trpí morálka národa. My chápeme bunkry jako kus naší historie. Proto usilujeme o to, aby se s nimi zacházelo trochu líp, než jen říct, ať se to prostě samo od sebe rozpadne, když nám to stejně k ničemu nebylo. Reprezentuje to úsilí první republiky, to celonárodní semknutí, že se nedáme.

Autoři:




Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.