Problém u umakartového jádra spočívá v tom, že si nikdy nemůžete být jistí, v čem právě bydlíte. Během výstavby docházelo k inovacím a tedy i změnám v konstrukci.
Někde je starší typ tvořený pouze umakartovými deskami s vložkou z polystyrenu, jinde tvoří stěny takzvané voštinové desky. Novější jádra jsou již bytelnější tvořená kovovou silnou konstrukcí a opláštěná sololitovými deskami.
Polystyren poznáte to podle poklepu, zní to dutě a celá deska má trochu tendenci se prohýbat. „Pokud chcete mít jistotu, je nejlepší celou stěnu provrtat skrz. Z druhé strany vložit kontramatku a důkladnou podložku, aby se matka nepropadla,“ radí Jiří Pařízek ze serveru Bytovejadro.cz, který se zabývá rekonstrukci umakartových jader už více než dvacet let.
Možná ale máte štěstí a vaše jádro je tvořeno slisovanou hmotou, která je dostatečně tvrdá. Pak bez obav můžete použít klasickou hmoždinku do zdiva nebo dřeva, která vypadá podobně jako hmoždinka do sádrokartonu. Doporučuje se do otvoru kápnout trochu lepidla pro zesílení spoje.
„V první řadě bych se toho nebál a udělal bych si zkoušku třeba v místě, kam není běžně vidět. Jakmile se do materiálu dostanete, uvidíte, co se z otvoru bude sypat, případně jaký materiál bude zůstávat na ostří vrtáku. A od toho se můžete odpíchnout,“ radí Pařízek.
UmakartUmakart je vysokotlaký laminát - HPL (anglicky High-pressure laminate). V Československu byl vyráběn přibližně od 40. let 20. století. Měl rozsáhlé možnosti využití, zejména v oblastech výroby nábytku (obložení stěn, odolné pracovní stoly) a ve stavebnictví. Nalepený na nosných deskách byl také používán jako stěny, zejména v panelových domech v bytových jádrech, ve kterých se nacházela koupelna a WC. Zdroj: Wikipedia |
My jsme vyzkoušeli podobný postup a narazili jsme na zhruba dvoumilimetrovou vrstvu umakartu a pod ním vložku z polystyrenu. Na obrázku v galerii se můžete přesvědčit, že polystyren „vykukuje“ z otvoru.
Vzhledem k tomu, že šlo o zadní stěnu jádra, kde nebylo možné použít metodu průvlečného šroubu, jsme se museli odhodlat k montáži hmoždinky. Na první pohled by bylo možné použít jakoukoliv hmoždinku pro deskové materiály.
„Problém je v tom, že tyto hmoždinky jsou konstruované pro silnější stěnu, většinou devět milimetrů odpovídajících tloušťce sádrokartonové desky, takže tělo hmoždinky by zapadlo příliš hluboko a část, která se zašroubováním z rubu desky roztáhne, by nedolehla na stěnu,“ vysvětluje Václav Horák ze společnosti Fischer.
Doporučil však alternativní řešení: malou hmoždinku A 4 GK, na kterou se používá takzvaná průvlečná montáž. To znamená, že se nejdřív montovaným držákem protáhne vrut, a až s nasazenou hmoždinkou se vkládá do vyvrtaného otvoru. Hmoždinka je zvláštní tím, že se šroubuje „packami“ k zadní stěně materiálu, takže se přitlačí i k velmi tenké stěně.
Jakmile jsme do umakartu vyvrtali otvory 8 mm, zjistili jsme, že bude třeba pro packy hmoždinky udělat trochu místa, aby měly prostor zapadnout. Zahnutou pinzetou jsme vydrolili trochu polystyrénu v jádru stěny, provlékli vrut očkem na držáku sprchy a lehce našroubovali hmoždinku.
Je potřeba zvolit tak dlouhé vruty, aby se hmoždinka ve stěně měla šanci roztáhnou za umakart. To znamená, že když rukou natáhnete ohnuté packy hmoždinky, musí vám zbýt ještě zhruba ty dva milimetry tloušťky stěny, aby měly šanci se znovu roztáhnout. Jinak projdou zpět otvorem a hmoždinku neudrží. Pěkně je to vidět na obrázku ve fotogalerii.
Tato metoda určitě není určená na věšení těžkých polic nebo jiného nábytku, ale drobné držáky či háčky udrží.
Jak jste si s vrtáním do umakartu poradili vy? Podělte se s ostatními v diskusi.
