"Vůbec si nemyslím, že jsem nějak výjimečně manuálně zručný, ale je pravda, že práce rukama mě vždy bavila," říká kutil. V dětství navštěvoval modelářský kroužek, jako ostatně mnozí z nás. Vztah k rukodělné práci se u něj ale vyvinul až se stavbou domu.
"Na tom není nic výjimečného a potkalo to určitě i mnohé další chlapy. V době, kdy sehnat byt bylo takřka nemožné, se stavba stala jedinou možností, jak rodině zajistit bydlení. Jenže řemeslníků bylo taky málo, takže mi nezbývalo než nastudovat a konzultovat s kamarády všechny profese od zedničiny po tesařinu, protože jsem stavěl sám s pomocí kamarádů a příbuzných," vypráví.
Přiznává se ale k posvátné hrůze ze zapojování elektrické instalace, to je snad jediné, co nedělal sám. "Ale jinak to šlo, jsem původně strojní inženýr, a tak mi v této oblasti nic nebylo cizí. Jako jiní jsem stavěl metodou pokusu a omylu. Nastudoval jsem problém a pak prakticky zkoušel, dokud to nebylo to pravé," popisuje.
Z této zkušenosti mu za nehty zalezla práce se dřevem. "Dnes si kolikrát říkám, že kdybych se v mládí vyučil truhlářem, měl bych krásnou práci na celý život, neseděl celé dny u počítače a v dílně by voněly hobliny. Ale kdoví, možná nejvíc člověku hoví práce, kterou nedělá kvůli obživě," filozofuje nad ponkem.
Nesbírá, opravuje pro rodinu a známé
Pavel Podlešák se na nic nespecializuje, není sběratel. "Většinou schraňuji jen věci, které v minulosti sloužily v rodině nebo u příbuzných. Pokud nejsou příliš poničené, tak je ponechávám v původním stavu tak, aby z nich dýchala atmosféra minulosti," tvrdí.
Pavel Podlešák ve své dílničce
Nejvíce bývají poškozené dřevěné části, lak nebo držátka. U kovových částí bývá narušeno pokovení. "Nemám ambice na renovaci do původního stavu, na to nemám vybavení. Na opravy laku se snažím sehnat lak podobného zabarvení a kovové části nechávám případně opatřit chromováním, pokud nebyly původně bez takovéto povrchové ochrany," vypráví.
Například dvířka od kachlových kamen získal při rekonstrukci starého bytu, když je dělníci spolu s kachlemi z vybouraných kamen chtěli vyhodit na skládku. "Mám je už žárově pozinkované a pak je jenom opatřím vhodným nátěrem. Ještě zvažuji, zda budou plnit jen okrasnou funkci, anebo bych třeba mohl ve zdi udělat schránku a použít je jako dvířka. Byly by funkční, i když by sloužily k jinému účelu," uvažuje.
Z něčeho bude něco jiného
Z něčeho vytvořit něco, co bude ještě sloužit, ale jinak. To je například příběh starých ramínek na šaty, ze kterých bude "němý sluha". "Získal jsem je z pozůstalosti v příbuzenstvu po švadleně. Interesantní na nich je nejen jejich tvar, ale i zachované nápisy krejčích nebo prodejců oděvů i s adresami jejich provozoven. A stojany, které se prodávají, se mi nelíbily, tak jsem si to udělal po svém. A přidal jsem plastovou přihrádku na odkládání kravatových spon, manžetových knoflíků, parfému či deodorantu."
Stará dvířka z kachlových kamen. Ještě se neví, na co se nejlépe budou hodit.
Staré rádio pořád ještě hraje.
Fascinují ho také staré šicí stroje. Srovnává je s uměleckými díly. Vyrábí z nich stolky pod květiny, teď má v dílně přichystaný jeden, který má šanci znovu oživit do provozuschopného stavu. Už zrenovoval podstavec s deskou a krásným poklopem ze dřeva. Teď se bude snažit vyčistit a opravit vlastní stroj, a pokud se to podaří, pokusil by se jej zprovoznit.
Ale jeho chloubou je staré lampové rádio. Poslouchal ho před více než dvaceti lety v zaměstnání. "Když se vybavení firmy likvidovalo, tak jsem jej za symbolickou cenu odkoupil. Bylo poničené a dlouho jsem nemohl sehnat vhodný lak, aby po renovaci alespoň připomínal staré provedení. Nakonec jsem sehnal speciální historizující lak, takže má původní barevnost. V současné době ho už nepoužívám k poslechu, ale svítící stupnice večer potěší oko. "Někdy ale neodolám a vyzkouším si naladit některou ze stanic, jen tak pro tu atmosféru."
V současné době se nejvíce těší na stavbu modelu bitevní lodi Bismarck v měřítku 1 : 200, jejíž stavebnice se prodává po částech. "Hlavně, aby mi neuteklo některé dílčí vydání. A až to budu mít komplet, postavím si do dílny veliký stůl a tam si ho budu pěkně pomalu sestavovat," těší se jako kdysi zamlada, kdy ještě modelařil.
Obchodům s vybavením se vyhýbá
Dům bez dílny nemůže podle něj existovat. Musí se průběžně udržovat, opravovat. "Čas od času si pořídím nějaké nové nářadí, ale většinou se prodejnám vědomě vyhýbám, protože bych neodolal a některé starší nářadí bych vyměnil za nové. Ale protože se zatím do dílny chodím spíš odreagovávat od úřednické práce, odkládám to na pozdější dobu, až v dílně budu moci trávit více času," vysvětluje Podlešák.
"Němý sluha" ze starých ramínek pocházejících z pozůstalosti
Staré šicí stroje jsou Podlešákovou láskou. Tento čeká kompletní generálka.
Ale jednu radost si udělal. Suterénní dílnu si vybavil infratopením. "I v letních měsících je tam poměrně chladno, nemluvě o jaru či podzimu. Mám totiž v domě podlahovku, takže než by se kvůli setrvačnosti podlahy v dílně ohřál vzduch, pěkně bych se načekal. Objevil jsem ale infrazářiče Pion, které se pověsí nad ponk jako zářivka a krásně mi tak prohřejí pracovní prostor," libuje si.
Infratopení, které se ostatně používá i v průmyslových provozech, totiž neohřívá vzduch, ale přímo předměty a osoby, takže velmi rychle nabízí pocit tepelné pohody. A o to jde svéráznému kutilovi v první řadě. Odreagovat se od své monotónní práce a užít si koníčka naplno.
