Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

V patnácti v noci v lese uřízl strom, aby si mohl vytesat plachetnici

  0:02aktualizováno  0:02
„Rodiče to se mnou mysleli dobře, nechtěli, abych musel dělat rukama,“ usmívá se Petr Parisch, umělecký řezbář z jižních Čech. Stojí přitom uprostřed obrovské haly vybydlené továrny, která se mu stala skladištěm materiálu i ateliérem. Rodičům představy o jeho budoucnosti tak úplně nevyšly, ale Petr vypadá spokojeně.

Půltunové dubové špalky mění Petr v nádherné dřevěné sochy v hromadách lýka, kůry a pilin za pomoci motorové pily a dalších nástrojů. „Tady kravál nikomu nevadí, i když tu řádím s motorovkou celý dny,“ usmívá se.

Řekl byste, že jste spíš umělec nebo zručnější řemeslník?
Tak asi spíš umělec. Jo, určitě umělec. Tohle asi neumí každej řemeslník. Ten dělá věci na zakázku, já spíš tak pro radost. Ne že by mě to občas neživilo. Jenže sem do Fabriky lidi jenom náhodou zabloudí, podívají se, kupovat nic nechtějí. Takže sklízím spíš uznání, než peníze. A tomu se dnes říká umění.

Kdy jste pocítil, že vás dřevo bere za srdce?
Už dávno. Máme velkou zahradu, ale měl jsem problém, naši mě nenechali postavit si tam dílnu. Takže jsem to pižlal, kde se dalo. Jako první jsem si vyřezal ponorku, podle nějakého kresleného seriálu v Ábíčku. To mi bylo asi deset. Dělal jsem to z více kusů, asi na potřetí se to povedlo.

Není u dřevěné ponorky trochu na závadu, že se nepotápí?
To bylo jenom na výstavu, neměla být funkční.

Pak jsem si někdy v patnácti chtěl vyrobit model historické lodi, plachetnice. Jako skládačka to stálo hrozný peníze, tak jsem se do toho pustil sám. Šel jsem v noci do lesa, uřízl tam strom a donesl si z toho domů špalek akorát na tu loď. Teď bych si za to nafackoval, takhle se ke stromům chovat nejde. Ale k tomu poznání člověk musí dorůst.

Fotogalerie

Takže dnes sháníte dřevo kde?Většinou mi ho přivezou cestáři z prořezávek. Oni to většinou řežou tak na půlmetry, ale už se naučili, co potřebuju, a vozí mi třeba i dvoumetrové špalky. Já tomu tady stejně uberu polovinu objemu, zbude na topení a ještě z toho vyřežu sochu.

Máte nějaký oblíbený druh dřeva? A naopak nepopulární?
Dub. A hned potom lípu. Dub je tvrdý, ale když je mokrej, tak to jde. A taky hezky voní. Když je proschlej, tupí se o něj všechno. Ta lípa zas tolik nevoní, ale krásně se s ní dělá, je taková světlá. Člověk si ji může domořit do odstínu kdejakého dřeva. Lípa mě baví nejvíc. A štve mě akát. To je nejtvrdší české dřevo a je jedovaté. I ten dub je na ruce trochu jedovatý, ale mě voní. Jen buřty na něm nedělám.

Jak jste mohl jako řidič kamionu ještě stihnout pracovat se dřevem?
Jezdil jsem hlavně přes zimu a léto, jaro a podzim mi zůstávaly na doma. Při cestách jsem se snažil sbírat inspiraci, fotit, koukat. Mám moc rád starou architekturu a různé okrasné prvky. V kamionu jsem vozil jízdní kolo, protože když už se musela udělat přestávka někde v Marseille nebo Monte Carlu, nedalo mi to. Ostatní řidiči seděli na parkovišti a spali nebo chlastali, já se jel projet do města a zkoumal, jak tam dělají třeba pergoly. A ten kamion mi vlastně vydělal na celý rok, pak jsem si v klidu mohl utrácet a vyřezávat.

Ozdobné prvky moc nevidím, spíš sochy. Něco aktuálního?
Tady tahle socha se bude jmenovat Zasněná. Bude mít zavřený oči a červenočerný vlasy, propletený. Ten cop mi dal zabrat. Víte, já si to dřív jenom tak načrtnul a už jsem řezal. A to byla chyba.

To mě až teď naučili na uměleckoprůmyslové školy sv. Anežky České v Českém Krumlově. Nejdřív ze všeho si to nakreslit, pak namodelovat z hlíny s tím, že to někdo zkoukne, protože tu vlastní chybu tam kolikrát nevidíte, a pak už to řežu sám. Já jsem měl ty postupy hodně rozhozený. Chtěl jsem hned řezat, a když to nevyšlo, tak se s tím zatopilo.

A nejste na studium střední školy už trochu starý ?
Jsem dobře o dvacet let starší než ostatní, ale ono to není úplně klasické studium. Šel jsem na obor kamenosochař, překvapilo mě, že to nechtěl nikdo dělat. Ale v naší třídě je to samej fotograf, scénograf, takže úplně v pohodě. Chodím hlavně na ateliéry, protože tam mám největší mezery. Učitelé dohlíží, aby to moje řezání mělo správné proporce, abych nekazil detaily. Já se dřív zasekl na obličejích, to mi prostě nešlo. Bylo to úplně plochý. Obličeje a ruce, to je největší kumšt. To vám poví i malíř. Zkuste věrně namalovat svoji ruku.

Takže zachytit správně obličej je největší problém?
To je jak pro malíře, tak pro sochaře to nejtěžší, a pak celková stavba těla. Tu už jsem jakžtakž pochytal, ale furt se učím. Teď se právě snažím naučit zachytit emoce. Všechny moje sochy mají zatím takový neutrální výraz, jen tamhle Zasněná bude asi první, co se opravdu podaří. Taky mi vždycky šeptá do ucha, když jí dělám dlátem cop.

Vy si se sochami povídáte, když je tesáte?
No jasně. Musíte se přece nějak domluvit. Je to přeci jen ženská.

Petr Parisch (1980)

Vyučil se obchodníkem s elektrotechnickým zbožím, pak pracoval jako zámečník, obchodní cestující, profesionální voják záchranného praporu v Jindřichově Hradci i jako řidič mezinárodní kamionové dopravy. Po celou dobu sbíral inspiraci pro svou aktuální syrovou uměleckou tvorbu, která ho poslední léta naprosto pohltila a získává mu prestiž na mezinárodních řezbářských sympoziích.

„Ke dřevu tíhnu už od dětství, jen rodiče úplně nechtěli, abych se tou cestou vydal. A já jim to nemám za zlé. Se dřevem si hraju posledních dvanáct let opravdu hodně, a myslím, že poslední rok dva už konečně začínám něco umět.“ Dřív to prý byly jen tak „rúčo“ hračky, dlátíčka a pilky. „Ale když jsem si pořídil motorovku čistě na řezbářskou práci, nabralo to jiný směr.“

A neleze vám někdy ta samota tady v té rozmlácené fabrice...
... myslíte na hlavu? To snad ani ne. Ale já tu nejsem sám. Teď nemyslím sochy. Vzadu ještě bydlí můj nejlepší kamarád, Jakub Maurer, řečený Kubánec. Je tady každý den se mnou a hodně mi pomáhá. Já jdu radši řezat a sekat něco nového a Kuba brousí nebo lakuje. Mě to broušení zdržuje, trvá dlouho. On říká, že to má jako ergoterapii, ale myslím si, že kecá. Že mu to prostě nedá, ta energie okolo. Je moc šikovnej. A taky tu mám psa, Sorbona.

Studujete kamenosochařinu, pracujete se dřevem. Co je těžší?
Kámen je jednodušší než dřevo. Je to určitě složitější práce, nadřete se, ale nejsou tam ty léta a dláto vám pořád někam nezajíždí, neštípá se to. Teda, když se chvátá, tak se kámen taky loupe a jsou v něm pecky. Kámen taky dělá smradlavý prach, je potřeba mít respirátor a chránit si oči. Dřevo je měkké, voní a je krásné. Sice dřív podléhá zkáze, ale co ne?

Nástroje si jsou podobné?
Dost. Na kamení jsou to masivnější cajky co nemají pořádné ostří. Jedete pořád dokola zubák, špičák, sekáč. Kámen se seká a štípe, dřevo krájí a řeže.

Působíte neuvěřitelně vyrovnaně. Je vůbec něco, co nesnášíte?
Nesnáším, když se na něčem zaseknu a nemůžu s tím pohnout. To to pak musím nechat stát, než to na mě zase přijde. Bez nápadu to prostě nejde. A taky nemám rád, když vytesám nějakou ženskou ze dřeva a přijde se někdo podívat, tak jí zvlášť chlapi notoricky sahají mezi nohy.

Kouknete se někdy na strom, a hned víte, co z něj bude?
Většinou jo, ono to dřevo to má v sobě tak nějak napsaný. Taky jsem zjistil, že to poznají děti. Přijdou ke špalku a hned vidí, co vzniká. Dospělej ne, ten se ptá, co to bude.

Dospělí se musí vyptávat, co to bude. Děti prý do dřeva vidí hned.
Rozklad a ruiny staré továrny v kontrastu s „novým“ rodícím se dílem.
V hrubých rysech tu například uvidíte křeslo, stůl, sovu. Někdy to chce zapojit představivost.

Rozklad a ruiny staré továrny v kontrastu s „novým“ rodícím se dílem.

Jak dlouho děláte jednu sochu? Teda, když vás táhne inspirace?

Teď už mám praxi, takže za víkend. Jako že za tři dny. Nedělám teda nic jiného, třicet čtyřicet hodin na tom nechám. Ale je to hotový. Ale potom další dva dny nemůžu. Jak to takhle přeženu, tak se mi klepou ruce.

Kováři si svoje nástroje upravují do ruky. Jak to máte vy?
Mám samozřejmě nějaké cajky, ale když někdo u piva řekne: „Hele, mám tam špalek...“, tak si vezmu jeho pilu a vyříznu to. Když není úplně tupá. Většinou to není úplně přesný, protože nejedu na přesno. Jsou to většinou takové spontánní věci a jsem spokojenej. Mám tu desítky různých dlát, nejdražší kousky za hezkých pár tisíc, ale úplně nejradši pořád používám ty školácké, pro úplné začátečníky.

Jaký byl váš největší majstrštyk?
Na ten zatím čekám. Musím se ještě vypracovat, lépe ztvárnit své prostorové představy. A ještě se moc učit. Já tuhle koukal, jak si vedli profi-řezbáři před stovkama let, a to je panečku škola. Třeba nakreslete hadr tak, abyste poznal, že to je semiš, záclona nebo samet. A oni tohle uměli zachytit ve dřevě. To se chci naučit, aby se pak dalo rozlišit, že vám ze dřeva udělám kabát.

Jaká je životnost dřevěné sochy venku?
Sto let, když je z dubu. Jednou za tři roky natřít olejem a pak vydrží dlouho. Ale třeba lípa šedne a černá, to je lepší do interiéru nebo pod střechu. Jak jde do toho voda, mráz nebo slunce, je to slabší. O dřevo se holt musíte starat.

Autoři:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.