Nešťastná páteční událost zaskočila jak Tatuovu gorilí rodinu, tak zaměstnance zoo a veřejnost. Všem, kdo si k Tatuovi vypěstovali nějaký vztah, byť "jen" jako návštěvníci zoo, bude trvat nějakou dobu, než se s jeho smrtí smíří.
Jak ale jeho ztrátu prožívá jeho vlastní rodina? Z přírody i ze zoologických zahrad jsou doložená pozorování, jak gorilí rodina prožívá ztrátu svého člena: matky často dokážou truchlit nad ztraceným mládětem několik dní. I pro pražskou gorilí rodinu byla Tatuova smrt velkou ranou.
Gorily jsou smutné, ale chovají se celkem normálně
Během samotné nehody (více o páteční události zde) a krátce po ní byla celá gorilí skupina velmi rozrušená a ve velkém stresu. Ten se projevoval nejen v jejich chování, ale i fyzicky: například tím, že se začaly potit a objevil se u nich takzvaný stresový průjem.
K jejich stresu ale nepochybně přispělo i to, že byli všichni od bezvládného Tatua nátlakem odděleni, aby chovatelé mohli alespoň zkusit poskytnout Tatuovi první pomoc. Celé dopoledne pak byli všichni členové rodiny velmi nervózní, neustále pobrukovali, neměli o nic zájem a jen přecházeli sem a tam.
Překvapením pro všechny ale bylo to, jak rychle se jejich chování začalo vracet k normálu. Už odpoledne přišly všechny gorily do ložnic na krmení tak, jak jsou zvyklé, v ustáleném pořadí a na svá místa. A i když na nich byl večer jasně patrný smutek a neklid, vlastně se jejich chování od normálního příliš nelišilo.
Stejně tak v sobotu i v neděli Tatua viditelně postrádaly, stále jsou smutné a nejvíce neklidná je Kamba, ale všichni členové skupiny normálně žerou, i když jim to trvá trochu déle než jindy. Kiburi sice postrádá parťáka ke hrám, ale dokáže si hrát i sám.
Ani smutek neodradil gorily od jejich oblíbené činnosti, v neděli dopoledne se všichni náruživě věnovali polínkům s vyvrtanými otvory, ze kterých pomocí klacíků vydloubávali rozinky.
Mezi odchodem Moji a Tatua je pro gorily podstatný rozdíl
Nabízí se otázka, jak je možné, že zatímco po odchodu Moji byla celá skupina velmi nervózní několik dní, Richard dokonce přestal žrát a spolu s Shindou Moju několik dní hledali, jejich reakce na smrt mladšího mláděte je mnohem méně dramatická. Proč tomu tak je, se můžeme jen dohadovat.
"Je docela dobře možné, že gorily pochopily, co se stalo. Ta nehoda se odehrála před jejich očima, a i když žijí už několik generací v lidské péči, jejich schopnost uvažovat a vnímat svět se nezměnila. Smrt je součástí jejich života, a tak zatímco Moja záhadně a nevysvětlitelně zmizela, Tatu před jejich očima odešel vlastně pro ně přirozeným způsobem," zhodnotil situaci kurátor Pavel Brandl.
Je to ale samozřejmě jen naše spekulace, těch příčin může být mnohem víc, počínaje věkem Tatua či jeho pozicí ve skupině. Každopádně je velmi dobře, že se s danou situací vyrovnávají tak rychle. "I díky tomu, že gorily se daleko méně, než lidé vracejí k minulosti," vysvětlil Brandl.
Jejich život probíhá mnohem víc v přítomnosti a v rámci svých možností se spíš zaměřují na budoucnost. Patří to k jejich výbavě pro přežití, umožňuje jim to najít si zdroje potravy a vyhnout se rizikům. Svým způsobem jsou tak šťastnější než lidé.
Pomůže i po smrti
Tatu bude pomáhat i po smrti. O jeho tělo projevilo zájem Národní muzeum. "Zřejmě někdy během příštího týdne ho převezeme k nám, kde bude možné začít pracovat na výzkumu," říká vedoucí zoologického oddělení Jiří Moravec.
"Je běžné, že u ohrožených druhů směřuje jejich cesta do muzea, kde probíhá další výzkum. V opačném případě by podle zákona zbývala jen kafilerie," vysvětluje Michal Šťastný z pražské zoo.
O tom, zda a kdy dojde k preparaci, se zatím jen spekuluje, ředitel zoo Miroslav Bobek se k tomuto tématu nechce vyjadřovat. Rána je zatím ještě příliš živá.
