Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chtěl vidět psy hyenovité, tak je jel stopovat do Afriky. A vyšlo to

aktualizováno 
Vidět na vlastní oči exotické divoké zvíře v zoologické zahradě je jedna věc, ale vidět obdivované zvíře v jeho přirozeném prostředí, to je sen, za kterým si mnozí blázni jdou. Michal Šťastný chtěl na vlastní kůži zažít setkání se psy hyenovitými, tak si za nimi zajel do JAR. A povedlo se.

Ačkoli psi hyenoví váží maximálně okolo 40 kilogramů, jde o vrcholové predátory. Stisk jejich čelistí ovšem není tak silný jako třeba u lva, a tak skolenou kořist často začínají požírat ještě živou. | foto: Michal Šťastný

Jsou čtyři ráno. Možná víc. Z chatky na samém okraji křovitého buše v srdci národního parku Hluhluhwe-Imfolozi klopýtám k velkému černo-bílému autu. Od divočiny kolem mě dělí asi dva metry vysoký plot. Mám trochu strach.

Ten plot je k ničemu. Odpoledne před tímhle časným probouzením jsem seděl na terase a plavným skokem za mnou přistál mladý samec nyaly. Jen tak. Z lesa se teď ozývá pláč dětí. Patří kombám. Ty mě nerozhodí, dobře je znám. Skřeky se ale mísí s chechotem hyen a tu a tam je slyšet i dunivý řev lva. Brána do zdejšího výzkumného centra, kde pobývám, se nikdy nezavírá.

Fotogalerie

„Už tady čekáš? To se často nestává. Většinou musíme hosty tahat z postele,“ usmívá se David Marneweck, koordinátor populace psů hyenových v JAR i přilehlých státech. V zádech má svou ospalou ženu Courtney, odbornici na nosorožce. Je poslední den mého desetidenního pobytu a tedy i poslední šance psy hyenové vidět. Dosavadní snahy byly marné. Jsem pesimista. Startujeme a vyjíždíme do tmy.

„V Hluhluhwe-Imfolozi žije 78 psů,“ připomíná David. V severní části parku, Hluhluhwe, je však jediná smečka a právě za tou se vydáváme. V doprovodu Davida je šance velká, smečky výborně zná a navíc je umí najít pomocí vysílaček, které má vždy aspoň jeden člen každé skupiny psů. Jenže dosud se nám nevedlo.

Na prvním vyvýšeném místě nad údolím zastavujeme. David obratně šplhá na střechu džípu, Courtney mu podává anténu a zapíná reciever. Ticho rána rozčísne ostrý hvizd. Chvíli po něm další. Signál je silný. Ihned se mi rozbuší srdce. Psi hyenoví jsou fantastičtí predátoři, vždycky jsem toužil je vidět. Ale kvůli jejich mimořádné vytrvalosti není snadné je najít. Bez problémů uběhnou desítky kilometrů denně a dobře ví, jak se schovat. Na celém světě jich navíc zbývá asi jen 4 500 a stále jich ubývá.

Důvody? Úbytek a fragmentace přirozeného prostředí a střety s člověkem. Ten je loví, psi se stávají i oběťmi silničních nehod, občas se chytí do pastí

Jak David natáčí na střeše anténu, snažím se na zadním sedadle vykukovat střídavě z obou okének podle toho, odkud slyším signál silněji. Ve tmě není vidět nic a navíc vykopnu složku plnou určovacích karet jednotlivých zvířat. Na první pohled vypadají stejně, při bližším pohledu je ale možné zvířata odlišit.

Smečka kolem samice Nymerie má celkem 18 členů.
Přes velmi svižné tempo si psi během přesunů hrají, olizují se a projevují si náklonnost. Tempo však nesnižují ani v případě, že je některý člen skupiny raněný.
Na první pohled je zbarvení psů hyenových velmi výrazné, v schnoucí vegetaci ale poskytuje dobré maskování.

Smečka kolem samice Nymerie má celkem 18 členů. Přes velmi svižné tempo si psi během přesunů hrají, olizují se a projevují si náklonnost. Tempo však nesnižují ani v případě, že je některý člen skupiny raněný.

„Tenhle má třeba jako jediný celý bílý ocas a i řadu dalších bílých znaků. Říkáme mu Shaggy podle vlka z Hry o trůny,“ popisuje mi Courtney a ukazuje detaily dalších zvířat ostnem dikobraza. Shaggy žije stranou hlavní smečky spolu se svým bratrem Grey Windem. Dobrovolníci, kteří tady před čtyřmi lety pracovali, pojmenovali podle Hry o trůny celý jeden vrh štěňat. Znalce nepřekvapí, že jich bylo šest. Ovšem do dneška přežila jen tři. Fena Nymeria žije stále se smečkou.

David skočí do kabiny a pokračujeme dál. Ještě za jízdy David ověřuje polohu smečky tak, že anténu prostě vytáhne z okna. Courtney pečlivě naslouchá. Signál je silný a míří stále ze stejných míst. Sjíždíme z asfaltky.

Park Hluhluhwe-Imfolozi

Založen byl už v roce 1895, má rozlohu 960 kilometrů čtverečních a je nejstarší přírodní rezervací v Africe. Světově proslul mimořádně úspěšnými ochranářskými programy pro řadu ohrožených druhů. Nikde jinde na světě například nemůžete pozorovat tolik nosorožců na jediném místě, v parku žijí i lvi, levharti, hyeny a řada druhů kopytníků od žiraf po chocholatky, tedy nejmenší antilopy. Sledovat lze také obrovská stáda impal a nyal, v parku žije i velké množství slonů a občas se tady objeví i hroši.

V parku jsou dva hlavní kempy, které nabízejí ubytování v poměrně rozmanitých cenových hladinách, doplňuje je i několik menších soukromých lodgí. V části Hluhluhwe je to komfortní Hilltop Camp s bazénem a vlastní restaurací, který je známý jako jeden z nejlepších rezortů v národních parcích Afriky, mnohem skromnější podmínky nabízí Mpila Camp v Imfolozi.

Do rezervace lze přijet i na jednodenní výlet, otevírací doba je v létě (od listopadu do února) od 5 do 19 hodin, v zimě (od března do října) od 6 do 18 hodin. V letní sezoně zaplatí návštěvníci za den 145 randů, v zimní sezoně 175 randů (1 rand = 1,70 Kč).

Prašná cesta je děravá jako řešeto. I auto stavěné na zdejší terén má občas značné problémy se prokousat k cíli. Náhle zastavujeme. David vytahuje anténu a neomylně míří do buše. Psi jsou blízko. Je pár minut před pátou a v okolí není skoro nic vidět, přesto se snažím psy vyhlížet.

Vycházející slunce na horizontu maluje proti červánkům siluetu akácie. Jenže mě panoramata pramálo zajímají. „Buď v klidu, máme ještě deset minut, než se začnou hýbat,“ uklidňuje mě David. Ze složky vytahuje další pozoruhodný list papíru. „Na lov by měli vyběhnout v 5:05,“ říká a pro kontrolu nahlíží do složitého diagramu. Velmi přesně se tu ukazuje, kdy psi v reakci na východ slunce vyběhnou ze své noční zastávky.

Pak to přijde... Je 5:03 a David kontrolně nastavuje anténu směrem, odkud přicházel nejsilnější signál. Líné hvizdy ale střídá frenetické pískání. „Hýbou se,“ hlesne Courtney. Netrpělivě vyhlížíme do šera. Nikde nic. Signál slábne. David hází anténu vedle mě na zadní sedadlo a prudce couvá. Otáčí se. Prodíráme se dírami a přes balvany. Nemáme šanci psům stačit. Svítá.

Zastavujeme u planiny a vyhlížíme stovky metrů do dálky. Nic. David znovu rychle vylézá na střechu a kontroluje signál. Nejsou daleko. Pokračujeme zpět na asfaltku a dál směrem k hlavní bráně Nyalazi. Mám chuť ho popohnat, jenže v parku není kvůli bezpečnosti zvířat dovoleno jezdit přes čtyřicet.

David & Courtney Marneweck

David (1987, Johannesburg) pracuje se psy hyenovými od roku 2013, předtím se věnoval ochraně a studiu hyenek hřivnatých a dalších zvířat. V současnosti pracuje pro neziskovou organizaci Endangered Wildlife Trust. Fungování jeho projektu přijde zhruba na 60 tisíc eur ročně, peníze získává od sponzorů z řad firem, jednotlivců i zoologických zahrad.

Jeho žena Courtney pochází z anglického Yorkshiru, studovala v Liverpoolu, jako vědecká asistentka cestovala po studiích dva roky po celém světě. Zúčastnila se například českého projektu na ochranu nártounů filipínských na ostrově Bohol, v Africe se původně věnovala nosorožcům.

Ochranu psů hyenových můžete podpořit i vy, a to zasláním libovolného příspěvku na účet projektu zde, případně pro projekt do konce srpna hlasovat v akademické soutěži kliknutím zde a podpořit tak Marnweweckův výzkum. Vítěz hlasování získá 5 tisíc liber.

„Tamhle je, tamhle!“ křičím rozrušeně a lepím se i s fotoaparátem na levé zadní okénko. V mlází asi dvacet metrů od nás stojí pes. Samý sval a šlacha. Jeho skvrnitá srst se ve vycházejícím slunci nádherně leskne. Pes nervózně popochází a vyhlíží přes silnici do lesa. Celý rozklepaný cvakám jeden snímek za druhým. Všechny jsou k ničemu, třesou se mi ruce. „Výborně, výborně,“ jásá David a chválí mě za postřeh. „Tamhle jsou další,“ dodává.

Na planině nervózně přešlapuje celá smečka, kterou jsem si ani ve snu nepředstavil. Je jich celkem 18. Jedni poštěkávají, další sedí. Mezi nimi stojí ona. Nádherná silná samice s obojkem, jejíž signál nás přivedl. Nymeria. Srdce mi buší a melu nesmysly. Otevřenými okny je cítit mrtvolný pach.

„Nejsou v pohodě. Něco se děje,“ zamýšlí se David. Víme, že pár set metrů odsud je mršina buvola. „Asi tam jsou lvi. Psi z nich mají strach,“ uvažuje David. V tom z lesíka vychází hyena skvrnitá. „No páni, tohle je tedy setkání, hyen v posledních letech hodně ubývá. Vůbec nevíme proč. Navíc jsou zdejší hyeny hodně plaché,“ neskrývá nadšení Courtney. Hyena je obrovská. Nádherná a majestátní současně, takže dokonale vyvrací to, co si o hyenách lidé myslí. Také ona nervózně sleduje křoví.

Než stihneme prověřit, co se v křoví děje, smečka se dává do pohybu. Dva ze psů kulhají. „Nikdo na ně nečeká, musí ostatním stačit. Ale velký problém jim to nedělá, jsou nesmírně houževnatí, i přes zranění se dokonce zapojují do lovu,“ popisuje David, když se divím nasazenému tempu. Šelmy totiž bez zastavení uhánějí zhruba patnáctikilometrovou rychlostí.

K mému překvapení jdou rozhodně po silnici, jen se z asfaltky odklánějí na prašnou, která vede hlouběji do buše. „Jsou na lovu. Vědí, že na cestě to bude kopytníkům klouzat. Ti dva, co chybějí, hledají kořist v houští po stranách cesty. Až něco najdou, naženou to na cestu a ostatní to dokončí,“ vysvětluje David s tím, že nejvíc loví nyaly a impaly. Vtom přes silnici prolétne antilopa chocholatka a smečka se hned pouští za ní. Všechno kolem ztichne, lovci mizí v nízkých keřích.

Jen o pár vteřin později vybíhá za zatáčkou uvolněně Nymeria. „Nevyšlo to. Utekla jim,“ glosuje David. Z buše se noří i ostatní členové skupiny. Olizují se a uklidňují. Šílené sucho, které v oblasti panuje, jim do určité míry pomáhá. Kopytníci jsou slabí a musejí hledat nemnohé zdroje zbývající vody. Ačkoli má být období dešťů, zatím takřka nepršelo. I dnes bude vedro. Slunce dál nemilosrdně stoupá.

Psi musejí pokračovat. „Moc času jim teď nezbývá. Mají ještě tak jeden pokus a pak kvůli vedru přestanou, na lov se pak vydají zase navečer,“ odhaduje David. Zatímco pečlivě zapisuje souřadnice do telefonu, psi se pomalu rozcházejí do buše. Tam, kam za nimi nemůžeme. Nymeria zůstává mezi posledními. Ohlédne se, jakoby na pozdrav. Pak tiše mizí ve křoví.

Autoři:


19 tweetů ze života rodičů, které vás rozesmějí
19 tweetů ze života rodičů, které vás rozesmějí

Hlášky, které bez dětí nevymyslíte.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.