Očima reportérky Reportérka MF DNES Magdalena Sodomková navštívila nomády v poušti Gobi, kteří se učí zahradničit pod vedením českých specialistů. |
"Když jsem před lety do Dalandžargalánu přijel vytipovat místo pro naši zahradu, proháněl se tu jen vítr s odpadky. Nakonec jsme našli na železnici, která vede do Číny, místa tři. Dalandžargalán, Sajšand, Erdene. Zrekonstruovali jsme tam studny a poprvé zaseli," vypráví environmentalista Miloš Horák.
Nejtěžší pak podle Jakuba Němce z Adry, který Mongoly učí obdělávat vyprahlou zemi, bylo místní přesvědčit, že mají zůstat na jednom místě. Půl roku tvrdě pracovat. Pak teprve sklízet.
Zastávkou směrem na Čínu
Nejprve zavržou brzdy vlaku jedoucího z mongolského Ulánbátaru do Číny. Pak pod nohama zaskřípou ametysty. Fialové polodrahokamy. Jsem u cíle, na okraji pouště Gobi.
Češi nejprve zrekonstruují studnu a pak pastevce z mongolské Gobi učí pěstovat zeleninu. Vlevo zemědělec Karel Vítek, třetí zleva environmentalista Miloš Horák
Mongolští chlapi sedí na schodech hospody v Dalandžargalánu. "Pro cizince tu nic nemáme," odsekne hospodský. Přitom v poušti bývali nejpohostinnější lidé v Mongolsku. Jurty nechávali otevřené, na náhodné příchozí čekalo kobylí mléko kumys a velbloudí deka.
Jenže za léta, kdy se počet stád i v poušti rok co rok zvyšoval, v duchu plnění socialistických plánů zvířata vypásla, co mohla. Dnes už se stěží v Gobi a i v polopoušti Dornogobi uživí. Tráva mizí, poušť se rozšiřuje, stejně tak jako hlad. A cizinci je třeba ukázat, že přežít tu není žádná legrace.
Zahradničí i bývalý zlatokop
Pár kilometrů od trati se v zemi plné barevných polodrahokamů objeví zelená oáza. Když přijedete blíž, v podzemí najdete i skleník, schovaný před písečnými bouřemi. Mongolky tu sklidily dva pytle okurek a brambor, mladý muž právě zaštipuje rajčata.
Altanceceg (vlevo) dříve kopal zlato, nyní pěstuje rajčata
"Jsem rád, že mám práci a že pěstujeme ekologicky čistý produkt," říká třicetiletý Altanceceg. Že to zní jak z příručky EU pro obsesivní konzumenty biopotravin? Ne tak docela. Muž, jehož jméno prý v mongolštině znamená zlatý květ, se nejprve zamyslí a pak se "přizná": "Pracoval jsem dřív jako ninja."
Být ninjou, tedy nelegálním zlatokopem, je v Mongolsku stigma. Lavory na rýžování zlata působí jako krunýře kreslených postaviček, jenže ninjové za kus zlata či drahokamu riskují život, k oddělování zlata od zbytku horniny navíc používají rtuť. A zůstává za nimi mrtvá země. Otravují nejen sebe, ale zamořují i studny. A o ty se v poušti Gobi vedou soukromé války.
Na studnách a na stovkách řek, které ročně v Mongolsku vysychají, totiž závisí všechno: život pastevců, možnost dolovat zlato, pěstovat na kousku s kapénkovou závlahou cokoli zeleného. A ani s pastevectvím to není, jak bývalo.
Kočovali jen o mase a mléce
Lidé z pouště jsou tvrdí. Odolní. Ani oni však nedokážou čelit všemu. Sužují je avitaminózy, tuberkulózy, záněty žlučníku, cukrovka, obezita. A to i kvůli tomu, že kočovný způsob života jejich jídelníček scvrkl na neslané, zato mastné kosti k snídani, šlachy k obědu, neslané maso k večeři. Místo vody pijí mléko, kvašené nebo čerstvé.
Oáza v poušti Gobi
Mvagmardordž Gvnjzam, starosta Dalandžargalánu, už ale taky objevil chuť vařených brambor a dnes líčí, jak místní dříve jedli prakticky jen maso a mouku, jako by na to už sám zapomněl. Přesvědčivě vypráví, jak jim nyní zelenina zachutnala. "Ne však bezmezně. Ředkviček se tu nikdo nedotkl a brokolice byla pro lidi z Gobi extravagantní, nedůvěřovali jí," vzpomíná Jakub Němec.
Dnes se rodiny, které se na obdělávání půdy podílejí, dělí o sklizeň a zbude jim i dost na to, aby mohly zásobovat nemocnici, školu a školku.
Babička na trhu, který se v Gobi koná jednou ročně, kupuje zeleninu. V poušti je jakákoli zelenina luxus
A ostatní lidé z Gobi? "Také se už pokoušejí občas něco pěstovat. I u malých soukromých zařízení na těžbu minerálů zakládají zahrádky," říká starosta. A je nad pouštní slunce jasné, že mluví o ninjích.
Zázrak: meloun v jurtě
Z Erdene už je Čína na dohled. Vodu sem, pro čtyři tisíce obyvatel, vozí v cisternách ze 150 kilometrů vzdáleného Sajnšandu.
Přesto lze v jedné jurtě za městem ochutnat nejen maso a kosti, ale i šťavnatý vodní meloun. Místní už dokonce přebytky začali zpracovávat i do melounových marmelád. Těch, které na letošním festivalu v Sajnšandu uváděly obyvatele Dorngobi do transu.
Vodní meloun v pouštní jurtě je něco jako fata morgána. Obvykle tu dostanete maso, kosti a mléko
Stejně tak se tržištěm, kam se jednou ročně sjedou nomádi ze všech částí pouště, nesla zvěst o obzvlášť chutném kimči z bílé řepy naložené v chilli papričkách. Babičky v pestrých délech, které oku našince připomínají župánky, lovily peněženky z kabelek, aby své blízké mohly podarovat.
Šéf ajmaku Dornogobi, tedy něco jako náš hejtman, který však dohlíží na oblast o víc než 20 tisíc kilometrů čtverečních větší než Česká republika, procházel hrdě mezi zavařeninami. "Chtěli bychom zde založit zemědělské učiliště, centrum výuky, které by bylo pro všechny věkové skupiny," říká Pantiin Gankhujag a nahlas si pomýšlí na spolupráci s Čechy, kteří se v "zahrádkaření tuze osvědčili".
Jednou ročně se pastevci z mongolské Gobi sjedou do Sajnšandu. Letos zde mohli koupit i novinku - výrobky ze zeleniny, třeba okurky zavařované na český způsob
Kolem se mihne Altanceceg, "zlatý květ". Zrovna spěchá zpět do Dalandžargalánu pro další zásobu okurek a brambor, co vyrostly mezi polodrahokamy. "Všechno se vyprodalo! Víte, jsem rád, že ta práce není riziková. Dřív se o mě žena a děti bály. Mimochodem, řekl jsem vám, že moje druhé jméno je Sajnbajnar?" Nechápu. "To v mongolštině znamená dobrý a šťastný. Minimálně dneska to platí," usměje se a spěchá pryč.
