Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Wohnout Honza Homola radí, jak cvičit na elektrickou kytaru: 1. díl

  13:38aktualizováno  13:38
Kytarovou školu pro čtenáře iDNES.cz. pojal Honza Homola, kytarista kapely Wohnout, jako jednoduché rady, co hrát a co nehrát. Podle něj potřebujete ke cvičení na elektriku jen hlavu, trsátko, kytaru a kombo. Zapomeňte na cokoliv, co pomáhá vylepšit zvuk.

V první lekci začnete vybrnkáváním neboli vytrsáváním, abyste rozehráli pravou ruku a sesynchronizovali ji se strunami. Honza neučí úplné základy, jako jsou třeba akordy, protože to už zvládl jeho předchůdce Tomislav Zvardoň, který naše čtenáře učil hrát na akustiku (úplný začátek kytarové školy najdete zde).

Honzo jak se vám na školu hry na akustickou kytaru navazovalo?
Snažil jsem se na ni navázat hlavně v jednoduchosti sdělení, protože nikdy nechci vysvětlovat složitý věci. Já osobně, když cvičím na kytaru, se pořád dokola učím jednoduchý věci. To složitý pak z těch základů najednou vyroste samo.

Je to tedy hodně o rutině, o cvičení?
Je. Nicméně hraní musí člověka zároveň i bavit, což třeba u dětí platí dvojnásob. Jakmile se přestanete soustředit na to, co cvičíte, tak už je to špatně. To raději začít cvičit něco jinýho. Prostě to nesmí být nuda. Větší smysl má cvičit jeden motiv třeba minutu až pět, ale každý den a intenzivně. Musíte se tomu v tu chvíli věnovat úplně naplno.

Fotogalerie

Takže pokud třeba děti od cvičení utíkají, nemá smysl je nutit?
Jasně že budou ze cvičení zpruzelý, ale bez toho to nejde. A když je to začne bavit, najdou si v tom zábavu. Sám hraju na kytaru tak pět hodin každý den, z toho tři hodiny opravdu cvičím. Sice třeba hraju i věci, který pak nepoužívám, ale hrozně mě to baví, pustit si metronom a cvičit. Baví mě i rutina toho cvičení.

Jak ale začít úplně od začátku? Je vůbec možné začít hrát na elektriku, pokud člověk nikdy předtím nedržel v ruce kytaru?
Myslím že to jde, protože akustická a elektrická kytara, to je úplně jinej způsob hry. Pokud už jste předtím hráli na akustiku, půjde vám to samozřejmě rychleji, protože má stejný ladění, stejný počet strun i pražce. Jen jinak zní, protože má jiný zpracování zvuku. Ale všechno pochopíte i tehdy, když začnete rovnou elektrickou.

Já ale hned v dnešním prvním díle naší školy začínám zacházet s lidma, který už znají akordy, intervaly, vědí, jak funguje rytmus. Tabulatury ani noty nepoužívám, protože chci aby si to lidi odezírali a odposlouchali, protože tím se toho víc naučí. Když chce někdo poslat tabulatury k nějaký písničce, říkám mu, odposlouchej si to a najdi si to. Protože to člověku daleko víc vyškolí ucho.

Je vůbec možné se to naučit, není to o hudebních vlohách?
Lze se to naučit. Mám na to i techniku, která spočívá v představování si dalšího tónu, kde asi na tý kytaře je? Pak, když si pustím nějakou písničku, měl bych být schopen z fleku zahrát její melodii. Aspoň jednoduše a klidně pomalu.

Třeba se k tomu v naší škole taky dostaneme, protože si skutečně myslím, že se to dá naučit, pokud člověk není dřevo. Nikdo totiž nemá dokonalej hudební sluch. Ale tím, jak hraje a cvičí, tak si ho vytváří. Dřív nám v kapele při nahrávání třeba neladily kytary a vůbec jsme se tím netrápili (smích). Dneska, když už máme ty uši vytrénovaný, tak nejsme schopný nic nahrát, protože máme pocit, že to furt neladí. Takže někdy je to paradoxně možná až na škodu.

A jak vůbec vybrat elektrickou kytaru?
Konkrétní kytara člověka musí oslovit. Neřekl bych, že je nutný mít ke cvičení nebo k začátkům nějakej dobrej aparát a dobrou kytaru. Naopak, chce to úplně obyčejnej zvuk, aby to člověk neměl moc jednoduchý, ale aby cvičil úplný základ. Jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Takže klidně pořiďte kytaru za tři tisíce a za další tři tisíce aparát a můžete se začít učit hrát. Je to stejný, jako když jsem dělal řidičák a říkali mi, ať začnu jezdit se stodvacítkou, která má tak špatný ovládání, že mě to vyškolí tak, že pak budu moct řídit všechno. Tak to je ten samý případ.

Jan Homola neboli Honza Homolka Tobolka (1976)

Vzděláním loutkař a loutkovodič, jehož facebookový profil lze sledovat zde, se od maturity před dvaceti lety živí jako grafik. Je kytaristou kapely Wohnout, ze které se údajně bohužel nedá odejít. Kytaristou je po otci, stejně jako bratr Matěj, lídr Wohnoutů.

A co takhle bazarový nástroj?
Klidně. Ale musíte přijít do obchodu a ty kytary si tam osahat. Nedá se říct, která je nejlepší. Já sám třeba hraju na úplně levnou kytaru. I když mám drahý kytary, na který nehraju, tak jsem si jednou úplně náhodou koupil za pár tisíc kytaru, na kterou hraju už sedm let. Není nijak geniální, ale má v sobě kouzlo. Je to citová záležitost. Ale samozřejmě by kytara měla ladit a mít příjemnej dohmat.

Jak to ale pozná někdo, kdo teprve začíná?
Poradí mu prodavač. Ochota prodavačů v obchodech s hudebninama už se naštěstí dost změnila, už tam většinou nesedí bývalí vyschlí a kyselí rockeři po nějaký pařbě. Dneska mají zájem ten nástroj prodat, takže je ochota veliká.

A co když rodiče koupí dítěti kytaru sami a ono si na ni poprvé sáhne třeba až pod stromečkem?
Určitě koupěj dobře, protože se poraděj. I kdyby jim prodavač měl vnutit to nejdražší (smích). Já bych se tím moc netrápil, z mýho pohledu nemá nějaký omezení ani to, jakej styl hrát na jakou kytaru. Já třeba používám country kytaru pro rockový hraní, což je bizarní kombinace, ale mám na tom postavenej svůj charakter zvuku. Prostě člověk si musí najít to, co chce. A styl se dá podpořit i tím, že používáte nástroj, který se pro ten styl vlastně nehodí. Podtrhuje to originalitu. Pravidla se musej porušovat, protože jinak by se svět vůbec nevyvíjel.

Dáte tedy nejvíc na osobitost a originalitu, což se vlastně nedá naučit?
Já se nikdy nic neučím od cizích kytaristů. Pak člověk získává jejich návyky, proto ani já neukazuju ve svý škole nějaký figury. Nechci ukazovat kytarový rify AC/DC či jiných známých kapel, pak bych učil něco, co člověka může ovlivnit a ztratí originalitu. Já jen ukazuju způsob, jak u kytary přemýšlet. Protože škola většinou člověka moc nebaví a hraní by měla být zábava. Máte si to užívat.

A elektrická kytara, ta je na individuální vyjádření úplně geniální. Třeba klavír je hrozně svázanej zvukem, tam se dá tón zahrát jen nahlas, nebo potichu, ale kytara má nepřeberné množství možností, jak ten tón vyrobit. A každýmu ta kytara zní v ruce jinak, u ní si musí najít svoje vyjádření a vybudovat si svoji osobnost každý sám. Nejdřív se musíte naučit tu zmíněnou rutinu a pak už si hledat svoje.

Vy už si tedy po letech hrajete „jen to svoje“?
Učit se hrát je podobný, jako když se učíte mluvit, taky se musíte nejdřív naučit základy: jednotlivý písmena abecedy, pak slova a složitější vazby. A přestože hraju na elektriku 25 let, tak každej den znovu a znovu cvičím i ty úplný základy, bez kterých to nejde. Jako kdybych chodil do první třídy.

Jak jsou Wohnouti vyhraní, si můžete poslechnout ze záznamu jejich loňského akustického koncertu:

A denně si pustím metronom a hraju to pomalu. Asi mám štěstí, že mě to baví. Člověk se totiž v hraní pořád posunuje, i když hraje čtvrt století. Dřív jsem rukou lítal po hmatníku a teď jsem se našel v úplný jednoduchosti. Mým snem není zahrát geniálně složitý věci. Ty udělaj dobrý dojem samy o sobě, protože jsou těžký.

Ale čím dál víc si uvědomuju, jak je složitý hrát jednoduchý věci, který bývaj třeba o třech notách, ale je v tom nějaký sdělení. Tam poznáte, jestli to ten člověk cejtí. Takže bych se chtěl umět vyjádřit tak, že když mě někdo postaví před jakoukoli improvizaci, abych hrál se stejnou suverenitou, jakou mluvím svojí mateřskou řečí.

Na internetu jsou mraky nezáživnejch videí s cvičením nějaký kytarový figury, která už není k ničemu, když to pak hraje někdo jinej. A na druhou stranu jsou tam mraky kytaristů, keří nehrajou technicky dobře, ale mají v sobě nějaký sdělení, něco hodně osobitýho. Takže začít může kdokoli kdykoli. Třeba Stivín taky začal poměrně pozdě a dneska je to fenomén improvizace.

Jenže jak se tedy co nejlépe naučit ty základy, bez kterých to nejde?
Díly naší školy jsou tříminutový, dost krátký a stručný, takže je to braný dost globálně. Ale taky jsem třeba učil tak, že jsme se soustředili na každý detail: jak mít natočenou ruku, jaký svaly používat.

Člověk totiž nad tím musí nejdřív hrozně bádat a přemejšlet, ale pak si to zautomatizuje, až zjistí, že se mu hraje hrozně lehce. Protože pokud se člověk dobře nenaučí úplný základy, tak hraje v křeči, je mu to nepříjemný a nic nemůže zahrát. Až když si postupně pomalu uvědomí všechny ty pohyby a sesynchronizuje to, tak třeba najednou za dva roky zahraje jako by nic ty věci, který nemohl zahrát.

Takže si na to stejně musí přijít každý sám.
Jasně. Technik hry na kytaru je strašná spousta a každý na to má jiný pohled. Já víceméně jen můžu ukázat, jak to dělám já, případně co konkrétně mi pomohlo, jak tu techniku zvládnout. Třeba upozorním, že je potřeba natočit určitým způsobem ruku, aby spodní i horní úder byl stejnej.

Od začátku se u toho člověk musí cejtit pohodlně, aby necvičil něco, co je mu nepříjemný. Takže mezi každým úderem a pohybem ruky by měl bejt moment uvolnění, kterej cvičím tak, že uhodím do struny a uvolním se. A teprve v tu chvíli uvolnění se rozhodnu do tý struny uhodit podruhý. Takhle to cvičím a ten moment uvolňování se zmenšuje a zmenšuje, až se změní v mikrookamžiky, kdy se krátce uvolňuju i při rychlý hře. Ale kdybych to uvolnění necvičil, tak je to celý v křeči.

Lze nějak odhadnout, za jak dlouho se to člověk naučí?
Na začátku to jde většinou hrozně rychle, ale u mě už dneska nejsou ty posuny skoro žádný. Rok něco cvičím a nejsem schopnej to dostat dál. A pak najednou za další rok to ze dne na den přijde. Samo. A najednou to tam je a nevím, jak je to možný. Třeba jsem měl jen blbě natočenou ruku a když si to uvědomím, najednou to tam je. Někdy je to o náhodě, to objevit, i když vás na to někdo navede.

Táta je taky kytarista, takže jsme s bráchou hráli od malička. Pak jsem někdy v deseti jedenácti začal hrát na elektriku a když jsem poprvé přišel k profesorovi, co mě pak učil hrát, myslel jsem si, že hraju úplně geniálně a měl jsem o sobě velký mínění (smích).

Věřil jsem si, že ho svojí hrou úplně ohromím. On mě nechal zahrát úplně jednoduchou věc a já to zahrál, ale bylo to úplně „vo ničem“. A přitom jemu to znělo krásně. Já se do tý doby vůbec nesoustředil na vyjádření, aby to pěkně znělo a byla v tom lehkost. Takže člověk je někdy hrozně zahleděj do sebe, a do hraní jako do techniky, a to ostatní nevnímá.

Proto je dobrý postavit si před sebe kameru a sám sebe si nahrát: ne kvůli nějakýmu narcismu, ale aby si člověk uvědomil, jak jeho hra vlastně působí. Teď je na tyhle věci geniální doba. Můžete si třeba na YouTube hledat vzory a pak možná na internetu zjistíte, že ten člověk má někde školu a nechá vás nahlídnout do kuchyně.

Sám si takhle na internetu hledám. Kolikrát jsem si s něčím lámal hlavu, jak to zahrát, nějaký prstoklad nebo zvukový efekt, a skutečně jsem to tam našel. A byl to třeba úplně jednoduchý fór, který by mě ale bohužel nenapadl. Ale když vám ho někdo na videu ukáže...





Nejčtenější

Ví, jak chutná, když se pustí termití voják do křížku s vaším palcem. Umí...
Hmyzí příběhy zblízka: kobylka pijící z louže nebo kopulující mouchy

Fotograf Jiří Anderle ví, jaké to je, když se pustí termití voják do křížku s vaším palcem. Umí ocenit i dříče čmeláka z Pošumaví s nákladem pylu či berušku...  celý článek

Mrazicí médium ze sady Handy
Oprava radiátoru za plného provozu. Nejlepší je zmrazit trubky

Opravy a výměna radiátorů se většinou dělají mimo sezonu, ale jsou situace, kdy je potřeba zasáhnout i během zimy. V rodinném domku to nemusí být problém, ale...  celý článek

Z kostiček lega se dá vyrobit automat na cokoliv, třeba na bonbony.
Až budete o Vánocích stavět s dětmi lego, postavte automat na bonbony

Pokud máte doma po krabicích stovky a tisíce kostiček lega ze stavebnic nastřádaných za řadu let, či se chystáte nějaké přikoupit, můžete si z nich postavit...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.