Natloukací hmoždinky jsou vhodné pro takzvanou průvlečnou montáž. V praxi to znamená, že nemusíte v jednom kroku vyvrtat do desky otvor, podle něj označit bod na stěně, vyvrtat otvor pro hmoždinku, vsadit ji, nasadit desku, otvorem protáhnout vrut a zašroubovat.
Zde jedním krokem vyvrtáte upevňovaný předmět i s otvorem do zdi, protáhnete jím hmoždinku a kladivem zatlučete. To šetří čas a energii. Na první pohled má vrut v hmoždince závit jako každý druhý. Při pozornějším pohledu však uvidíte, že jsou skloněné do protisměru. Takže při zatloukání po plastu sklouznou, ale ven už nemohou.
Průvlečná montáž: Vrtáte přímo tak, jak chcete mít předmět upevněný. Rovnou vložíte hmoždinku a kladivem ji zatlučete.
Natloukací hmoždinka není univerzální, určitě se nehodí do deskových materiálů, porobetonu či duté cihly, ale v betonu, kameni nebo plné cihle udělají svou práci. Navíc mají obrovskou výhodu, že se dají natlouct rychle.
„Než se rozhodnete použít natloukací hmoždinku, musíte si uvědomit, že není určena pro extrémní zatížení. V porovnání s klasickou šroubovací hmoždinkou má zhruba poloviční nosnost v tahu. Třeba těžký lustr bych na ni určitě nevěšel,“ upozorňuje Petr Vild ze společnosti Fischer.
V internetových diskusích se občas tvrdí, že nevýhoda zatloukací hmoždinky spočívá v její nerozebiratelnosti. To však není pravda. Vrut v hmoždince má křížovou drážku jako každý jiný, takže jej lze bez problémů vyšroubovat.
Závit u vrutu je zpětně tvarovaný, aby nemohl vyklouznout z hmoždinky.
Obyčejná hmoždinka z bezejmenného materiálu plave, nylonová zůstává u dna.
Řemeslníci natloukačku používají například pro upevňování kovových profilů při stavbě sádrokartonových konstrukcí. Uplatní se při montáži elektrických rozvodů, pokud se umisťují do lišt, při upevňování plechů, folií.
Natloukací hmoždinky se vyrábějí z galvanicky zinkované oceli a nerezu. Pro použití v exteriéru se doporučuje použít nerezové provedení. Různí výrobci nabízejí hmoždinky z různých druhů plastů, za nejlepší se obecně považuje nylon. V exteriéru tolik nekřehnou vlivem střídání teplot, lépe se tvarují a při roztažení lépe vyplní předvrtaný otvor. Na první pohled materiál nepoznáte, ale zkuste ponořit hmoždinku do vody. Jestli klesne ke dnu, je to nylon.
Dřív než se vypravíte do obchodu, zjistěte si v katalogu některého z výrobců, jaký průměr hmoždinky budete potřebovat podle hmotnosti připevňovaného předmětu. Teprve podle toho je potřeba vybrat délku a druh. Značí se například takto: N 8 × 120/80 S (50). Osmička je průměr hmoždinky, čemuž odpovídá i průměr otvoru, číslo 120 znamená celkovou délku hmoždinky, 80 takzvanou délku tfix. To je tloušťka připevňované desky včetně omítky. Poslední číslo v katalogu už jen udává počet kusů v
Co zbývá do 120 mm je část, která drží upevňovaný předmět ve zdi. Pozor, vždy je třeba vrtat hlouběji. Ne tedy 40 mm, ale padesát, aby vrut prošel i špičkou hmoždinky. „To ostatně platí pro všechny druhy hmoždinek. Pokud vyberete krátký vrut, hmoždinka se správně neroztáhne a výrazně snížíte její nosnost,“ varuje Vild.
