Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Ošetřovatel goril: Richarda už zase baví žrádlo a Kambu zrzaví chlapi

aktualizováno 
"Se ztrátou Tatua se už ostatní gorily vyrovnaly," říká Martin Vojáček, který je s nimi jako jeden z pěti chovatelů goril v pražské zoo téměř každý den. "Poznám to proto, že se gorilám vrátil jejich smysl pro humor i starost o kus dobrého žvance," prozradil v rozhovoru.

Martin Vojáček pražské gorily jako jejich chovatel velmi dobře zná. A myslí na ně i o dovolené... | foto: Lukáš BíbaMF DNES

V pavilonu goril leží na dřevěném podstavci kondolenční kniha. Jsou v ní vzkazy: "Tatu, nikdy nezapomeneme. Škoda že jsi umřel. Byl jsi skvělý..." Vedle leží kytky a plyšové srdce s nápisem Love. Někdo přiložil banán.

Zatímco lidmi stále ještě zmítají emoce nad smrtí gorilátka Tatua, které se při hře v pražské zoo nešťastnou náhodou uškrtilo (více o smrti Tatua ZDE), jeho táta Richard leží na zemi na boku a rukou si podpírá hlavu. Dřímající chlap na gauči u televize, napadne každého při prvním pohledu. Gorilí ženy leží opodál na břichu, ruce mají sepnuté a podepírají si jimi brady. Vedle si hraje malý Kiburi, Tatuův bráška. Trhá kusy trávy, žužlá je, dloube prstem do země.

Gorily už zase mají své běžné starosti a život jde dál

Richard zbystří jedině v momentě, kdy se mezi návštěvníky u výběhu objevuje Martin Vojáček. Chovatel goril. Ne že by se Richard pohnul, to ne, za to mu žádný člověk nestojí, ale očima na mladého muže neomylně zaostřil a teď pozorně sleduje každý jeho pohyb. Martin je jeden z pětice lidí, kteří mají k partě pražských goril nejblíže. Krmí je, hlídá, uklízí, vymýšlí pro ně zábavu.

Fotogalerie pražských goril

Zatímco od kondolenční knihy rodiče právě odvádějí dvě plačící děti a jedna návštěvnice pražské zoo ve stejnou chvíli o kus dál přesvědčuje jejího ředitele Miroslava Bobka, že by nebožtík Tatu měl mít v zahradě pomník, gorilí samec Richard a jeho rodina vypadají v pohodě. Ba přímo spokojeně. "Pochopili, že Tatu umřel. Vyrovnali se s tím možná rychleji, než jsme předpokládali," říká Martin Vojáček. Mám tedy spoustu dalších dotazů. 

Jak truchlí gorily?
Měli bychom si uvědomit, že jsou to gorily, ne lidé, i když jsou chytré a mají spoustu vlastností podobných těm našim. Nečekejme, že budou projevovat city stejně jako my. Změny na nich samozřejmě byly vidět. Když se to stalo, byly apatické. Méně žraly. Nemručely. Neměly náladu na skotačení. Přemýšlely.

Přemýšlejí gorily?
Určitě. Koukám na ně a říkám si: Na co asi myslí?

A na co?
Těžko říct. Každá je úplně jiná, každá má svou povahu. Richard je konzervativní a má rád klid. Shinda je šéfka. Kambička má ráda chlapy, vždycky ji rozveselí. Má vytipované typy, které se jí líbí.

Jaké?
Velcí chlapi, čím větší, tím lepší. Ideálně zrzaví. Když se nějaký takový muž objeví mezi návštěvníky, lehne si na záda, na břicho si vezme malého Kiburiho a ukazuje, jaká by byla dobrá nevěsta.

Mají gorily smysl pro humor?
Shinda a Richard jsou šprýmaři. Občas na nás vybafnou a mají radost, když se lekneme. Když je pouštíme do výběhu, otevřeme jim dveře z ložnic, čekáme, až z nich vyjdou a pak je jdeme zavřít. Richard se za dveře schová, my přijdeme zavřít a on na nás vybafne. Zařve, a když vidí, jak leknutím nadskočíme, má radost. Nechce útočit. Prostě nás chce polekat. Zařve a hned mastí do výběhu.

Kamba před pár dny mručela, křičela a válela se na zádech. Lidé, kteří to viděli, říkali: No, to je strašné, ona trpí, vyjadřuje zármutek nad ztrátou Tatua. Jenže Kamba prostě měla mokrá záda z výběhu a takhle si je otírala do dřevité vlny, kterou gorily mají jako podestýlku. Fakt je totiž ten, že smrt malého Tatua zamávala s pražskou gorilí partou méně, než když jim odvezli mladou Moju do španělské zoologické zahrady.Tehdy totiž gorily nevěděly, jak si vysvětlit, že najednou Moja není. Byla s nimi, zdravá, nic se nestalo a najednou nebyla (více o odchodu Moji ZDE). Když umřel Tatu, viděly to. Byly v šoku, ale zároveň jim došlo, že Tatu je mrtvý. Bylo to jasné a srozumitelné. V přírodě je běžné, že čas od času někdo umře. To dá rozum, to ví každé zvíře. A tak Richard místo truchlení bedlivě monitoruje každý pohyb Martina Vojáčka: Bude nějaká dobrota? Nebo zábava?

Je pravda, že součástí práce chovatele goril je vymýšlení, jakou jim připravit zábavu a hry?
Ano, u lidoopů je důležité stále vymýšlet, aby se nenudili. Snažíme se jim zábavu obměňovat. Dáváme jim jídlo do PET lahví, do plastových krabiček nebo do pytlíků z jedlého papíru, protože se občas stane, že papír sežerou. Navrtáváme jim špalky dřeva, do nich vkládáme rozinky a ony si je pak klacíkem vyšťourávají. Mají rády, když je jídlo schované. Nakrájíme ovoce, zalijeme je vodou a dáme zmrazit. Pak jim ho dáme a ony led olizují, rozlamují, baví se tím, jak se k ovoci dostat. Také jsme smotali hasicí hadici, do ní dali oříšek a na koncích zauzlovali. Složitost uzlů stupňujeme a je baví řešit, jak je rozvázat.

Říká se, že pražské gorily jsou unikátní tím, že zde vzniklo něco, co vědci zkoumající chování lidoopů nazvali přepravková kultura...
Ano, přepravky jsme jim začali dávat jen tak pro zábavu, ale ony je postupně začaly používat jako stoličky. Sestavují je na sebe, zkontrolují, jestli se nepřevrhnou a jestli se na ně dobře poleze. Pak si na nich vylezou, pro co potřebujou. V pavilonu takhle byly u stropu kytky, tak si přepravky sestavovaly tak, aby na ně dosáhly. Nikdo je to neučil, přišly na to samy.

Také se říká, že člověk se stal člověkem, když začal používat nástroje...
Je jasné, že to není pravda. Všichni lidoopi používají nástroje, gorily tím nejsou výjimečné. V přírodě strkají klacky do termitiště, aby dostaly ven hmyz, tady šťourají do dřeva, aby si vyndaly rozinky.

Poznáte, kdy mají radost?
Když mají radost, buší si do prsou. Někdy tleskají.

Tleskají? To jste je učili?
Když Kambička žila v Německu, někdo ji tam učil znakovou řeč. Umí asi tři čtyři znaky. Když něco chce, tleská. Ostatní gorily to od ní odkoukaly. Když někdo z návštěvníků něco hodí do výběhu, Kambička nám to přinese, protože ví, že za to dostane piškot. Sice to trvá, ale pak jí to secvakne. Přinese nám to za mříže a nastavuje ruku, že za to něco chce.

Od doby, kdy pražská zoologická zahrada ve spolupráci s Českým rozhlasem rozjela projekt Odhalení, spočívající v tom, že gorily jsou nepřetržitě snímány kamerami a lidé to mohou v přímém přenosu sledovat na internetu, získala gorilí parta tisíce fanoušků. Někteří lidé jejich sledování přímo propadli. Výjimkou není situace, kdy do zahrady telefonuje rozrušená žena, že si v noci při sledování goril všimla, že z jednoho dřevěného polena čouhá nebezpečný velký hřebík, o který se gorily mohou zranit. Chovatelé provedli průzkum a zjistili, že má na mysli malé dřívko, v podstatě třísku, která se od kmene odlomila.

Jaká bývá reakce lidí, když řeknete: Jsem chovatel goril?
Nejčastěji se zeptají, jestli k nim chodím do výběhu. Jak blízko se k nim dostanu.

A jak je to tedy? Dotýkáte se jich?
Ano, ale jen přes mříž.

Jsou hebké?
Spíše drsnější. Ale ony o kontakt s člověkem nestojí. Když už, tak za něco. Richard si nechá přes mříž podrbat záda, zkontrolovat se. Děláme takové preventivní veterinární cvičení. Nastaví záda, ale hned i ruku, že za to něco chce. Můžu podat ruku Kambě, ta mě poplácá po ramenou, ale to je tak všechno. Z bezpečnostních důvodů mohou prostrčit přes mříže ruku jen částečně, tak, aby nás nemohly chytit. Jediný, kdo ruku prostrčí celou, je malý Kiburi.

Může k nim vůbec někdo vejít?
Ne, to nejde. Kromě Bikiry a Kamby tady máme gorily odchované přirozeně v tlupách, nikdy nepřišly do kontaktu s člověkem. Jedině, když byly uspané. Když se stala ta nehoda s Tatuem, kolegové je museli rozehnat proudem vody, zavřít do ložnic a teprve pak jít pro Tatua do výběhu.

Jaký k nim vlastně máte vztah?
Když mám delší dobu dovolenou, myslím na ně a říkám si, co asi dělají. Přítelkyně si ze mě kvůli tomu dělá legraci. Fakt na ně myslím, když s nimi nejsem. Každý den mě překvapují. Nejvíc tím, jak fungujou jako rodina. Kijivu má každé tři roky mládě. Když se mládě narodí, to předchozí předá Kambě, která nemá mláďata a je jako teta nebo babička. Kamba se pak o něj stará. Nosí ho, krmí, spí s ním. To se mi na nich moc líbí.

Jak vlastně vypadá běžný den s nimi?
Vstávají kolem osmé ráno. Spí v pavilonu, každá tam má svůj kout. Dostanou nažrat, napít, většinou džus ředěný vodou nebo čajem. Pak jdou do výběhu a čekají, až uklidíme pavilon. To dostávají větve, většinou ovocné stromy, vrbu, akát. Pak si žijou svým životem a v jednu dostanou oběd. Vitaminovou kaši, vajíčka, jogurt, tvaroh. Ve tři dostávají ovoce a zeleninu. Pak jim v pavilonu zase rozházíme větve a další zeleninu. Žerou tedy pětkrát denně. Kolem sedmé, půl osmé si dělají hnízda z dřevité vlny a jdou spát.

Proč na vás Richard tak kouká?
Pozná mě. Poznají mě, i když odcházím, jsem už vysprchovaný, převlečený a jsem mezi návštěvníky. Dobře vědí, kdo jim připravuje jídlo.

Pozorují vás při tom?
Chodí se na nás koukat do okna do přípravny. Když tam ráno rozsvítíme, tak ještě polehávají. Když začneme připravovat jídlo, sem tam se někdo z nich přijde podívat, v jaké jsme fázi. Pak zase zalehne. Za chvíli se přijde podívat druhý. Když vidí, že lavory jsou plné a pití připravené, jdou se štosovat k výdejnímu oknu.

Richard už zase vypadá, že spí. Poloha na boku s podepřenou hlavou se nezměnila. Kamba také působí jako obrovská nehybná černá hrouda neživé hmoty, ale očima bedlivě sleduje malého Kiburiho. Ten si spokojeně hraje s lanem a poleny na něm zavěšenými, přitom šťourá do něčeho v zemi. Všichni už zase jedí. A mručí. Když se jí a mručí, je dobře. To je jasné měřítko situace v gorilí partě. Je to mnohem spolehlivější měřítko než něco vyčíst z gorilích tváří. Mají tam smutek, nebo radost? Myslí si něco o těch tvorech, kteří na ně chodí zírat přes skla? Zkouším to: "Zdá se mi, že Richard je právě teď mrzutý, otrávený, až naštvaný, ne?" "Ale ne, Richard je právě teď v pohodě, to je jasně vidět," říká chovatel. 

ČÍM JSOU PRAŽSKÉ GORILY VÝJIMEČNÉ

Pražská tlupa je unikátní tím, že se v ní v roce 2004 narodila Moja, první gorila nížinná narozená v Česku, postupně k ní přibyli Tatu a Kiburi. Dospělou část tlupy tvoří samec Richard a samice Kijivu, Shinda, Bikira a Kamba. Jejich popularita odstartovala v roce 2005 projektem Odhalení, který byl založen na principu reality show. Tlupu goril lidé od té doby mohou sledovat nepřetržitě na internetu, projekt změnil název na Pomáháme gorilám a probíhá ve spolupráci s iDNES.cz. Lidé už v přímém přenosu viděli porod, sledovali, jak se v tlupě zabydlela nová příchozí. Projekt se rozšířil na pomoc organizacím, které se zabývají záchranou volně žijících goril v Africe. Jde například o distribuci knížek do tamních škol, díky nimž se děti učí, že gorily je třeba chránit. Na záchranu goril ve volné přírodě jdou dvě koruny z každé vstupenky zakoupené do pražské zoo. Lidé také nosí do zoo staré mobily, společnost, která je zpracovává, platí za každý deset korun a z nich jsou pořizovány boty, dalekohledy a technické vybavení pro strážce rezervace, kteří chrání gorily proti pytlákům.





Hlavní zprávy

Palačinky z ovesných vloček
Palačinky z ovesných vloček

Sladká a zdravá rychlovka. :)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.