Emanuele Ridi: Vaříte odmalička. Ještě vás to po tolika letech baví?
Jaroslav Sapík: Máme to v rodině, ale nevařím kvůli penězům, je to můj koníček. Učím se stále nové věci, setkávám se s mladšími kolegy. Takže baví. Ale pozor, rád vařím pro lidi, pro sebe mě to nebavilo nikdy, prostě na to nemám sílu. To nechám raději na manželce.
Jaroslav SapíkJaroslav Sapík (64 let) se kuchařem vyučil v hotelu Ambassador, kde se postupně propracoval do pozice šéfkuchaře. V hotelu pracoval od roku 1967 až do roku 1995. Řadu let spolupracuje s Pražským hradem, kde připravoval menu pro české i zahraniční prezidenty, krále, monarchy i papeže. V roce 1992 si otevřel kousek za Prahou v malé vesničce Klokočná rodinnou restauraci a penzion. Také on pravidelně vystupuje v televizních kulinářských pořadech. |
Jaroslav Sapík: Čím vás jako rodáka i italského ostrova Elba zaujala česká kuchyně? A co vám na ní naopak vadí?
Emanuele Ridi: Česká kuchyně je jedinečná, pro mě to je ale hlavně kuchyně Rakouska-Uherska, tedy několika států. Česká je třeba svíčková, ale u vepřo-knedlo-zelo už si nejsem jistý, jestli to není spíš blíž Německu. Česká jídla jsou pro mne zimní jídla, protože v létě mám velký problém najít ve staré české kuchyni něco lehkého – třeba mé oblíbené saláty. Jinak v zimě mám rád kachnu se zelím, beskydskou kyselici nebo třeba bramboračku. Co opravdu nemůžu, to jsou těstoviny s mákem.
Emanuele Ridi: Jak se vám změnilo přemýšlení o jídle poté, co jste začal točit televizní kuchařské pořady?
Jaroslav Sapík: Musím se přiznat, že natáčení pořadů o vaření je pro mě utrpení. Vadí mi, že po hodinovém natáčení vznikne půlhodinový pořad, ze kterého jsou vystřižené informace či záběry, které by tam podle mě být měly. Třeba jak ušetřit, ale střihač holt není kuchař. Přímý přenos by mi vyhovoval lépe, klidně právě s vámi, pane Ridi.
Emanuele RidiEmanuele Ridi (43 let) se coby vystudovaný ekonom naučil vařit v restauraci svých prarodičů. V Česku pobývá už od roku 1992, pro širokou veřejnost je Italem v kuchyni, hrdinou oblíbeného kuchařského seriálu. Úspěšně účinkoval také v taneční soutěži StarDance. V Praze na Smíchově má restauraci MANÚ Risto & Lounge. |
Jaroslav Sapík: Různé světové kuchyně se navzájem spojují. Co by vzniklo ze spojení té české a italské?
Emanuele Ridi: Něco takového už existuje v jižním Tyrolsku v Itálii. Tam na italskou kuchyni působily vlivy německé a rakouské, které jsou podobné těm českým. Takto promíchaná kuchyně je výborná. Ale žádný česko-italský pokrm jsem nevymyslel.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z krajů. |
Emanuele Ridi: Nechtěl byste si otevřít restauraci v zahraničí? Co třeba v Chorvatsku nebo Thajsku, kam Češi jezdí hodně na dovolenou?
Jaroslav Sapík: Být mladší, tak bych si restauraci otevřel v Rakousku, miluji Vídeň, Salzburg. A abych vám udělal radost, tak mám rád také kuchyň severní Itálie. Restauraci bych si tedy nejraději otevřel v Alpách na jihu Rakouska, třeba v kraji Korutan. V Alpách lidé sportují, potřebují energii a jako kuchař se tam můžete vyřádit. Pro ženské připravíte saláty, pro chlapy těžší jídla, lidé tam jsou dobře naladění, proto je to krásná práce. Třeba vařit Čechům česká jídla v Thajsku by mě nebavilo, lidé mají v zahraničí ochutnat pokrmy tamní.
Zkuste si podle Jaroslava Sapíka připravit třeba máslový řízek (více zde):
11. března 2012 |
Jaroslav Sapík: Vyhovuje vám podnikání v Česku?
Emanuele Ridi: Jsem tady spokojený. Kdybych ovšem měl začít znovu, tak raději tam, kde bych měl nohy u vody, tedy u moře. Co se týká stravování Čechů, tak vy máte na můj vkus všechno moc brzo. Ti první jdou na oběd už kolem 11. hodiny, pro mě slovo oběd znamená, že jsou ručičky na 13 až 13:30. Nebo večeře. Vy jíte v půl šesté, kdežto já kolem půl deváté večer. A ve Španělsku to musíte posunout ještě o hodinu dál.
Lehká italská kuchyně není podle Emanuela Ridiho těžká ani na přípravu. Zkuste si podle jeho receptu připravit třeba skvělou zeleninovou polévku, která vás postaví na nohy (kompletní recept v článku zde):
22. května 2011 |
