Skupina "Jsem tvůj číšník a ne tvoje děvka VOLE!!!" má na Facebooku už skoro 11 000 přátel. Najdete tu diskusi, nad níž se budete, než ji celou přečtete, bavit několik dní. Příspěvkům kralují zážitky s lakomými hosty, kteří jsou schopni prosedět nad jednou minerálkou v restauraci hodiny. Jiné se zabývají nejmenším spropitným v životě, řeší, jak si poradit s podnapilými hosty, případně zda číšníci jsou či nejsou povinni se při výkonu svého povolání usmívat.
Každý rozumný člověk pochopí, že být číšníkem není zrovna snadná práce. "Člověk musí mít fakt pevný nervy a mít skvělej smysl pro humor, páč jinak přijde o rozum," říká v diskusi jedna ze zaměstnankyň pohostinství a její slova potvrzuje i servírka mimo službu: "Ještě že jsem na mateřský, chtělo to odpočinek po pěti letech této hrozné práce. Divím se, že jsem nepřišla o nervy."
Co se ve škole neučí
Účastníci diskuse se také přou, zda tuto práci může dělat každý. I takový názor se tu najde.
Někteří ale oponují. "Profesionalita se pozná i podle toho, jak se vypořádáte s krizovou situací i zda ji na sobě dáte či nedáte znát - a profesionalita je aspoň z poloviny v hlavě a ne ve výučním listu," píše číšník, který si tak přivydělává na "vedlejšák".
Jak vysoké spropitné obvykle dáváte?
Je 10 procent moc, nebo málo?
Daleko výbušnější téma nastolili diskutující ve skupině v otázce výše spropitného, takzvaných tipů. Názory číšníků a hostů se tu pochopitelně střetávají.
Číšníci nemají rádi hosty, kteří dostanou účet za 499 korun a s grácií lorda zaokrouhlí na rovnou pětistovku. A poukazují na systém nízkých platů, který přímo počítá se spropitným.
"Nářky číšníků, že z platu nezaplatí domácí účty, mne jako hosta opravdu naprosto nezajímají. Jsou jejich věcí a dohody s majitelem. Od toho je smlouva a tyto nářky do takové debaty nepatří. A konečně, po delším pobytu v zahraničí jsem tady v Čechách opravdu nenarazil na servis, který by si tip zasloužil," tvrdí jeden z účastníků diskuse. Dále přirovnává nízké platy číšníků s pokladní v samoobsluze, která taky nedostane žádné "dýško".
Přidává se i další diskutér-host: "Ano, existuje určitá etiketa, ale dostát jí musíte především vy, na naší straně je jen reakce na ni. A pokud obsluha stoji za houby (a v ČR opravdu většinou za houby stojí), tak jediný možný způsob jak to dát najevo, je zaplatit jen cenu konzumace a ideálně se do podniku nevracet."
To jedna ze servírek je ostřejší: "Podle mě člověk, co není schopný dát adekvátní spropitné, je naprosto bez úrovně. Vždycky, když se jdu najíst do restaurace či napít do baru, tak počítám s nějakou částkou, která v případě mé spokojenosti vůbec není zbytečná, naopak je nutná."
Číšnická stránka je velmi zábavná, ale i poučná. Střídají se tu věcné diskuse s agresivními názory některých obsluhujících, které lidskou povahu odhalí. Proto se nemůžeme divit, že úroveň v restauracích opravdu občas pokulhává. Na druhou stranu pomáhá čtenáři uvědomit si, že práce číšníka není lehká a kdo si ji nevyzkoušel, těžko se může do jeho situace vcítit.
