Může sklář pracovat, když má chřipku?
Může, proč by nemohl. Horší je to pro okolí, když se předávají píšťaly z pusy do pusy. Ale skláři byli vždycky dost odolní a nikdy jsem se nesetkal s masivní epidemií, která by uzavřela sklárnu. Ono se to ale dostatečně dezinfikovalo během díla, takže viry neměly moc šanci.
Spíš jsem narážel na obsah plic, jestli to sklář utáhne…
To je zvláštní, že si tolik lidí myslí, že je to o plicích. Není. Do formy se fouká velice citlivě úměrně točení píšťalou, což znamená, že se musí koordinovat dech s rukama. Čím rychleji foukám, tím rychleji musím i točit, aby nedošlo k zafouknutí výrobku. Když foukám víc, než točím rukama, tak se mi na skle otisknou spáry z formy.
Vidíte, další z mýtů je, že skláři můžou v práci pít pivo. Je to pravda?
Dnes už je to na majiteli sklárny, jestli to dovolí a jak silné smí být. To víte, bezpečnostní předpisy, chlapi tam nemůžou běhat zmontovaný. Dřív jsme měli pivo osmičku dovolenou, u té velké pece se jinak vydržet nedalo. Sklář se hodně potí a ztrácí minerály. A zkuste osm hodin pít malinovku, to máte za dva roky cukrovku a žaludek obarvený na růžovo. A s tím alkoholem, no… u pece stojíte v sedmdesáti stupních, to jen zasyčí a je to venku.
Vy jste se takříkajíc se sklářskou píšťalou v puse narodil?
Ne. Já se původně rozhodoval mezi elektrikařinou v Aero Vodochody nebo sklářinou. Takže sem měl buď montovat elektronky do letadel, nebo foukat sklo. Neříkám, že mě elektrikařina nebaví, ale prostě se to osudově trefilo. Jinak to žádné velké rozhodování nebylo. Bylo mi patnáct, rodiče řekli půjdeš se učit a hotovo. A v roce 1999 jsem se vydal do Norska, za dobrodružstvím a penězma.
Prý se vám tam podařilo vyrobit sklo pro norský královský stůl…
Není to přímo můj úspěch, nechci si přivlastňovat cizí zásluhy. Já jsem to dostal jako zakázku od naší norské designérky. Ty skleničky jsou její design, já to vlastně „jen“ vyrábím. I teď pro ně vyrábím, jsem cosi jako subdodavatel. Ale s norským králem Haraldem V. se známe, přišel si osobně zkontrolovat zakázku do dílny, možná by si na mě vzpomněl.
Takže norský král ví, z čeho pije, odkud sklo pochází i kdo ho vyrobil?
Ano, ale to nic není. I Zeman má skleničky od nás, dostal je jako dar při loňské návštěvě Jihočeského kraje. Ten pije z našich müllerovek. Jsou to repliky původních číší z poloviny sedmnáctého století, se kterými dobyl svět a vytvořil věhlas českého skla vimperský sklář Michal Müller.
Svícen a sklenice na červené a na bílé víno, vyrobené pro norský královský stůl.
Nabídka z produkce vimperské sklárny Jiřího Kozla je opravdu unikátní.
Věrná replika číše, vyrobená podle vzoru sklářského mistra Müllera z poloviny 17. století
Těmi müllerovkami jste se ale proslavil doma i ve světě.
To nic nebylo. Jen mě požádala paní doktorka Lněničková z vimperského muzea, abych k příležitosti výstavy Šumavských pokladů, a tedy i šumavského skla, vytvořil repliku práce starého mistra, protože oni originály nemají. Tak jsme posbírali vzorky střepů, nafotili si originály v soukromých sbírkách, zpracovali, zkoušeli a vyrobili.
Originální receptura, tedy poměr sklářského písku, sody a potaše, se nedochoval?
My to vzali normálně z novodobého skla. Křišťál a jeho složení je čistě profesionální pojem, to okem nikdo nepozná. Co se týče průhlednosti, laik ho nerozezná od okenní tabule. Tam jde spíš o to, jakým způsobem lze to sklo zpracovávat, jak je broušený a foukaný. A pokud jde o suroviny, nebylo účelem vymýšlet původní recepturu. I když plány jsou pořád velké…
Plány?
No, je to nápad a iniciativa paní Lněničkové, narazili jsme na to při plánování těch oslav. Že bychom mohli na Helmbašském potoce, původním místě müllerovské hutě udělat repliku barokní pece a obnovili recepturu. Ona je totiž moc šikovná v tom zkoumání a koumání podrobností. Pec by byla přes zimu zakonzervovaná, ale každoročně bychom tam v rámci sklářského sympozia zkoušeli něco vytvořit. Zatím to upadlo, neříkám do zapomnění, ale je to pořád zatím jen ve fázi myšlenky nebo spíš tajného přání. Dostat se k původním surovinám je docela problém.
Jak se ty suroviny vyrábí?
Písek je v podstatě pořád stejný. Tady jde hlavně o potaš, uhličitan draselný. Dnes už je to chemická záležitost, jenže dřív se vyráběla louhováním dřevěného popela. Prostě spálili strom, rozmíchalo se to ve vodě, scedilo se to hrubé, nechala se vysušit voda. A ten prášek, co zbyl, se použil. Jenže ta výtěžnost je asi dva kilogramy na tunu spáleného dubového dřeva. I proto se vždycky sklářství rozvíjelo v příhraničních regionech se spoustou lesů.
Historické výrobní postupy a k tomu moderní sklárna, nepere se to?
Vůbec ne. Spíš je to zjednodušení. Já si vůbec nedovedu představit, že bych tu měl pece, z kterých se mi bude hulit celý den, už takhle to pálí dost. A obdivuju ty moje předchůdce, kdy byly pece na dřevo a z pracovního otvoru pořád sálaly plameny.
Pracovní teplota okolo 1140°C.
Kolik je tam stupňů?
V peci máme pracovní teplotu 1140°C, ale jsou ještě vyšší teploty. Záleží na složení skloviny, jak se to namíchá, tak se to dělá. Jinak naše tavicí pec jede 24 hodin denně po celý rok. Jednou za rok učiníme generální opravu. Třeba poopravíme sklářskou pánev, ta podléhá korozi, protože sklovina je poměrně agresivní kapalina. Nic nevydrží věčně. Rozdíly jsou pak i v technice provozu, ale to je dáno českou metodou.
V čem je ta česká odlišná?
Právě způsobem zpracování skla. Já bych mohl nabrat stejný množství skla jak na norskou, tak i českou metodu. Český sklář si musí nejdříve vytvořit takovou baňku – jádro. A tu já už mám tady připravenou a naberu si rovnou.
V českých sklárnách se foukají skleničky tzv. kopnou, což je technický přefuk nad formu. Ten se pak musí odříznout a na to je taky speciální přistroj, který udělá rýhu kolem dokola. Tím, že ji zahřeju tam, kde je narušený povrch, vznikne povrchové pnutí a ono se to doslova odtrhne. Pak se zabrousí a zaleští okraj a hotovo.
Náš způsob je jiný. Tvar té sklenice je kulatý, když ho nafouknu. Přes přílepek - to znamená, že na dno přilepím trochu skla - si sklenku přilepím, odklepnu od píšťaly a díky přístrojům udělám roztáčivý způsob. To dělá u nás jen málo sklářů, zatímco pukání je čistě český způsob.
Je tedy každý váš výrobek originál?
Skoro každý kus z naší dílny. Pracujeme tady jinou technikou, je v tom norská inspirace. I když je to s podivem se od Norů něco naučit. Ale musí se jim nechat, že oni pracují stejně jako v 18. století, než se objevily fabriky, a ta kontinuita znalostí a um nám tady teď chybí.
Skleněné střepy jako surovina
A v čem je to tolik odlišné?
Do Čech totiž v těch časech přišla móda velkých skláren a manufaktur. Sklář se vlastně svou prací podílel na výrobku jen částečně. Jeden to nafoukl, druhý to dodělal, třetí to odnesl a sklář tu skleničku víckrát neviděl. Já když dělám skleničku, tak vlastně od prvního náběru až do konce to mám pořád v rukách a pořád to mám na očích, vlastně do té doby, než si to přijde zákazník koupit. To je ten rozdíl.
Byly časy, kdy mělo české sklo stejný zvuk jako to benátské...
Ba ještě daleko větší! Benátčani potom už dokonce replikovali české sklo, protože to jejich nešlo. Bylo moc krátké a křehké. To naše se táhlo, dalo se s ním mnohem líp pracovat. Benátské sklo šlo do úpadku po vynálezu českého křišťálu.
A jak si české sklářství stojí dnes?
Je to taková opatrná renesance, znovu se začíná zvedat z popela. Není to už o velkých firmách, ale už to taky nejsou amatérští píckaři. Zakládají se spíš malé rodinné dílny, je to takové víc ušlechtilé. Dřívější slávy se už asi nikdy nedosáhne, ale je ještě pár bláznů jako já, co nechtějí, aby sklářství v Čechách vymřelo.
Nakoupí u vás spíš sběratel, který jde po nějakém lepším kousku?
Člověk to neodhadne. Přijede bourák, že se nám až zatmí, když zastaví před okny, a neutratí ani korunu. A pak přijede oprýskaná škodovka a nechají tady třeba pět tisíc. Je to dost na hraně.
Je to poctivé řemeslo, takže u nás vždycky bude sklář zápasit o přežití. Jen ty vstupní náklady! Když chce elektrikář začít živnost, koupí si koženou brašnu, pár šroubováků a začne. Tady jsou ty náklady nepoměrně vyšší, jenom vybavení stálo kolem milionu. A to nepočítám, co se stane, když tu pec strčím do zásuvky. Ty náklady na energie jsou neskutečné. Každý doma nevyhřívá na 1400°C.
