Děti si mnohdy víc vyhrají při práci než s horou nejmodernějších hraček. Chtějí vrtat, řezat, přitloukat, zkrátka vyrábět. Jenže ono už nic není, co bývalo. Dříve bylo i mezi dospělými více kutilů. Každý tatínek doma opravil, co bylo třeba, vyrobil na míru něco, co se v obchodě koupit nedalo, nebo třeba s pomocí přátel i postavil celou chatu. Děti, které projevují zájem o kutění, se tak mnohdy nemají od koho učit.
A přitom jim jednou taková dovednost může být víc než užitečná - třeba až povyrostou a budou si chtít samy zařizovat svoje hnízdo. Ale kde se podobnému umu mohou naučit, když jim to doma často nemá kdo ukázat? Nahlédněme do světa Bořka stavitele.
Bořek stavitel je hrdinou
Některé děti nepotřebují ty všemi barvami hrající, drahé, zpívající a blikající předměty, kterých jsou plná hračkářství. Ke štěstí jim stačí nějaké to prkénko, kladívko a hřebíčky, a když jim ke všemu půjčíte třeba pilu, budou na vrcholu blaha.
Jako třeba můj osmiletý bratránek Jirka, který je o víkendech na chalupě schopen celé hodiny s blaženým výrazem v obličeji řezat dříví. Možná si říkáte, co na takovéhle práci, kterou často dospělí dělají jen z donucení, ty děti tak baví. Odpověď je nasnadě: především to, že jde o "opravdickou dospělou práci", na jejíž výsledky jsou nezletilí pyšní. Navíc se dočkají uznání dospělých a získávají důležitý pocit užitečnosti, který tak často zmiňují dětští psychologové.
Druhým spouštěčem pracovního nadšení v dětech jsou nové vzory: třeba fenomén Bořek stavitel, postava ze stejnojmenného britského animovaného seriálu, který před pár lety způsobil doslova boom. Bořek a jeho kamarádi-pomocníci se začali objevovat všude: od plastových figurek přes školní potřeby až po potisky na dětském povlečení. Ze školních maškarních zábav se pomalu vytrácí Spiderman a nastupuje nový hrdina - chlapík v montérkách a stavitelské helmě s opaskem na nářadí kolem pasu.
Někdy pomůže škola
Nářadí bychom tedy měli, materiál taky. Kde se skutečně může dítě řemeslným dovednostem naučit, když rodiče nemají čas, trpělivost nebo možnost, nebo mají jednoduše "obě ruce levé"? Dříve byl na základních školách předmět Pracovní činnosti, kde si děti vyzkoušely různé práce, od zahradničení přes vaření, základy elektrotechniky, práci s nářadím. Školy mívaly i dobře vybavené dílny. Socialistický přežitek, mohl by někdo podotknout. Jenže pak se divme, že děti neumí vzít do ruky šroubovák.
V dnešní době je to ve školách jinak, všechny se řídí rámcovým výukovým programem, ale každá škola má i svůj školní program, který tvoří sama. Je tedy na té které škole, jestli ve svých osnovách věnuje více prostoru i vzdělávání žáků po stránce manuální dovednosti.
Většinou se tato povinnost odbude v ručních pracích a podobných předmětech, které jsou vlastně jen takovou rozšířenější výtvarnou výchovou. Oproti tomu třeba na základní škole na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze mají systém povinných předmětů pod názvem Praktické činnosti.
"Předmět prostupuje prvním i druhým stupněm. Děti mají předměty jako vaření, fyziku v praxi a dílny - tam třeba žáci měli v plánu výrobu dřevěných budek pro ptáčky," shrnuje učitelka Yvona Smrčková.
Funkční sada dětského nářadí v uzavíratelné dřevěné skříňce.
Mnoho škol po celé republice je zase zapojeno do programu Tvořivá škola, což znamená, že se snaží praktikovat takzvané činnostní učení. V takové škole pak mají děti mnohem větší možnost vyzkoušet si teorii v praxi. Pokud ale vaše děti ve škole takové možnosti nemají, a přesto chtějí kutilství věnovat více času (a vy posloužit nemůžete), mají dvě možnosti: buď ostrouhají úplně, nebo rodiče najdou speciální kroužek.
Téměř na každé škole nebo v domě dětí a mládeže je alespoň modelářský kroužek. Jeho hlavním úskalím je jednostranná zaměřenost, vyžaduje vysoký stupeň zručnosti a trpělivosti. A s tou se mnoho dětí nekamarádí. Navíc jde bohužel o zálibu především pro chlapce (navzdory veškeré dnešní emancipaci).
Ještě horší je to v tomto smyslu s kroužkem elektrotechnickým. Ten sice nenajdete všude, ale větší základní školy takové dílny otevírají a najdete je i jako vedlejší produkt některých specializovaných středních škol nebo domů dětí a mládeže.
S kutilstvím a ruční výrobou se širším záběrem je to už těžší. A to i v Praze - maminka malého kutila Jirky dlouho sháněla vhodný kroužek a nesehnala. "Všechny kroužky se točí jen kolem kreslení, malování, vyrábění ozdob a dárků...prostě taková lepší výtvarka, nic nového. Na základce otevřeli kroužek stolních her, tance, jógu. Všechno možný, ale pro kutila nic," komentuje svůj neúspěch.
Přesto občas uspějete hlavně v domech dětí a podobných zařízeních. Třeba Dům dětí ve Stodůlkách nebo centrum Paleček na Vinohradech, v Pardubicích zase Dům dětí a mládeže Alfa nabízí Kroužek malého kutila, kde si děti vyrobí dřevěné hračky, naučí se pracovat s kovem a dalšími materiály a osvojí si základy modelářství.
Podobné kroužky nabízejí i dětská centra v Opavě, Luhačovicích, Plzni, Českých Budějovicích nebo Blansku. Zahradnické kroužky zase poměrně často na venkovských školách, které mají vlastní zahrádku. Nicméně i tak je jich poskrovnu.
Spíše najdete tematicky zaměřené dílny, které se nekonají celoročně, ale při různých akcích před Vánocemi (výroba ozdob a vlastnoručních dárků) nebo Velikonocemi a jako doprovodný program při různých festivalech a na dnech otevřených dveří.
Třeba až váš syn povyroste a ožení se, nestane se jedním z těch, na které si manželky stěžují: "Ten můj doma nic neudělá, i tu poličku jsem si musela smontovat a pověsit sama."
