Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sokolnictví je drsný lov, ne zábava. Zvlášť když jde o ochranu letiště

  1:11aktualizováno  1:11
Lidé mu občas říkají, že má hezký koníček. Jenže Petr Staněk, který na českobudějovickém letišti zajišťuje biologickou ochranu, na to říká: „Pro mě sokolnictví není koníček, ale život.“ Díky jeho vycvičené stíhací letce dravců se tu piloti nemusí bát přistát ani odstartovat.

Sokolník musí výcviku dravce podřídit celý svůj život, ne jen pár volných okamžiků. Vycvičený dravec se ale svému pánovi vyplatí. | foto: Radomír Dohnal

Slyšel jsem, že dnes už máme víc dravců chovaných sokolníky než ve volné přírodě. Co je na tom pravdy?
To je a není pravda, záleží, o jakých dravcích je řeč. Platí to v případě velmi vzácných dravců, řekněme třeba sokolů stěhovavých. Těch máme ve volné přírodě zhruba 20 až 30 hnízdních párů, a sokolníci přitom doma každoročně vyprodukují kolem dvou set mladých. Tedy výrazně víc, než kolik pochází z přírody. U běžnějších druhů to ale neplatí. Dohromady totiž našich zhruba pět set sokolníků v Česku vyprodukuje se vším všudy ročně na pět až sedm stovek dravců.

Aby se člověk stal sokolníkem, musí složit myslivecké i sokolnické zkoušky. Ještě něco?
A být starší osmnácti let. A po mysliveckých zkouškách vás ještě čeká rok adeptury u sokolníků, než můžete k těm sokolnickým. Může se zdát, že je to zbytečně dlouhý proces, ale já myslím, že je to moc dobře.

Fotogalerie

Pročpak?
No já třeba žil dlouhá léta v cizině, v Belgii. A třeba tam člověk žádné zkoušky mít nemusí. Jen se jednou ráno probudíte a řeknete si, že si pořídíte dravce a je to.

Proto je úroveň většiny tamních sokolníků na nule. Místní chlapík uvidí nějaké ukázky létání s dravcem, druhý den si koupí káně Harrisovo a za týden už píše knihu o sokolnictví. U nás je dané, že pokud někdo loví s flintou nebo s dravcem, tak musí znát zákon o myslivosti. Je to prostě takové to síto, které vybere jen lidi se skutečným zájmem.

A co když má někdo vztah k dravcům, ale nemá moc dobrý vztah k myslivosti?
Taky dobrý. Ale už když se podíváte na definici sokolnictví v kterémkoliv slovníku, tak tam stojí „lov s dravcem“. Není to o lítání na ruku nebo o show pro diváky v zoologické zahradě. A k tomu znalost myslivosti patří. Já osobně jsem za to rád, protože díky tomuhle patří české sokolnictví mezi absolutní špičku ve světě.

Kdo tu špičku tvoří?
Střední Evropa, řekněme my, Slováci, Poláci. Trochu Rakušáci. To je světová elita. Arabové se možná taky vyznají, ale u nich je to sokolnictví čistě o sokolech. Loví jen s dravci vysokého letu. Češi mají ten záběr mnohem širší, ať už jde o sokoly, orly, jestřáby. A pokud jde zrovna o orly, tak jsou Češi a Slováci úplně top.

Takže to spojení sokolnictví s myslivostí je podle vás v pořádku?
Úplně. Když má někdo rád dravce, tak je to člověk, který má obvykle rád přírodu. Ale teprve při lovu zjistíte, co v tom dravci vlastně je. Vidíte tu razanci útoku, když do toho ten pták dá všechno. Létání na ruku, vycvičit ho, aby se uměl vrátit, to je hezké. Ale zrovna tak můžete cvičit papouška. Ten má taky zahnutý zobák. Sokolnictví je prostě lov.

S biologickou ochranou letišť se u nás začalo v osmdesátých letech. Jak se to dělalo dřív?
Většinou to bylo o plašení odstřelem. Nebo se používaly nejrůznější šrapnely, dělobuchy, propanbutanová bouchací děla. Ono je to sice účinné, ale jenom na chvilku, ptáci si na to zvyknou. Je to vidět i dneska, když je špatné počasí a naši dravci nemůžou vzlétnout. Třeba takové hejno racků se napoprvé zvedne, ale za půl hodiny je zpátky. Napodruhé poodletí o půl kilometru, a napotřetí už všichni zůstanou sedět. Ale na dravce si nezvyknou nikdy, je to jejich predátor. Když ho uvidí, tak jim jde o život. Češi vlastně začali jako první využívat kombinovanou ochranu letišť: plašení, dravce i psy. A funguje to.

Takže biologická ochrana letišť není jen o ochraně letadel před ptáky?
Tak z devadesáti procent. Jde hlavně o racky po dešti, co se slítávají na žížaly. Pak městští holubi v zimě, a během senoseče zase tisícihlavá hejna špačků. Na jaře čejky a sem tam nějací havrani. Ale problémy může dělat i zatoulaná srnčí nebo zajíci.

Je každý z vašich dravců univerzální na všechny ostatní ptáky?
Není. Máme tady asi pětadvacet dravců a každý je vlastně specialista na plašení jiné zvěře. Dravce nízkého letu, tedy jestřáby či káňata, využíváme nejčastěji v kombinaci se psem. Pes se pustí na tzv. volné sledování a dravec nad ním přelétává. Tím se ze země i ze vzduchu vytlačují od letiště ptáci i zajíci. Dravci vysokého letu, tedy sokolovití, se nejčastěji využívají na otevřeném prostranství u ranveje. Orel je zase expert na husy a kachny, které občas nad letiště zabloudí, a taky se postará o zajíce a srnčí.

Co situace, kdy jste venku s orlem a kolem letí něco, na co není stavěný?Tak stát se to samozřejmě může. Nikdo nemá kouzelný proutek a nikdo není neomylný. Zajišťujeme prevenci, nikoliv stoprocentní ochranu. Náhoda je blbec.

Většině problémů se ale dá předcházet. Už podle počasí lze odhadnout, co by asi tak mohlo přiletět a jakého dravce si připravit. Nebo podle ročního období, jestli zrovna ptáci někam migrují. Hodně si pomáháme s ostatními stanicemi biologické ochrany letišť (BOL) po celé ČR. Hlásíme si, že už tu máme první špačky, takže pak v Praze na letišti ví tři dny předem, na co se připravit.

Kdyby se nějaká kolize stala, padá to na vaši hlavu?
To ani ne, my zajišťujeme prevenci. To je samé jako s hasiči. I když je máte ve městě, neznamená to, že nezačne hořet. Zatím jsme tu měli dvě nehody, když došlo ke střetnutí mladé poštolky s letadlem při startu. Tady v okolí letiště hnízdí několik párů a ty si dávají dobrý pozor. Jen těm mladým to moc nedochází, a to bylo přesně ono. To že si prostě náhodou nějaký pták zrovna vzpomene, že se proletí, to já neovlivním. Ale můžu udělat všechno proto, aby k tomu nedošlo.

Když do Budějovic přiletí špačci, dají sokolníci vědět kolegům v Praze. Takže na Ruzyni vědí tři dny dopředu, že se na ně mají připravit.

Když do Budějovic přiletí špačci, dají sokolníci vědět kolegům v Praze. Takže na Ruzyni vědí tři dny dopředu, že se na ně mají připravit.

Co letadlu hrozí při setkání s ptákem?
Záleží na typu motoru. U vrtulových to letadlo většinou ustojí. Jen po srážce musí jí vrtule na rentgen, jestli není někde uvnitř naprasklá, aby se pak za letu kilometr nad zemí neodporoučela. U turbínového motoru je hotovo hned. Proudová letadla jsou na střety s ptáky hodně náchylná.

Hrozí větší nebezpečí při přistávání, nebo při odletu? Ve kterém okamžiku je to riziko větší?
Nejde o vzlet nebo přistání, ale o kritickou výšku. Ta je od nuly do tří set metrů. Tam se drží nejvíc ptáků. Když letadlo potká hejno ptáků na téhle výšce, tak to může skončit špatně.

Jak tedy přesně biologická ochrana probíhá?
Dělají se dva typy obchůzek. První jsou preventivní, to se chodí průběžně několikrát za den, a druhé se pak dělají před a během přistání nebo vzletu letadla. Vždycky tu mám jednoho dva dravce připravené na lítání, naložím je do auta a jedu. Na konci ranveje je vysadím a hodinu s nimi lítám. A pak zase znovu. Záleží hodně na provozu. Jsme tu všichni napojení na AFIS (letištní provozní zóna), kam spadá řídící věž, hasiči, letová kontrola. Takže když už se sem nějaké letadlo blíží, víme, že už máme vyrazit. Někdy se půl dne nic neděje a pak se půl dne člověk nezastaví a jen střídá dravce.

Takže denní rutina?
Ta spočívá v tom, že si člověk ráno připraví dravce, nakrmí ve voliérách, nachystá si krmení na zbytek dne. Pak pár dravců vytáhne, některé dá pod čepičku, aby se připravili, nechá je proslunit. Když je léto, tak ještě nachystat vodu - tedy ne, že by se napili, ale koupou se moc rádi - a pak už vzít vysílačku a vyrazit na brífink. A pak už to jede.

Plašíte celoročně a i v noci?
Tady se v noci neplaší, ale velká letiště, třeba v Praze, ta musí. Rackové přelítávají i za tmy. My pracujeme od půl sedmé od rána do soumraku. V létě je dýl světlo, takže to zabere víc času. Ale i teď během rekonstrukce, když je (českobudějovické) letiště uzavřené, musíme udržovat průletný prostor. Je to jak kvůli dravcům, aby nezaháleli, tak i kvůli těm plašeným ptákům.

To co je tady na letišti, ale nejsou všichni vaši dravci.
To ne, mám jich ještě pár doma. Takže když skončím tady, musím se ještě postarat o ty v chovech. Koťátko nebo pejska vám doma někdo nakrmí, ale o dravce se musíte postarat sám. Takže na dovolenou se moc nedostanu. Naštěstí mám chápavou manželku.

Je některý druh dravce pro biologickou ochranu lepší?
Třeba raroh lovecký, který se v Čechách volně nevyskytuje. Ten je hodně dobrý, má vynikající instinkty, ale jeho složitý výcvik vyžaduje spoustu velmi opatrné práce. Je časově hodně náročný, potřebuje kontakt, dlouhodobě onášet na ruce. Je taky trochu plašan... Ale když tohle všechno překonáte, tak není lepších a jejich schopnosti jsou na úžasné úrovni (raroha cvičeného pro armádu si můžete prohlédnout zde.)

Když je dva měsíce nebo půl roku učíte, vytvoříte si k nim nějaký vztah?
Tak vytvoříte, ale ne vždycky pozitivní. Každý má trochu jinou náturu a s některými si prostě nesednete. Některý vás úplně štve, ale zase třeba normálně funguje.

Jak jste se k sokolnictví dostal?
Mám silný vztah k přírodě. Už od dětství byli všichni kolem mě myslivci, rybáři, houbaři. To byl vlastně trochu problém, protože dřív myslivci považovali dravce za škodnou a najednou já, z myslivecké rodiny, jsem chtěl dravce domů. Tvrdím, že jsem se s tím narodil. Lidi občas říkají, že mám hezký koníček. Ale pro mě to není koníček, pro mě je sokolnictví život. Dělám to odmala a upřímně doufám, že už nikdy nebudu dělat nic jiného.

Jenže jak dlouho může člověk vydržet být sokolníkem?
Dokud ho unesou nohy a slouží mu ruce. Dělá tu se mnou kamarád ze Skotska. Je mu přes sedmdesát a chodí s orlem.

A jak dlouho potom vydrží dravec?
Záleží na velikosti. Ale řekněme, že dravci střední velikosti, takový jestřáb, ten se nechá lítat i do dvaceti. Jasně, nejvýkonnější je třeba do 14 let a pak ty instinkty ochabují. Už neloví velké zajíce a čekají spíš na nějakou lehčí kořist, ale funguje to.

A váš první dravec?
Poštolka. To už je taková tradice. Stejně jako to, že se ta první poštolka jmenovala Kes, což je úplně typické jméno, bylo to někdy ve čtvrté třídě. A dodnes tu vždycky jednu Kes někde mám. On se k tomu člověk s chutí vrátí. I když třeba lovím rád s orlem, tak s poštolkou je to takové milé proletění.

Ale při práci je to tak, že každý fandí trochu jiným ptákům?
Lidi, co se starají o orly, k sobě mají trochu blíž než třeba k sokolářům. To se tak štengrujeme mezi sebou, říkáme jim autisti. Protože když vypustí sokola, tak otevřou pusu a zakloní hlavu a hledají ho někde v povětří. Oni nám zase říkají neandrtálci. Ale to k tomu prostě patří. S tím sokolem mají problém ulovit bažanta a my zase dokážeme sundat srnku, tak jim říkáme, ať se někdy staví na oběd.

Autoři:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.