Kurátor Vít Lukáš se kromě goril stará i o ostatní primáty chované v Zoo Praha, momentálně se podílí na přípravě podkladů pro projekt nového gorilího pavilonu (vysvětlení, proč se bude pro gorily stavět nový pavilon najdete zde), s kolegy se stále ještě perou s odstraňováním následků povodní a do toho řeší rozhořčené e-maily gorilích fanoušků, pokud mají pocit, že chovatelé dělají něco špatně nebo že dokonce nechají samici Bikiru ostatními členy pražské gorilí skupiny trápit.
Tak jsme se Víta Lukáše právě na uměle odchovanou Bikiru, která se do pražské skupiny začleňuje už dva a půl roku a v pondělí oslaví osmnácté narozeniny, poptali trochu víc.
Fotoalbum Bikiry |
Věděli jste například o tom, že v neděli večer Bikira zůstala sama venku a že ji ostatní údajně nechtěli pustit dovnitř?
Samozřejmě, i když nebylo přesně jasné, co se v neděli ve skupině odehrálo. Gorily během dne sledujeme, přesto není možné zaznamenat úplně všechno. A záznamy z kamer, které by nám třeba právě nedělní dění ukázaly zpětně, zatím nemáme k dispozici. Nicméně nešlo o žádné drama, v létě mají gorily možnost zůstat na noc venku.
Takže se jí, samotné a celou noc venku, nemohlo nic stát?
Měli jsme všechno pod kontrolou. Do deseti hodin večer jsme s ostatními chovateli konzultovali nejvhodnější postup a rozhodli jsme se do situace nijak nezasahovat, protože jakýmkoliv zásahem zvnějšku bychom udělali víc škody než užitku. Zhruba do půlnoci jsem ještě sledoval kamery a dva chovatelé zůstávali pro jistotu přes noc v zoo, kdyby přece jen bylo potřeba zasáhnout.
Takže nevadilo, že Bikira zůstala na dešti?
Nebyl důvod panikařit. Teplotní podmínky v noci byly a stále jsou dobré, Bikira se navíc měla kam schovat, u vstupu do pavilonu je stříška. A tam taky během bouřky seděla celou dobu schovaná, po dešti si pak po výběhu sbírala větvičky. Byla v pohodě. Pár kapek vody navíc dospělou zdravou gorilu nemůže rozhodit. Než přišla do Prahy, byla zvyklá chodit ven celoročně. I na sníh, protože v Belfastu pro gorily nemají pavilon s ložnicemi, takže během úklidu expozice musí zvířata ven.
Odborník nemůže gorilu posuzovat jako člověka, říká psycholožkaJak je možné, že si člověk při pozorování gorilí skupiny do jejich chování natolik promítá mezilidské vztahy, že začne pochybovat o tom, že o ně chovatelé správně pečují, zeptali jsme se psycholožky Marty Boučkové. "Paralela 'gorilí rodina a vztahy' a 'lidská rodina a vztahy' se nabízí na první dobrou. A právě v rámci hodnocení sociálních vztahů směřujeme k tomu, že si myslíme, že na vztahy jsme odborníci naprosto všichni. Máme pocit, že víme, jak by to mělo být správně, ale to jde pořád o lidi. Jenže i při pozorování goril máme tendenci do chování jednotlivých zvířat, případně skupiny, promítat nám velmi dobře známé lidské chování. To nás může samozřejmě přivést i k mylným interpretacím toho, co u goril právě vidíme," vysvětluje psycholožka, kde naráží realita. To, že někoho uchvátí, jak žijí gorily, podle ní není nijak překvapivé. "Kdo má silně vyvinuté sociální cítění, strašně snadno se chytí. A protože se sociálním cítěním jde ruku v ruce i soucit, pak v případě, že zaznamená bezpráví, velmi rychle se staví do ochranitelské pozice, ze které se snaží sjednat nápravu. Navíc podobnost té které situace se vztahy v lidské rodině, péčí o mláďata, z nás paradoxně činí větší a větší odborníky právě na tu oblast, která takové situace notně nabízí. A gorilí život takovou oblastí jednoznačně je. V běžné populaci se tak objeví mnoho zaujatých odborníků-amatérů, kteří hodnotí danou oblast víc srdcem a lidskou emocí než racionální odborností s potřebnou objektivitou. Se zvyšujícím se počtem těchto nadšených amatérských odborníků se přímo zvyšuje i počet těch, kteří neváhají hodnotit a kritizovat práci erudovaných odborníků-profesionálů. Protože jakmile nenaplňují představy odborníků-amatérů, jak by určitou situaci měli řešit, tak to znamená, že to dělají špatně," vysvětluje Boučková, jak tento model funguje. Člověk podle ní snadněji ctí profesionalitu v oborech, kterým naprosto nerozumí, protože jako laik bude s teoretickým matematikem těžko diskutovat o řešení složitých rovnic. "Pouhé několikaměsíční, byť intenzivní, pozorování goril z nikoho neudělá odborníka na tato zvířata. Odbornost se formuje roky a v těsné spolupráci s dalšími odborníky. Nevychází jen z přímého pozorování, ale i hlubšího teoretického poznání." A konstatuje, že každý odborník potřebuje na svoji práci klid. "Je fajn laické veřejnosti nechat nahlédnout do zákulisí nějakého oboru lidské činnosti, ale je potřeba jasně určit hranice. Součástí profesionality je i nutnost a umění držet si nejen nadhled, ale i jistý odstup od určitých situací. Proto například i profesionalita chovatele goril tkví v tom, že do jejich chování nepromítá zkušenosti z vlastních mezilidských vztahů a nastalé situace v gorilím světě posuzuje jinak, tedy tak, jak to v gorilím světě skutečně chodí," uzavírá psycholožka Marta Boučková. |
Proč jste jí ven nehodili aspoň dřevitku?
Nepřísluší nám do šarvátek mezi gorilami ve skupině uměle vstupovat, pokud to není nezbytně nutné, protože každým takovým zásahem křehkou rovnováhu jejich vztahů narušíte.
Pokud bychom Bikiře hodili do výběhu balík dřevitky nebo ji zadem na noc pustili do ložnic, nezůstalo by to bez odezvy ze strany skupiny. Ostatní by to okamžitě vnímali jako jakési její neoprávněné privilegium a dali by jí to následující den pocítit. Proto jsme nechali na ní, jak si danou situaci vyřeší. Šubr zůstal celou noc otevřený, jak je tomu v tomto letním počasí normálně.
Prý na ni právě u šubru ostatní čekali, aby jí návrat do expozice znemožnili?
To je pouze spekulace, otázka úhlu pohledu. Zrovna tak bychom mohli spekulovat, že byla skupina nervózní, že nejsou všichni její členové pohromadě. Podobně, jako když byla Bikira nějaký čas oddělená od ostatních po svém porodu, nebo Kamba po operaci. Je to přirozené chování skupiny, gorily jsou nervózní, pokud některý člen ve skupině momentálně chybí. Ale mohlo to být ještě úplně jinak...
Je čtvrtek dopoledne, gorily se nasnídaly v ložnicích a teď si celá skupina užívá příjemného teplého počasí ve venkovním výběhu. Nevypadá to, že by mezi samicemi panovaly nějaké napjaté vztahy...
Žádné zhoršení vztahů jsme mezi nimi opravdu nezaznamenali. Víceméně drobné konflikty, které Bikira se skupinou má, v podstatě vyplývají jen a jen z toho, že je prostě jiná než ostatní. A jiná vždycky bude, vychovali ji lidé, jako mládě nepoznala přirozené fungování gorilí skupiny, jako to dnes zažívají třeba Kiburi a Nuru. Stačí ji srovnat s Mojou, která se do nové rodiny začlenila naprosto bez problémů a dnes už vychovává vlastní mládě...
(Jak prožila první týdny života Bikira, kterou matka odložila, si můžete přečíst na facebookovém profilu Pomáháme gorilám zde).
Jak se jinakost Bikiry projevuje?
Nejvíc šarvátek Bikiry s ostatními pramení především z toho, že nerespektuje hierarchii skupiny. Nechybí jí sebevědomí, ale to vzhledem k jejímu postavení na posledním místě "společenského žebříčku" není na místě.
(Projevilo se to už při Bikiřině příjezdu do Prahy v listopadu 2010, článek s videem najdete zde).
Do skupiny přišla jako poslední a zatím neodchovává vlastní mládě, přirozeně tedy v hierarchii skupiny zastává poslední pozici. Před ní to byla Kamba a zažívala podobné situace, které z lidského pohledu mohou působit jako šikana vůči poslednímu členu skupiny. Jenže pro gorily je to přirozené. A nejsou zdaleka jediné. Funguje to tak v podstatě u všech skupinově žijících zvířat. A tam, kde funguje hierarchie, budou vždycky slabší jedinci na okraji, to jsou dané zákonitosti: žerou poslední, takže toho na ně zbyde míň a podobně.
(Příběh Kamby najdete zde.)
Proto nezasahujete ani ve chvíli, kdy si Bikira nepřijde k mřížím pro oběd, protože ji tam ostatní nepustí? Někteří gorilí fanoušci se obávají, že ji vlastně takto trápíte hlady...
Bikira skutečně chodí k mřížím poslední, což je v pořádku, přirozeně to vyplývá z její pozice ve skupině. Někdy ji tam ostatní skutečně nechtějí pustit, jindy jde o její vlastní rozhodnutí si pro oběd k mříži nepřijít. Chovatelé jednotlivá zvířata znají natolik dobře, že okamžitě poznají, jestli má nebo nemá smysl ji v danou chvíli přemlouvat.
Buďte však bez obav, o oběd nepřichází. Přestože ho u goril nelze chápat jako hlavní jídlo dne, jde například o malé porce tvarohu, chovatelé jí to v takovém případě nechají na odpolední krmení do ložnic. Takže si svoji porci každopádně sní, jen o něco později.
Takže nemáte pocit, že by se její začleňování do skupiny nepodařilo, nebo že by se k ní ostatní chovali hůř než na začátku?
Stačí si osvěžit paměť, jak její začleňování na počátku probíhalo, a to vlastně přes všechny počáteční těžkosti mělo slibný průběh. Protože podle zkušeností z jiných zoo, případně z volné přírody, bývá tento proces mnohdy mnohem dramatičtější. Existují skupiny, kde mohou zvířata i po několika měsících či letech nechat pohromadě třeba jen dvě tři hodiny denně, po zbytek dne jsou oddělená, protože jsou vůči sobě moc agresivní. Kdyby je nechali pohromadě delší dobu, mohla by si velmi vážně ublížit.
Proces začleňování do skupiny může být velmi dlouhý a netvrdím, že je Bikira výborně začleněna. Ale za dobu, co je v Praze, udělala velký pokrok, což je vidět i na jejích hrátkách s Kiburim. A nedávno jí dokonce vlezl na záda půlroční Nuru: kdyby ji ostatní samice neakceptovaly, tak by nedopustily, aby docházelo k tak blízkým kontaktům mezi ní a mláďaty.
Kurátor primátů Zoo Praha Vít Lukáš u venkovního výběhu goril. Uprostřed Kamba s Nuruem, Kiburi a Bikira během čtvrtečního dopoledne; vpravo Shinda, Bikira a Kijivu. Richard jako obvykle zůstal u šubru.
Kurátor savců Pavel Brandl už dříve konstatoval, že jako gorila odchovaná lidmi bude mít Bikira po celý život určitý handicap. To by hrálo roli kdekoliv, v jakékoliv gorilí skupině?
Lze spekulovat, jestli by se Bikira v jiné skupině v jiné zoo případně neměla lépe. Možná ano, ale mohlo by to být také mnohem horší. Záleželo by to na konkrétních zvířatech ve skupině, jejich povaze a zkušenostech, a samozřejmě opět i na chování Bikiry k nim.
(Jaké bylo zpočátku napětí ve skupině si můžete přečíst například zde.)
Jsou to však zbytečné spekulace, protože proces jejího začleňování do pražské skupiny stále ještě probíhá a její postavení ve skupině se může měnit. Ostatní by ji jednoznačně začali víc respektovat jako samici odchovávající vlastní mládě. S narozením Nurua mohla konečně odkoukat porod jiné samice a péči o novorozené mládě, takže doufáme, že po vysazení antikoncepce zabřezne a napodruhé už bude schopna se o mládě postarat. Její matce se to nakonec také podařilo, i když až napotřetí.
(Rekapitulaci ročního začleňování Bikiry do skupiny čtěte zde.)
