Horní tvrz v Kestřanech dnes vypadá o poznání živěji než před deseti lety, kdy...

Horní tvrz v Kestřanech dnes vypadá o poznání živěji než před deseti lety, kdy sem přišel nový majitel z Moravy (2016). | foto: Radomír Dohnal

Moravák opravující gotickou tvrz zprovoznil nejprve vinný sklípek

  • 12
Krajně nezvyklou nemovitost, polorozpadlou jihočeskou zemanskou tvrz v Kestřanech, si Pavel Halada pořídil před deseti lety. Od té doby investuje svou energii a čas do její opravy a snaží se jí navrátit středověký lesk. Začínal jsem jako hradní pacholek, teď už jsem povýšil na zahradníka, říká dnes.

Moravák opravující gotickou tvrz zprovoznil nejprve vinný sklípek

Krajně nezvyklou nemovitost, polorozpadlou jihočeskou zemanskou tvrz v Kestřanech, si Pavel Halada pořídil před deseti lety. Od té doby investuje svou energii a čas do její opravy a snaží se jí navrátit středověký lesk. Začínal jsem jako hradní pacholek, teď už jsem povýšil na zahradníka, říká dnes.

Tvrdí, že se to zdaleka nedá přirovnat k ježdění na chalupu. „Musíte tu bydlet a koukat se,“ říká. „Teprve pak vám tvrz sama poví, co potřebuje.“

Na co se vás lidé nejčastěji ptají, když přijde řeč na tvrz v Kestřanech?
Pochopitelně se ptají, co nás k tomu vlastně vedlo, že jsme si pořídili tohle. A na to odpovídám - už s takovým přídechem - že jsme měli sen. O romantické zřícenině hradu někde na kopci. A chtěli jsme pryč z města, tu památku si postupně opravovat a žít alternativním způsobem životem. To většinou stačí.

A je to pravda?
Z části určitě. Ta romantika spojená s místem byla velice silný motiv, stejně jako chuť se o něco starat. Jenže tyhle představy vzaly už během prvních tří let za své. Člověk do toho sice s nadšením vpluje, ale pak zjistí, že je to úplně o něčem jiném. Na to postupně přijdou všichni majitelé památek, tedy pokud se z toho nezblázní. Upřímně, kdybych se do toho měl pustit teď, ve třiačtyřiceti, už bych do toho asi nešel. A nebo jinak.

Jak ten vývoj vlastně probíhal?
Tak tři roky jsme se v tom trošku plácali, než to nabralo nějaký směr. Což není tak zlé. Většinou to bývá až po pěti šesti letech, jak mám ověřeno od ostatních majitelů památek. Lidem chvilku trvá zjistit, co to obnáší, pak vytvořit nějaký koncept a rozběhnout ho. Teď, po deseti letech, se konečně celý areál dokáže uživit.

Takže váš původní plán se vyvíjel a měnil?
Ano. Původní představa byla komerčnější, ale hodně narážela na finance i památkáře. Navíc nás samotné hodně změnila tvrz a její atmosféra. Je to složité. Došli jsme k závěru, že takhle významnou stavbu je škoda přebudovávat, takže teď se snažíme celý objekt víceméně zakonzervovat, jen pár místností budeme rekonstruovat do původní středověké podoby.

A ve spolupráci s archeology a restaurátory připravujeme kempy a workshopy, kde lidi učíme různé technologie, které pak mohou prakticky využít při rekonstrukci památek. Například vyzdívání z kamene, to už se dneska taky pozapomnělo. A přitom je zrovna v jižních Čechách spousta statků, které mají kamenný ohradní zdi a lidi si s tím neví rady.

Taková praktická škola pro restaurátory i kutily. Jak vás to napadlo?
Původně jsme hledali firmy, které by nám jednotlivé stavební kroky realizovaly. A postupně jsme přes velmi špatné zkušenosti dospěli k závěru, že těch firem je buď velice málo, nebo jsou velmi drahé. Tak jsme se to museli učit sami. Jednu místnost jsme dělali dva roky, než se nám podařilo najít ty správné postupy. Pak nás ale napadlo, že když nemůžeme najít odborníky my, tak ten problém mají nejspíš i jiní majitelé památek. Proto jsme se rozhodli, že začneme prezentovat naše zkušenosti.

V některých místnostech tvrze se už dnes dá skoro bydlet. Jednou tu bude...
Hradní pán je spíš řemeslník v montérkách. „Každý majitel takové nemovitosti má...
Mladí archeologové zaštiťují průzkum kestřanské tvrze, navíc se tu mohou něco...

V některých místnostech tvrze se už dnes dá skoro bydlet a jednou tu bude muzeum. Hradní pán je dnes ovšem spíš řemeslník v montérkách, který navíc musí spolupracovat s památkáři.

To jste objevili docela pěknou díru na trhu, ne?
To by se tomu člověk musel věnovat například v rámci stavební firmy, a to by nás nebavilo, neslo by to s sebou starost o zakázky a tak. Forma „prezentace zkušeností“ nám vyhovuje lépe, a vůbec to není o zbohatnutí. Těší mě, že nám třeba někdo přijde poděkovat. Že si nevěděli rady, a najednou to dokázali.

Jak se tyhle staré věci vlastně rekonstruují?
Největší problém byl s okny. Truhláři z různých firem nám říkali, že klasická špaletová okna dneska nejde udělat, spousta výmluv, které by z naší strany znamenaly moc ústupků. Až jsem se nakonec naštval a pořídil truhlářskou dílnu, kompletně vybavenou. A zjistili jsme, že původní profily sehnat lze, tak jsme si ta okna vyrobili sami. Jenže přece jen pořád bylo vidět, že jsou dělaná strojově. A přešli jsme na nejjednodušší a nejlevnější model, ruční výrobu.

A co s tou vybavenou dílnou?
To je právě ten koloběh zkušeností a nervů. Žádná firma vám to neudělá, pak nakoupíte vybavení za statisíce a zkusíte to sám, abyste nakonec zjistil, že vlastníma rukama, bez dílny, je to úplně nejlepší. K tomuhle došla spousta majitelů památek, protože nenašli nikoho, kdo by jim udělal přesně to, co oni chtějí. Málokdo ví, že majitel památky - rovná se - devatero řemesel. Lidi si řeknou: koupil si hrad, ten si žije. Ale každý z nás je trochu truhlář, trochu kovář... Jinak to nefunguje, poctivá řemesla se ztratila, a to je velká škoda.

A jste tedy „hradní pán“?
Na začátku jsem byl spíš hradní pacholek. Vypadalo to tady nádherně, ale tvrz byla strašně zarostlá. A celé první tři roky byly vlastně jen o klučení a vysekávání keřů na nádvoří a kolem tvrze. Můžete sice udělat hurá akci, na které se to vyčistí za jedno odpoledne, ale všechny ty keře a stromky na jaře znovu obrazí a můžete znova. Takže první tři roky člověk jen běhá s ohnutým hřbetem a něco vysekává, odkopává. V těch prvních letech, když přišel nějaký turista a sháněl majitele, tak jsem mu říkal, že první člověk v montérkách, kterého na památce potká, je majitel.

A teď už jste z pacholka povýšil?
Jo, na zahradníka. V areálu je třeba každoročně dělat prořezávku stromů, realizovala se výsadba starých odrůd ovocnáčů, a protože se zabýváme i středověkými jídly, tak je to pro nás nezbytností i středověká bylinná zahrádka. Postupně kultivujeme každý rok kousek pozemku a začínáme ho udržovat.

Ještě nám zbývají severní svahy. Jenom základní údržba pozemků o rozloze 15 tisíc m ̨ a sečení trávy vyjde ročně na 450 tisíc. To je neuvěřitelná částka. Obsadili jsme zatím jedno brigádnické místo, ale už uvažujeme o stálém pracovním místě. Protože potřebných každodenních činností je takové množství, že už to sami nezvládneme. A občas taky potřebujeme klid a někam vypadnout, zvlášť ke konci sezony je to náročné.

Lidé budou zvědaví, kde jste na pořízení tvrze vzal, prozradíte to?
Můj otec dělal dlouhá léta ve výpočetní technice a já si založil firmu ve stejném oboru. Ale pak mě to přestalo bavit, neviděl jsem v tom smysl života. Tak jsem si za vydělaný peníz pořídil bytový dům v Brně. Z toho samozřejmě plynuly nějaké příjmy, takže jsme začali nakupovat další pozemky a nemovitosti a žijeme z pronájmů. Nejsou to miliony, ale stačí to. Tvrz spolkne neuvěřitelně peněz.

Vy jako podnikatel v realitách? Nesmlouvaví velkopronajímatelé domů mi nepřijdou jako někdo, kdo bere středověkou ruinu jako dobrou investici.
Já to spíš připisuju tomu, že my jsme ta generace, která si v klídku žila v socialismu a jeho různý negativa jsme jako děti vnímali trošku jinak. Pak se nám najednou otevřely dveře, mohli jsme přes hranice, mohli jsme si něco koupit. My jsme vlastně zažili to nejlepší.

Takže ještě vycházíme z poměrů, kde vždycky převažovaly takové ty do světa nerozkoukané, romantické představy. My jsme ta část generace, která si ještě uvědomovala, že peníze jsou fajn, ale nejsou všechno, a že když od společnosti dostáváme, máme jí také vracet. Třeba starou zemanskou tvrz.

Když si budu chtít koupit místo chalupy hrad, kde mám hledat?
V devadesátých letech byly lepší možnosti, jak nabýt některé dost zchátralé nemovitosti, dneska už to tak není. A už tenkrát jsme tak nějak obkroužili celou republiku. Jako jeden z prvních objektů jsme viděli Kestřany, ale bylo to nabízeno za dost velkou cenu, takže jsme hledali dál. Jinak nám bylo celkem jedno, kde to bude. Hledali jsme hrad nebo zříceninu na kopci.

Pak jsme se dostali k zámkům a tvrzím. Třeba Miroslav u Znojma, ten objekt mě taky chytil, to byla nádherná záležitost. Bylo toho víc, ale nic z toho nevyšlo. A pak šly Kestřany s cenou dolů.

A tak bylo rozhodnuto.
Kestřany jsou trochu jiné v tom, že to není úplně hrad, a rozhodně nestojí na kopci. Ale čím víc tady člověk byl, tak si osvojoval takový vnitřní klid. To místo nás prostě chytlo za srdce.

Pořídit si tvrz určitě není jako koupit starý dům, a ten dávat do kupy. Protože do domu vám lidi nelezou, že?
Pokud je památka otevřená veřejnosti, tak vlastně už nikdy není jenom vaše. Vždycky s nadsázkou říkám, že mít veřejnosti otevřenou památku je absolutní ztráta soukromí. Ale už od začátku jsme nechtěli mít zavřené dveře. Děláme to sice pro sebe, ale zároveň to vracíme lidem.

Tvrz zůstává otevřena návštěvníkům i zvědavcům. (2016)
A s každým létem se teď tvrz stává atraktivnější. (2016)
Parková údržba okolí tvrze stojí ročně statisíce korun. Patnáct hektarů luk se...

Tvrz zůstává otevřena návštěvníkům i zvědavcům a každým rokem se stává atraktivnější.

Kdo všechno vám mluví do podoby oprav? Památkáři?
My jsme chtěli s památkáři spolupracovat už od začátku, to zase byla jedna z těch našich romantických představ. Že máme zdravé ruce, budeme pracovat a oni nám řeknou, jak to správně dělat. Bohužel jsme zjistili, že technologicky nám moc nepomůžou, spíš začali vyžadovat papíry a projekty. Takže jsme opět museli překonat takové to nutné zlo: studie, průzkumy, koncepty.

Ze začátku jsme na ně trošičku nadávali, papírování nás velice zatěžovalo. Ovšem kompenzovali to tím, že byla sem tam nějaká dotace na opravu. Pak jsme zjistili, že ani ty dotace nejsou úplně výhra, protože to s sebou opět nese velkou administrativu. Na čas jsme tedy od dotací upustili a zkoušíme vše financovat z vlastních zdrojů.

Takže teď máte k památkářům jaký vztah?
Sedli jsme si až po čase. Teď jim necháváme prostor pro různé průzkumy, a protože vše děláme poctivě, nemají tendenci jezdit sem tak často na kontroly a kecat nám do toho. Dokonce si myslím, že z hlediska naší tvrze toho už víme víc než oni. Každá památka si člověka v průběhu let těžce vyškolí.

Jak moc „narušená“ je kestřanská tvrz dnes?
Chybí tady spousta dřevěných prvků: podsebití, ochozy. Jinak se ale tvrdí, že kestřanské tvrze jsou vůbec nejzachovalejší v ČR. Je zde unikátně zachovalá raně až pozdně gotická dispozice. Je to v podstatě takový malý hrádek se spoustou architektonických zvláštností. Je to velmi cenná stavba pro bádání, protože vše se dochovalo vcelku. Nemáme jednu část barokní a další například renesanční, máme ucelený gotický soubor.

Čím to, že se ale zachovala až do dnešních dní tak dobře?
Vděčíme za to hlavně Schwarzenberkům. Ti odkoupili celé zdejší panství a připojili ho k velkostatku Protivín. Neměli s tím žádné velké ambice, dál tady drželi hospodářskou činnost. Přibudovali nějaké stáje a konírny a potřebovali ubytování pro osazenstvo statku. Takže z tvrzí udělali byty a nájemníci neměli snahu cokoliv vylepšovat, takže se vše vlastně zakonzervovalo.

Když si Schwarzenberkové nechali udělat odhad na přestavbu tvrzí v Kestřanech, bylo jim sděleno, že se to nevyplatí ani rozebrat na kámen. Měly tedy sejít zubem času, ale ten nějak nezapracoval.

Začínali jste „odlesňovacími“ pracemi. Co dalšího vás čekalo?
Hlavně vyřešit statiku, protože střechy byly relativně v pořádku. Jako první se tu zprovozňovaly sklepy. Jsme z jižní Moravy a přivezli jsme si kvalitní vína, a bylo třeba je dobře uskladnit. Následně jsem tady začal bydlet, a jak byla tuhá zima, tak jsme těch 300 lahví s přehledem vypili.

Sklípek byl tedy úplně první místností, kterou jsme tak nějak dávali do kupy. Na to navazují velký sklepy, kde se dělaly větší stavební úpravy - tam byly zabetonované podlahy, které se musely odkopat. Vyloupnout tvrz z těch minulých nechtěných úprav byla dost tvrdá práce. A nevděčná.

Gotická klenba hradní kaple dost utrpěla. Kdysi tu byla zřízena černá kuchyně....
O obnově původních omítek a maleb by už dnes mohl pan Halada i přednášet.
Restaurované fragmenty maleb znovu procitají k životu. (2016)

Gotická klenba hradní kaple dost utrpěla, kdysi tu totiž byla zřízena černá kuchyně. A o obnově původních omítek a maleb by už dnes mohl pan Halada i přednášet.

Pročpak?
Když odbouráváte betonové podlahy a nechtěné injektáže ve sklepení, máte po půl roce vytahané ruce a strhaná záda, a na konci „jen“ tu původní kamennou podlahu. Turista nepozná, že jste něco udělali. To se pak kolikrát někdo zeptá: „A co, že jste tu za těch 10 let udělali? Nejde to poznat.“

Dláždění na nádvoří to samé. Tam se ručně odkopalo přes metr navážky. A pak se průběžně opravovaly havarijní záležitosti, jako třeba spadlá ohradní zeď. Prvních šest let se dělalo jen to nejnutnější, působilo to chaoticky. Teď už ale začínáme rekonstruovat jednotlivé místnosti, tak snad už bude něco vidět.

Dožijete se vůbec toho, že tvrz bude „hotová“?
My se toho ještě dožijeme, ale potrvá to. Ty první roky jsou sice rozpačité, ale jde to stále kupředu. Jen se to nedá uspěchat.

Jak se k tomu staví místní, že jste si tu koupili „jejich“ tvrz?
Měli jsme štěstí, tahle obec je výborná, přátelská. Mnoho lidí pomáhá, včetně pana starosty. Najdou se samozřejmě lidi co nepomůžou, ale taky neškodí. Stále jim říkám, že my jsme jim to tady nevzali, je to pořád otevřené, můžou sem zajít. Jsou tady rodiny, co tu mají stovky let kořeny, a mají k tomu místu nějakou vazbu. Třeba tady jejich příbuzní dřív bydleli. Proto jsme od začátku řekli, že necháme celý areál přístupný lidem. Ve spolupráci s obcí pořádáme kulturní akce, loni oslavy 700 let obce ve středověkém duchu. To bylo takové symbolické završení prvních deseti let společného soužití s obcí.

V rámci oslav proběhla i dramatická bitva o most.
Strhující boje o tvrz během loňských oslav 700 let od založení obce Kestřany.
Během slavnosti nechyběli ani tradiční trubadúři.

Strhující boje o tvrz během loňských oslav 700 let od založení obce Kestřany. Během slavnosti nechyběli ani tradiční trubadúři.

Kdybyste mohli říct teď po deseti letech, co byla vaše největší chyba?
Že jsme chtěli některý věci moc rychle. Vlastníci podobných objektů nám často říkali: „Nedělejte nic. Jenom si sedněte a dívejte se, sžívejte se s objektem. On vám po čase sám poví, co je potřeba udělat, aby to fungovalo.“ A měli pravdu.

Ta památka žije svým vlastním životem a chová se jinak v zimě, jinak v létě. Je potřeba tady prožít minimálně jeden roční cyklus. Jinak za svůj největší omyl považuji, že jsem si myslel, že to budeme dělat takříkajíc na dálku. Něco jako jezdit na chatu. Ale to nejde. Musíte se sem nastěhovat a bydlet tady.

Jak se bydlí v gotické tvrzi?
My nebydlíme přímo v ní, ale v zemědělském stavení vedle. A nezvyklé je to třeba v tom, že vlastně spíme všichni v jedné místnosti.

V čem ještě je vlastnictví tvrze specifické? Naznačil jste ztrátu soukromí.
Navíc prakticky nemáme soboty a neděle, jede se celý týden. Už jsme se s tím nějak smířili, dokážeme se jednotlivě vyvázat třeba na dvě hodinky odpoledne, a trochu si odpočinout. Ale pravé samoty si tady člověk neužije, vlastně není nikdy sám. Když už tu nejsou turisti, tak jsou tu známí, co si přijdou večer posedět. Když tu nejsou známí, tak je nějaká akce a každý předpokládá, že se potom posedí. Takže zjišťujeme, že sezona je vlastně jedna obrovská párty a ke konci už je to cítit. V listopadu jsme už strašně unavený, ale v únoru už nám zase ti lidi chybí. Jsou to takové vlny.

Co když při přestavbě najdete poklad, truhlici plnou zlaťáků?
Malých pokladů už máme spoustu, třeba nalezený soubor gotických kachlů a cihelných tvarovek. Ale lidi se pořád drží té představy o truhličce zlata. I kdybychom něco našli, tak hodnota zlata nebude tak velká. Ale zjistili jsme, že pro turistický ruch je hodnota pokladu obrovská. Vždycky přijde víc turistů tam, kde se našel poklad. Takže kdybychom ho našli, tak ho rádi vystavíme a bude to náš maják pro cestovatele a zvědavce.