Když před patnácti lety vymyslel student matematické fakulty Richard Garfield pravidla karetní hry Magic, nikdo by nevsadil na to, že právě vznikla nová fenomenální zábava pro mladé i ty starší. Dnes už počet registrovaných hráčů přesáhl šest milionů a odhaduje se, že těch amatérských je přibližně trojnásobek.
Hra nejen pro děti
Princip hry spočívá v tom, že si hráč kupuje karty a z nich i sestavuje svůj individuální herní balík. Ve hře pak každý hráč začíná s dvaceti životy, pokud mu je protivník sníží na nulu, prohrává. Karty se prodávají v balení o různém počtu, nicméně obsah vybírá počítač, nikdo tedy neví, jaké karty dostane, stává se, že v tzv. "boosteru" za stovku najde jednu, co má několikanásobně vyšší cenu než všechny ostatní. Tento způsob prodeje nepostrádá prvek napětí, je to tak trochu loterie, protože některé jsou vzácnější, mají odlišné vlastnosti i možnosti použití.
Každá karta má svoje specifika, například "kreatury" útočí či brání, "artefakty" a "sorcery" přidávají určité schopnosti, důležité jsou i "landy" (země), protože bez jejich vyložení nelze začít. Díky nim je Magic nádherná fascinující hra, které dominuje svět kouzelníků, bojovníků, příšer či čarodějných kouzel. V takovém prostředí lze opravdu naplno rozvinout fantazii.
Karty jsou převážně v angličtině, kdo nerozumí, ten se "nechytá". Což je další plus. Kluků, kteří se tímto způsobem naučili anglicky, je pěkná řádka. Byl by ovšem omyl považovat Magic za dětskou záležitost. Je totiž založena na strategii a rychlém uvažování, každý tah - vlastní i soupeřův - v sobě skrývá bezpočet možností a sebemenší chyba se okamžitě vymstí.
Tanec milionů
Nejvíc asi Magic hrají středoškoláci, zejména z matematických a technických oborů, a dokonce i jejich profesoři. U hráčů představujících světovou špičku se to navíc přímo hemží akademickými tituly. Ti nejlepší se každoročně setkávají na mistrovství světa a na čtyřech turnajích Pro tour, které se snad dají přirovnat ke grandslamu v tenise.
Tyto turnaje jsou opravdu štědře dotované, vítěz si odnese až jeden a půl milionu korun. Na tak prestižní turnaje se pochopitelně nedostane každý, je to otázka celoročních výsledků a náročné kvalifikace. V roce 2006 se takový turnaj dokonce konal i u nás, v pražské Sazka Areně.
Na turnaje jezdí i sběratelé, kteří sami Magic nehrají a zaměřují se jen na kupování karet, které mohou být v budoucnosti cenné. Většina se v nich vyzná, ale mnozí si nechávají poradit, do kterých investovat. Zhodnocení totiž může být neuvěřitelné. Momentálně vůbec nejdražší hrací karta světa, Black Lotus, stála před deseti lety pouhých deset dolarů, ale její aktuální cena se pohybuje kolem dvou set tisíc. A stále roste.
Hrát, či sbírat?
Jistě, ne vždy se dá vydělat tolik. Rozhodující je, v jakém počtu kusů byla vydána či jaké má herní vlastnosti, takže se "investoři" zaměřují spíš na určité série karet.
Prioritu mají pochopitelně takové, které jsou cenné svými herními vlastnostmi, takže držiteli mohou pomoci vyhrát partii. A pak ty, které vznikly v prvopočátcích a zachovalo se jich jen velmi malé množství (výše zmíněný Black Lotus, ale i další).
Jejich hodnotu minimálně ztrojnásobuje podpis špičkového hráče, zejména šampiona, a autora. Ti na velkých akcích pořádají autogramiády. Zároveň tu prodávají i svá díla, a to od skic přes už hotové návrhy až po velké obrazy na plátně či kartonu. Nejznámější z tvůrců je asi John Avon, který má za sebou desítky samostatných výstav po celém světě.
Zájem je velký. Dokonce i renomovaní znalci umění vzali tato díla na milost a oceňují zejména propracovanost kreseb, nápaditost a fantazii. Asi nejdůležitější je ale smysl pro detail. Pro vlastní kresbu je totiž k dispozici jen velmi malá plocha, v podstatě jen o něco víc než polovina karty; zbytek tvoří text popisující či vysvětlující její vlastnosti.
Pro ně, stejně jako pro většinu hráčů, jsou karty Magic přesně tím, co toto slovo znamená v překladu, tedy kouzlo. Ve světě i u nás mu podlehly i některé dětské herecké idoly. V zahraničí patří mezi vášnivé hráče třeba Zac Efron, u nás pak Matyáš Valenta či Oliver Cox.
