Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Kvůli gorilám vstával 15 let v půl čtvrté ráno. Pak je opustil kvůli synovi

  13:29aktualizováno  13:29
Bývalý ošetřovatel z pražské zoo Marek Ždánský musel volit mezi gorilí rodinou a svou vlastní. Přestože říká, že gorily jsou někdy lepší než lidé, nakonec vyhráli žena se synem.

Marek Žďánský v pavilonu goril pražské zoo. Za sklem Richard | foto: Jiří SavinecJan ZátorskýMAFRA

Svou volbu udělal Marek Žďánský s těžkým srdcem před pár měsíci, protože nechtěl propásnout, jak jeho malý syn roste. Přesto je z rozhovoru s ním cítit, jak má gorily stále rád. Mluví o sobě a o nich v přítomném čase, jako kdyby s nimi i teď byl každý den.

Vzpomínám si, jak jsem před lety sledoval v zoo vaši návštěvu goril. Bylo vidět, že péče o ně je pro vás vším, ale i naopak: mláďata vás nadšeně vítala. Cítíte se členem jejich smečky?
Je pravda, že si na mě zvykly. Ale že bych byl součástí smečky, to ne. To jsem nikdy nechtěl. Ne kvůli sobě, ale kvůli nim. Není správné, aby se zvířata fixovala na jednoho člověka. Když pak odejde, trpěla by. Richard, Kijivu, Kamba, Moja a další jsou gorilí rodina. Já jsem pro ně jen součást života, poznají mě, na zavolání přijdou, ale že by mě běželi obejmout, to ne.

Marek Ždánský

Narodil se 17. května 1975. Když měl jít na vojnu, chytlo ho slepé střevo, a tak místo do kasáren šel do zoo. Jako ošetřovatel pracoval u goril 15 let. Proslavil se tím, že skočil pro mládě Moju do vody a zachránil ji před utonutím. Teď má potravinářskou firmu, která zásobuje hotely a restaurace v Praze specialitami z Afriky.

Nemrzí vás to?
Zoo není cirkus. Ať si zvířata žijí svým životem. Pro mě je to i ulehčující, protože když teď v zahradě nejsem, netrpí. Třeba Richardovi je šumák, když přijdu.

V nadsázce by se dalo říct, že Richard vás ani v minulosti moc nemusel...
On je vůdce smečky, a tak má samozřejmě svůj charakter. Vždycky jsme spolu byli buď ve stavu klidu, nebo války. Richard mi dával najevo, kdo je tady šéf. Byly dny, kdy jsem na něj byl naštvanej, i kdy byl naštvanej on na mě. Pořád jsem si musel dávat bacha, ale myslím, že jsme se vzájemně respektovali.

A to jste se nebál, když jste v roce 2006 skočil do vody pro topící se mládě Moju? Nehrozilo, že na vás Richard zaútočí?
Hrozilo. Každý si myslí, že mezi gorily normálně chodíme, že si s nimi hrajeme. To vůbec. Žijí si vlastní život a svůj prostor si hlídají a brání. Pro Moju šlo tenkrát o první přímý kontakt s člověkem. Gorily nevěděly, proč tam jsem, proč jsem skočil do vody. Bály se a ze strachu klidně mohly zaútočit. Kdyby mně tehdy dal Richard ránu nebo mě kousnul, tak je po mně. To mi ale v tu chvíli nedošlo. Viděl jsem plavající tělo Moji a musel jsem pro ni skočit.

Mluvíte o gorilách, jako by to byli lidé. Jaké opravdu jsou?
Jsou lidem strašně podobné. Když jsem viděl, jak se starají o mládě, jak je chytí, jak o ně láskyplně pečují, připomnělo mi to, jak se manželka starala o našeho kluka. A i rodina je podobná. Kamba je výstavní babička, připomíná mi mou vlastní. Nebo když se pohádají a usmiřují, vypadá to sice hruběji, ale je to stejné jako u lidí.

Mě na gorilách nejvíce fascinují ty jejich lidské oči...
Říká se, že když koukáte gorile do očí, chystáte se na útok. Ale nebojte, naše zvířata už jsou z milionů návštěvníků tak zvyklá, že jim to nepřijde. Jsou strašně upřímná, nedělají žádné podrazy. Nepřetvařují se. Když vidím, že mají špatnou náladu, neprovokuji je.

Jsou v něčem lepší než lidé?
Když vidíte, jak lidé ubližují dětem, to by gorila nikdy neudělala. Nikdy. Ta neuvěřitelná něžnost k mláďatům. Celá rodina je chrání, babičky, tetičky, prostě všichni. Mají opravdu semknutou rodinu. Třeba když Kamba rodila, všechny gorily jí pomáhaly. Nešly ani na oblíbené jídlo. Když se pak porod nedařil a chtěli jsme Kambu uspat, zbytek ji bránil, nechtěly o ni přijít. Ony poznají, když je chcete třeba kvůli vyšetření oddělit, a hned se kryjí. Jsou výjimečné v tom, jak dokážou táhnout za jeden provaz, i když se pohádají. Jsou mohutné, a přitom něžné.

Jak si člověk získá jejich důvěru?
Gorila vás buď vezme, nebo ne. Nejsilnější zážitek mám z doby, kdy Kijivu porodila malou Moju, přišla ke mně a dala ji k mříži, abych si ji mohl prohlédnout. Na mládě jsem si nemohl sáhnout, to by nedovolila, ale podíval jsem se pěkně zblízka. Prokázala mi tím hroznou důvěru. Tehdy jsem si dojatě řekl, že to zvíře mě má opravdu rádo.

Od toho je už přece jen krůček k tomu, abyste se stal členem jejich smečky.
V Praze už ne. Gorily tu mají svůj život. Bylo by to úplně zbytečné. Ony přijdou k mřížím, podají vám ruku, ukážou případné zranění. To přece stačí, nechme je žít. Dominantní samec, několik samic, které ho poslouchají a se kterými se páří, a mláďata.

Gorilí rodina by se asi nelíbila feministkám...
To je pravda. Samice jsou samcovi naprosto oddané. Měli jsme kdysi v zahradě zlého samce, který je mlátil, ale ony za ním stejně šly. Když jsme ho od nich oddělili, byly nepříčetné. A přitom byly tak zbité. Třeba při povodních v roce 2002. Chtěli jsme je převézt na člunu a první přijel veterinář. Toho úplně nesnášejí, takže samec skočil do vody, chtěl spáchat sebevraždu. A samice šly za ním.

Jak se dominance samce ještě projevuje?
Třeba při sexu. Když samice přijdou do říje, svádějí ho. Stojí od něho tak metr dva a vábí ho. Až po chvíli Richard milostivě vstane.

I když se v zoo snaží, netrpí tam gorily? Šlo by je vypustit do džungle?
Zvířata, která se narodí v zoo, nevědí, co je volná příroda. Někdo říká, že jsou jako ve vězení, ale to je nesmysl. Viděl jsem gorily ve volné přírodě a za den ušly sotva kilometr. Ony jsou takoví peciválové. Nepotřebují velký prostor. Jsem však zásadně proti tomu, aby se dospělá zvířata z volné přírody zavírala do zoo, musí to být pro ně neuvěřitelný šok.

I v chráněném areálu jim však může hrozit nebezpečí. Vzpomínám si, jak jste v roce 2007 našel ve venkovním výběhu goril pět jablek, v nichž byly zapíchané hřebíky, které nebylo na první pohled vidět.
Šlo o jeden z mých nejhorších zážitků. Bylo štěstí, že jsem jablka našel. Ony by je určitě sežraly i s hřebíky, protože v té rivalitě o jídlo všechno strašně rychle polykají, aby toho pro sebe urvaly co nejvíc. Nepochopím, jak tohle mohl někdo udělat. Vždyť mohl ta zvířata zabít.
Dalším ošklivým zážitkem byla smrt samce Ponga během povodní. Nemohli jsme nic dělat. Ale byly i krásné chvíle. Třeba když jsme zjistili, že je Kijivu březí, pak totéž u Kamby, která měla těžkej život. Nebo když jsme uvnitř pavilonu vyměnili stromy či lana na lezení a viděli jsme, jak je z nich rodina nadšená.

U goril jste pracoval patnáct let, věnoval jste jim všechen čas, riskoval jste pro ně život. Proč jste ze zoo nakonec odešel?
Vstával jsem v půl čtvrté ráno a domů se vracel v pět. Zoo pro mě byla vším, našel jsem si tu i manželku. Založil jsem potravinářskou firmu, která sponzorovala gorilám potravu. Ale pak se mi narodil syn. Když byl ještě malý, tak jsem to všechno zvládal. Najednou to však nešlo. Musel jsem ubrat. V jednu chvíli jsem si uvědomil, že zahrada běží, chov lidoopů je na vysoké úrovni a já mohu odejít. Nebylo to jednoduché, pořád se mi stýská, na zvířata se chodím nadále dívat, ale musím se více věnovat rodině. A své firmě.

Co přesně dělá vaše firma?
Zásobujeme hotely a restaurace po celé Praze specialitami z Afriky. Gorilímu mláděti Tatu jsme třeba přímo z Afriky větev z palmy i s banány, uřízlou speciálně pro něj.

Vrátíte se někdy k vaší gorilí rodině?
Chtěl bych. Až se firma rozjede tak, jak si to představuji, budu zase zahradě plně k dispozici. Gorily jsou moje druhá rodina. Teď vše zpovzdálí sleduju, a když by se objevil jakýkoliv problém, tak okamžitě pomohu.

Gorilí skupině v zoo v Praze-Troji vládne samec Richard. Jsou tu tři dospělé samice: Kijivu, Shinda a Kamba. Kijivu je matkou Moji, první gorily narozené u nás. Dalšími mláďaty jsou Tatu a Kiburi.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.