Osiřelým orangutaním mláďatům smutek a bolest z očí jen tak nemizí

  • 22
Hubené, nemocné a postřelené orangutaní mládě, které pytláci připravili o matku, zanechal neznámý muž v západní části Bornea v místním obchodě v polovině června. Poté se zhruba osmnáctiměsíční mládě dostalo do záchranné stanice, dává se dohromady a snad se jednou vrátí na svobodu.

O mládě, o které se v obci Sandai Kiri tři dny staral místní obchodník Cuan a zjišťoval, jak mu pomoci, se vzápětí postarali v záchranné stanici pro orangutany (o orangutaních sirotcích na Borneu více zde) v Ketapangu.

Mládě bylo zraněné, zubožené a velmi traumatizované ztrátou matky. Mláďata těchto stromových lidoopů totiž žijí v těsném kontaktu s matkou zhruba do svých osmi let (více o jejich způsobu života zde). Od veterinářů tedy drobný orangutaní sameček nejdřív dostal velkou plyšovou hračku, aby se k ní mohl přitulit.

„Je velmi maličký, ale podle zubů odhadujeme jeho věk zhruba na 18 měsíců,“ konstatoval po jeho příjezdu Karmele Llano Sanchez, veterinární lékař a šéf organizace IAR Indonesia, která tuto záchrannou stanici na Borneu provozuje. Didik, jak ho tu pojmenovali, měl také plísňové kožní onemocnění, oční infekci a trpěl podvýživou.

V podstatě měl štěstí v neštěstí, jeho matka je s největší pravděpodobností mrtvá. Mláďata totiž bývají v podobných případech často postřelena také a umírají. „Pro zvíře, jako je orangutan, je hluboce šokující zážitek být svědkem smrti své matky. To je nepochybně důvod, proč se Didik tváří tak smutně a depresivně. Bude trvat dlouho, než se s tak hrozným traumatem srovná,“ říkal veterinář už při příjmu.

Během několika prvních týdnů byl Didik v karanténě, kde ho pravidelně krmili ze stříkačky a rehabilitovali s ním. Zesílil natolik, že mu v srpnu mohli z ramene odstranit kulku.

Vyjmutí kulky naštěstí nebylo nijak složité, uvízla v podkoží.

Pak teprve přišel čas začít trénovat lezení, bez kterého se tito stromoví lidoopi neobejdou. Didik se výšek zpočátku bál, ale jakmile mu ošetřovatelé začali nechávat na větvích kaši, byl k nezastavení.

Nyní už Didik žije ve skupině s ostatními orangutaními sirotky, učí se s nimi komunikovat a zdokonaluje své lezecké schopnosti. Výraz smutku a bolesti mu z očí zřejmě jen tak nezmizí, přesto dělá místní tým veterinářů a ošetřovatelů vše pro to, aby se mládě dalo dohromady jak fyzicky, tak psychicky.

V záchranné stanici, kde žije zhruba stovka různě starých osiřelých orangutaních mláďat, ještě stráví roky. Jednou by ale měl být připraven na návrat do přírody. „Matku Didikovi vrátit nemůžeme, ale uděláme všechno, abychom mu vrátili svobodu,“ ujišťuje šéf záchranného programu.