„Perspektiva rozmachu robotických mazlíčků zdaleka není tak přitažená za vlasy, jak by se na první pohled mohlo zdát., říká Jean-Loup Rault z Melbournské univerzity. Rozebíral to v magazínu Frontiers in Veterinary Science. „A není to otázka sta let. Když si vezmete, že v roce 2050 má žít na planetě 10 miliard lidí, tak to může přijít, než se nadějete. Vždyť si jenom vzpomeňte: kdyby vám v minulosti někdo popsal, jak funguje Facebook, tak byste si mysleli, že je blázen,“ popisuje.
Podle něj se to částečně děje už dnes. V Japonsku jsou známé případy, kdy si lidé vytvořili osobní vazbu na robotickou hračku. A připomíná i průkopníka, dětskou hračku Tamagoči, která svého času pobláznila celý svět.
Zřejmě nejznámějším komerčním počinem je robotický pejsek AIBO. Jeho majitelé si k němu často vytvořili vřelý vztah podobně jako ke skutečnému zvířeti a dokonce věří, že jeho duše půjde po jeho smrti do nebe.
Jean-Loup Rault se ptá, co se stane, když od nás robotická zvířátka budou potřebovat méně péče. Nebudete je muset krmit a opečovávat, nebudou trpět nemocemi. Vybudujeme si k nim podobný pocit lásky a zodpovědnosti jako teď, když víme, že jsou na nás závislá?
Podle Raulta bude hlavně záležet na tom, jak se podaří nastavit umělou inteligenci, aby bylo chování pejsků co nejvěrohodnější a srovnatelné s živým psem. Větší problémy však vidí u koček. „Nevím, jak uděláme, abychom naprogramovali zcela nepředvídatelné chování,“ kroutil hlavou.
