Země původu:
Švýcarsko
Zařazení:
FCI sk.VI - honiči a barváři
Standard č. 59
Historie:
Honiči patří mezi nejstarší plemena psů, která známe. Platí to i o těch švýcarských. Použité množné číslo je v jejich případě zcela na místě, protože se pod názvem “švýcarský honič” skrývají dvě velikostní variety (švýcarský honič nízkonohý a švýcarský honič) a v obou velikostech ještě čtyři variety podle barvy srsti (bernský, jurský, lucernský a švýcký). Plemeno bylo vyšlechtěno pro lov vysoké zvěře a psi byli zvyklí pracovat ve smečkách. V poměrně náročném terénu nalezení čerstvé stopy nebo přímo zvěře hlasitě oznamovali lovcům. V dnešní době je styl lovu trochu jiný a ne všichni honiči najdou využití v praxi. Výborně se ale uplatní jako společenští psi.
Povaha a chování:
Švýcarský honič je pes, který byl zvyklý pracovat ve smečce a ve spolupráci s lovcem. V praxi to znamená, že dobře snáší společnost psů i lidí a že je slušně ovladatelný. Zájem o zvěř tomuto plemenu ale rozhodně nechybí. Pokud není dobře vychovaný, může se pustit za zajícem nebo srnčím a chladným jej nemusí nechat ani sousedovy slepice.
Vzhled:
Švýcarští honiči jsou výborně pohybliví krátkosrstí psi, s krásně formovanou hlavou, kterou zdobí dlouhé a jemné uši. Při práci na stopě uši, myslivci by řekli slecha, fungovaly jako vějíř, vířily pachy na zemi a naháněly je psovi pod čenich. Kohoutková výška malého švýcarského honiče se pohybuje okolo 40 cm, vysokonohý honič je cca o 15 cm vyšší.
Průměrný věk:
12 - 14 let
Péče:
Velcí i malí švýčarští honiči jsou zcela nenároční. Nemají žádné zvláštní požadavky na výživu a to ani v období růstu. Krátká srst se výborně udržuje a nevyžaduje speciální úpravu. Pozornost se musí věnovat uším nebo spíše zevním zvukovodům. Dlouhé ucho ho uzavírá a potřebuje tedy občas “vyvětrat”, protože uzavřené skleníkové prostředí poskytuje dobré podmínky pro pomnožení zárodků schopných vyvolat zánět. Větráním může být i prostý pohyb psa a ten švýcarský honič nadmíru potřebuje.
Chovatelský klub:
