Není zřejmě proslulejšího koňského řeznictví než to Čadilovo v Táboře. "Dokonce si k nám lidi chodívali i pro sádlo, které výborně fungovalo na různé ekzémy," říká Marie Čadilová, potomek rodu Čadilů, který výrobnu koňských produktů provozuje už 90 let.
"Už jen výjimečně se k nám dostane maso domácího původu, protože koní je u nás málo. Takže většinou kupujeme maso z Argentiny, kde se koně chovají volně jako skot, a má výbornou kvalitu. Občas se maso dováží i z Itálie, letos i z Rumunska," popisuje.
Ale i to domácí se podle ní tak přísně hlídá, že každý kus musí mít veterinární osvědčení. "Rozhodně si ale nepředstavujte, že je to maso z dostihových koní, jejich maso je při případné nehodě tak vystresované, že by nebylo poživatelné," říká.
Popularita táborské koniny spočívá v tom, že rodinný podnik dodnes vyrábí podle starých receptur. "V salámu musí být jen asi šedesát procent koniny, zbytek je hovězí nebo vepřové, jedině tak se vyladí chuť," říká.
Koninu nikdy prodávat nebudu, říká řezník
Na rozdíl od Marie Čadilové, která na konině vyrostla, však existuje velké množství lidí, kteří by ji nejedli. "Já koně miluji, proto koninu nejím a nikdy ji ani nebudu prodávat," tvrdí například proslulý pražský řezník František Kšána. Stejně rozdělené jsou i internetové diskuse pod články, kde se popisovaly letošní objevy nedeklarované koniny v různých mletých výrobcích.
Jedni se chvějí odporem, když by se měli dotknout masa z tak krásného zvířete, druzí se slzou v oku vzpomínají na dobu, kdy byla běžnou součástí jídelníčku. "Vzpomínám, jak máma chodila přes kopec pěšky na Harfu ke koňskému řezníkovi. Říkalo se tomu Konibar," vzpomíná pražský muzikant Milan Lejsek.
A učitel technologie Jiří Šimko ze Střední školy gastronomické a hotelové v Praze připomíná: "Kdysi jsem pracoval v restauraci, kde jsme koňské maso mívali na jídelníčku běžně. Tehdy se dalo sehnat jen přední, takže jsme dělali guláš a karbanátky. Ono je přece jen trochu tužší, takže ideální úprava byla dušením a na mletiny. Objednávali si to hlavně starší lidé, kteří si ještě vzpomínali na doby, kdy byla konina daleko běžnější."
Pro někoho je koňské tabu, pro odborníky je ale zdravé
I podle rozdílných reakcí na koninu je vidět, jak je svět rozdělený. Zatímco v anglosaských zemích je pojídání koňského masa v podstatě tabu, ve středomořských zemích je tento druh masa daleko běžnější, hlavně v Itálii a ve Španělsku, což jsou země, ze kterých se i často dováží. Ostatně poslední kauza probudila i Francouze, kteří se daleko více začali pídit po konině a zvedli řezníkům tržby. Vzpomněli si na historii, kdy hlavně v dobách válek bylo maso poraněných nebo zabitých koní relativně snadno dostupným zdrojem živin.
"Na první pohled je zřejmé, že koňské maso je z čistě dietetického pohledu dokonce vhodnější než maso hovězí, protože obsahuje vyšší podíl bílkovin a podstatně nižší podíl tuků, zejména s nasycenými mastnými kyselinami. Je také lepším zdrojem železa, mírně horším zdrojem zinku, další živiny jsou obsaženy ve srovnatelném množství nebo z hlediska obsahu nehrají příliš důležitou roli v celkovém dietárním přívodu," popisuje Jiří Ruprich ze Státního zdravotního ústavu.
Kuchyňské zpracování je velmi podobné jako u hovězího masa. Má tvrdší dlouhá vlákna. Vzhledem k tomu, že obsahuje více sacharidů, má nasládlejší chuť – s tím se musí počítat při kuchyňské přípravě. Maso hříbat do dvou let je ale jemné a lze ho srovnat s hovězím. Takže se hodí nejen na dušení a pečení, ale ze svíčkové nebo nízkého roštěnce připravíte i minutky.
Na konině si postavila svoji proslulost například belgická restaurace De Kuiper, kde se nabízejí steaky či tatarák, vše ze svíčkové. Zde vnímají každou zmínku o konině v médiích jako vítanou reklamu, protože lidé přicházejí ochutnat. Zato například v New Yorku v restauraci M. Wells Dinette byli pod tlakem veřejnosti přinuceni stáhnout koňské maso z jídelníčku.
