Marek Paulovič není v sumcařině žádný nováček. Ve fotogalerii uvidíte, že jich dostal už pěknou řádku. Prvně však zažil boj s tak velkou rybou. Svůj zážitek popsal šéfredaktorovi rybářského měsíčníku Kajman Radku Filipovi a my jej předáváme autenticky tak, jak své dojmy ze sebe sypal včetně rybářské hantýrky, které používají rybáři běžně. Emoce z nich tryskají i po té době.
Nejsilnější zážitek
S kamarádem Jirkou Míchalem jsme dorazili na řeku Pád na začátku března asi kolem třetí hodiny ráno. Místo, kde jsme si vždy nechávali auto a nakládali čluny na vodu, bylo zavřené železnou bránou, tak jsme začali nafukovat čluny, že si věci k vodě zhruba 300 metrů odneseme.
Mezi tím přijela policie a jasně nám vysvětlila, že musíme počkat do rána na majitele, takže jsme vyndali lehátka a usnuli. V noci byly asi minus tři stupně. Ráno jsme se bohužel dozvěděli, že člověk který kemp vlastnil, už ho nemá, a s novým jsme se nedomluvili. Nezbylo, než vše pobalit a jet hledat nový přístup k vodě. To nám zabralo celé dopoledne.
Vyřídili jsme si povolenky k lovu, znovu vyložili auto a káru, nafoukli čluny a chtěli jsme odvézt auto do nejbližší vesnice. Pak rychle nachytat nástražky, rychle rozvozit pruty a už jen čekat.
Tu noc přišlo dost záběrů a vytáhli jsme asi tři sumce kolem 130 cm. Jirkovi se místo zprvu moc nelíbilo, ale po první noci změnil názor. Po druhé noci záběrů ubylo, ale Jirka měl kolem jedné hodiny ráno ohybáček až k vodě, zasekl a volá na mě, že má pěknou rybu, abych přijel s člunem. Bohužel pozdě, ryba mu objela pařízek, ten vytrhla a pak se vypnula.
Na nové místo
Ráno jsem jel hledat nové místo. Našel jsem ho asi kilometr po proudu. Byl tu krásně vymletý břeh, hloubka sedm metrů, pěkný točák a na břehu místo pro oba pěkně mezi stromy. Nutno dodat, že naše dřívější místo bylo v křoví, k vodě se vešly jen sumčáky, ke kterým jsme se prodírali a navíc jsme byli od sebe asi 100 metrů.
Asi v půl páté jsme začali vyvážet. Zatáhlo se a pomalu schylovalo k dešti. Jenže místo zavážení jsme museli začít znovu balit, protože přijeli opět carabinieri, že jsme na soukromém pozemku. Podotýkám, že se už stmívalo a pršelo. Po delším dohadování, kdy jsme se snažili prosadit, abychom mohli odjet až ráno, jsme museli místo opustit hned a chudší o 120 eur.
Nálada byla pod psa a vidina, že musíme minimálně o tři kilometry výš nebo níž, nám taky na pohodě nedodala. Za totální tmy, celí promočení, jsme našli místo, kde se dalo vylézt na břeh a po menší brigádce se sekáčkem jsme měli místo na dva bivaky.
Noc, kdy se zdánlivě nedařilo, přišel boj
Jirka už neměl chuť chytat, navíc jaké bylo zděšení, když jsme zjistili, že nástražky nevydržely převoz. Povedlo se rozdýchat šest cejnků, které jsme rozvozili po 50 m do koryta a zalezli do spacáků. Oba jsme usínali s myšlenkou, jak se nám tato výprava vůbec nedaří.
Chvíli před puštěním
Podzim je dobrý, ale jaro je na velké sumce stejně nejlepší.
V jedenáct večer mě vzbudila rolnička. Vyhrabal jsem se z teplíčka spacáku a zasekl. Ještě, že chodím spát kompletně oblečený, protože to, co se dělo po záseku, se nedá moc popsat.
Zavezeno bylo zhruba 150 metrů po proudu, v mžiku byla ryba 150 metrů nade mnou a pěkně si to brala přes brzdu. Levou nohou jsem odvázal člun a vskočil do něj. Nechal jsem se vytáhnout od břehu, nahodil motor, a snažil se dotočit rybu na 20 metrů, kde mám silnější pletenku.
To už jsme jeli zase dolů. V jednu chvíli si to sumec namířil do stromů u břehu, tak jsem ho začal brzdit motorem. Naštěstí se mu ale líbilo na korytě, protože bych ho nezastavil ani náhodou. Seděl jsem zapřený nohama o protější bort a čekal, kam pojedeme. Teď zase nahoru.
Začala přetahovaná o každý centimetr. Už se jelo jen dolů po proudu. Nevím, jak dlouho to všechno trvalo, zhruba tak 30 minut, ale nesměl jsem povolit ani na chvilku. Říkal jsem si, že když odpočívám já, tak i ryba nabírá sílu a snažil se zabrat.
Měl jsem toho ale dost. Myslel jsem, že mi prasknou záda a ruce se klepaly vysílením. Hlavou mi začala běhat myšlenka, že na báchorkách, kdy po dlouhém a marném boji sumce někdo odřízl, něco bude. Už se mi to nezdálo, tak nereálné.
Stejně dlouhý jako člun
Pak jsem ho uviděl. Něco neskutečného. Mohutná hlava s roztaženýma perutěma byla na hladině. Rozklepaly se mi kolena a srdce makalo na 300 procent. Tohle nemůže dobře dopadnout. Urvu ho. Někam mi zajede. Praskne mi karabina. V hlavě mi hučelo.
Sumec se pomalu rozvlnil a zmizel pod vodou. Koukl jsem na echolot. Pod námi je sedm metrů, to je dobré. Nesmím ho pustit až na dno. Začal jsem sumce brzdit a po chvíli ho otočil a dostal zase k hladině. Takhle jsem to udělal několikrát, než se mi ho podařilo porovnat podél člunu. Ten má 270 cm a sumec byl stejně dlouhý. Vím, že to je jen orientační, že 20–30 cm se tam ztratí jako nic. Ale byl fakt dlouhý.
Marek Paulovič a podzimní vousáč z roku 2014
Celý podvodní splávek i s háčky měl pěkně schovaný v hubě, tak nehrozilo, že mi po vtažení do člunu rozpárá nohu nebo člun. Navlékl jsem rukavice a zkusil ho vzít za spodní čelist. Opět zmizel. Teď už byl unavený a bylo jen otázkou času, kdy ho uchopím.
Padal do hloubky jen váhou svého těla a já ho držel celou dobu nade dnem, aby se někam nezamotal. Byl jako pytel cementu uvázaný na prutu a já ho musel povytáhnout o 5–6 metrů.
Konečně se mi podařilo mu vrazit ruku do huby a chytnout spodní pysk. Mlátil sebou ze strany na stranu, ale nepustil bych ho ani kdyby mi zlomil ruku. Přetáhl jsem ho ke špici člunu, abychom se nepřevrátili, a zabral jsem. Tuna adrenalinu mi pomohla vytáhnout ho dovnitř.
Moc místa tam pro mě nezbylo: „Jo, jo, jóóó!“ řval jsem do ticha noci jako pominutý. Rozhlédl jsem se kolem sebe a nevěděl, kde jsme. Proud nás odtáhl pěkně daleko. Vracel jsem se k Jirkovi a každou chvíli vydal hrdelní ryk, abych uvolnil tu vlnu blaženosti, která mě přelévala.
Jíra na mě už netrpělivě čekal. Nevěděl, jak jsem dopad. Slyšel mě řvát jako předevčírem, kdy jsem o rybu přišel. Slova, která pronesl, když spatřil sumce, se zde nedají publikovat.
Podal mi metr a já ho orientačně přeručkoval. Na konci jsem držel v prstech 280 cm.To je nějaká blbost, řekl jsem si. Pár fotek v člunu a rychle do vody. Dal jsem mu do pusy opatrně vodítko a snažil se ho vyndat z člunu ven. Ale ono to nešlo. Byl jsem totálně vyšťavený. Jíra musel skočit ke mě a společně se nám ho podařilo přehoupnout do vody.
Sumec tam ležel na zádech a oddechoval, já padnul na lehátko a koukal do nikam. Takhle unavený jsem nikdy nebyl. Hlavou mi běžely okamžiky z životní zdolávačky pořád dokola a možná jsem i usnul. Asi za hodinu jsem byl schopen vstát. Šel jsem se na něj podívat a pak ještě několikrát. Stále ležel břichem nahoru a oddechoval. Začal jsem mít o něj strach. Ráno jsem potáhl za vodítko a on se ale chvála bohu krásně srovnal.
Kolem poledního, když chvíli nepršelo, jsme ho z Jírou vytáhli na břeh ke změření a vyfocení. Měl neskutečných 270 cm. Pak šel zpět do vody a bylo krásné pozorovat, jak majestátně odplouvá do hloubky. Tak hezky papej, za rok tě přijedeme zkusit znova!
