Tříletý kocour Morris si vyskočí na hřbet svého velkého kamaráda, teplokrevníka Champyho, kdykoliv se mu zachce. Běžně několikrát během dne. Není divu, že mu po čase na farmě začali přezdívat Koňský chlup.
Neobyčejné přátelství už trvá více než 2 roky a není dne, aby si Morris nechal projížďku na koňském hřbetě ujít. Nasedá na něj jednoduše tak, že si vyskočí na kterýkoliv dřevěný kůl ohrady a z něj už není problém vyskočit Champymu na záda. A stihnou se přitom i pomazlit.
Kouzlo nezvyklého přátelství |
Na koňském hřbetě se Morris pohodlně rozvalí a Champy se v klidu pase, prostě idylka. Zda dělá koňskému hřbetu dobře masáž kočičími tlapkami (a že to kočky opravdu umí, to ví každý, kdo má kočičího přítele doma), to těžko říct.
Přitom když Morris zhruba před dvěma lety z útulku na farmu přišel, byl ke koním hodně rezervovaný, nikdy předtím je totiž neviděl. Nejvíce času tedy trávil vyhříváním se na verandě. Ale zhruba za týden Jennifer při mytí nádobí z okna kuchyně ke svému úžasu zaregistrovala, že se Morris vozí na Champyho hřbetě.
Co na to říká etoložka? Skutečně může jít o přátelství
„Většina pevných mezidruhových vztahů vzniká adopcí mláděte matkou jiného druhu v době brzy po porodu, v tzv. období vtištění. Mládě pak považuje adoptivní matku a její vlastní mláďata za příslušníky svého druhu. Prostě bere jako fakt, že k nim patří a snaží se chovat podobně jako oni,“ vysvětluje odbornice na chování zvířat, etoložka Hana Žertová.
K takovému jevu dochází i u ptáků. „Své o tom vědí chovatelé velkých papoušků, kteří odchovávají mláďata jako mazlíčky. V období dospívání pak většinou nastávají problémy, protože takto odchovaná zvířata a ptáci si nedokážou hledat sexuálního partnera vlastního druhu,“ konstatuje. (O podobném případu, kdy house za svou matku považovalo člověka a všude ho následovalo, čtěte zde.)
V případě kocoura Morrise a koně Champyho však jde podle Hany Žertové zřejmě o jiný vztah. O skutečné přátelství, kdy jeden má co nabídnout druhému, oba se tím obohatí a je jim spolu dobře. „To ´naladění na stejnou vlnu´, díky kterému se dva docela cizí jedinci najdou a sblíží, funguje totiž nejen vnitrodruhově, když si najdeme jednoho jediného skvělého kamaráda mezi třiceti spolužáky, ale i mezidruhově,“ vysvětluje. „Vzpomeňte si, jak jste si vybírali štěně. Vzali jste to, které k vám důvěřivě přiběhlo jako první, nebo které udělalo něco, co vám bylo sympatické, čím si vás okamžitě získalo.“
Champy dostává kočičí masáž.
A kočky, ty si své lidské kamarády dokonce často hledají velice aktivně. „Kočka, kterou v okolí nikdo nezná, obejde řadu sousedů a nikde se dlouho nezdrží. Až se nakonec s vrněním rozvalí právě u vašich kamen a její blažený výraz říká: Konečně doma!“ popisuje etoložka, která se chování koček dlouhodobě věnuje, jak si právě kočky umí vybrat ten správný domov. „Kolem kotěte schovaného pod zaparkovaným autem uprostřed města projdou stovky lidí, než vyleze a nešťastně zamňouká právě před vámi - a většinou se nesplete.“
S těmi dvěma na vzdálené australské farmě to asi bylo podobné. „Kocourovi i koni zřejmě něco chybělo. Možná kocour nedokázal zapadnout do nové kočičí skupiny, a kůň, kterého na fotografiích vidíme také vždy samotného, mohl mít nějaký handicap, tělesný nebo povahový, pro který jej stádo odstrkovalo. Přitom oba toužili po společnosti, po sdílení prožitků. A tak se našli,“ uzavírá etoložka.
