Petr Velenský do Zoo Praha nastoupil po maturitě v roce 1981 jen na zkoušku a už zůstal. "Prostě jsem podlehl tomu nenápadnému půvabu," říká s úsměvem. Z řadového chovatele se v roce 2002 stal vedoucím oddělení plazů, obojživelníků, ryb a bezobratlých. Dnes je už tedy spíš manažerem, ale kontaktu se zvířaty se nevzdal.
"Chci vědět maximum o každém ze 750 živočichů, které mám na starosti: kdy se vylíhl, zda tu zůstane, nebo půjde jinam, jak se dneska má a jestli bych nemohl udělat něco, aby se měl ještě lépe," popisuje. Své svěřence kontroluje většinou po pracovní době. "Moje žena pracuje u plazů se mnou (viz předchozí článek s videem o velkých mazlivých želvách). Takže chodíme domů pozdě spolu," dodává.
Své svěřence Petr Velenský navštěvuje každý den. Chce vědět, jak se jim daří
Tvrdíte, že někteří plazi jsou těmi nejvhodnějšími domácími mazlíčky pro moderního člověka.
Ano. Například pro užovku červenou můžete vytvořit vhodné prostředí poměrně snadno i v panelákovém pokoji. Ožívá kolem šesté večer, v době, kdy se většina lidí vrací domů z práce. Hezky ji porosíte, jednou za týden jí nabídnete rozmrazenou myš, a když odjedete na dovolenou, tak jí zhasnete a necháte ji pod občasnou kontrolou kamarádů.
Když ale majiteli uteče, způsobí nejspíš mezi sousedy pozdvižení. Jednou jsem byl povolán do činžáku na pražských Vinohradech, abych odchytil hada. V domě platil zákaz vycházení, na rohožce před jedním bytem spal stočený had a dva policisté ho hlídali odjištěnými zbraněmi. Dokonalá kulisa. Přišel jsem, sebral hada a dal ho do pixly. Obecenstvo zahučelo: částečně obdivem, že vidí opravdového hrdinu, částečně zklamáním, že to bylo tak rychlé.
Asi nebyl jedovatý. Nebo už máte na nebezpečná zvířata grif?
Nejen že nebyl jedovatý, ale ani nekousal. Vzít ho do ruky bylo absolutně bez rizika. Ale tak to je, hadi působí na lidi démonicky. Pro mne je práce s hady denním chlebem, takže samozřejmě vím, jak s nimi zacházet. Nicméně za svou praxi v zoo jsem na ambulanci párkrát skončil.
Udělal jste chybu, nebo se zvíře chovalo nevyzpytatelně?
Nedávno mě kousl varan komodský, byla z toho deseticentimetrová tržná rána na stehně. Chytali jsme ho kvůli běžnému vyšetření, byl jsem unavený a nesoustředěný a udělal jsem hloupost. Za svou kariéru jsem měl pět úrazů: jednou jsem se píchl o krajtí zub a dostal červenku, dále to byla špička prstu umletá v mlýnku na maso, pak vykloubený palec při odchytu kozorožce, roztržený prst od krokodýla čelnatého a teď varan. Takže bych neřekl, že mám rizikové povolání. Nebezpečí přichází ve chvíli, kdy vyjdu ze zoo, sednu na kolo a jedu domů.
Už vám hadi někdy utekli?
Utekla nám neškodná zelená argentinská užovka. Nemohli jsme ji najít, a najednou volají kolegové z restaurace Oceán. V době oběda se spustila z větví před nějaké návštěvníky. Naštěstí u toho byli chovatelé, tak ji hned sebrali.
Jak to návštěvníci nesli?
Prý se smíchem konstatovali, že se v zoo dají zažít bezva věci. Asi chápali, že zelenou mambu bychom na ně spadnout nenechali. Ta je jištěna několikanásobně. Čím nebezpečnější zvíře, tím je hlídanější. Zvířata většinou sama chápou, kde je jim dobře. Někdy se ve skupině objeví dorůstající samec s potřebou revolty, jemuž vidina odchodu od rodičů stojí za překonání vodních příkopů. Dá nám tím najevo, abychom mu našli místo v jiné skupině.
Začínal jste v zoo přímo u plazů?
Nastoupil jsem k bizonům a přes velké savce, ptáky a šelmy se dostal k tomu, co považuji za svou největší odbornost, tedy k plazům. V roce 2002 se v zoo vytvořilo samostatné oddělení, které vedu.
To vás hned čekal jeden z nejhorších zážitků – povodeň...
Nikdy bych to nechtěl zažít znovu. Ale pokud ta povodeň přijít měla, bylo to pro nás v pravý čas. Zaprvé: podařilo se nám zachránit všechna zvířata z našeho oddělení. A zadruhé: plazí expozice byla kompletně zničena. Což zní tragicky, ale celá devadesátá léta jsme s kolegy přemýšleli, jak zoo zmodernizovat.
Projeli jsme skoro všechny zoologické zahrady v Evropě a utvořili si jasnou představu, co chceme a co ne. A najednou jsme mohli začít stavět, mohli jsme si dovolit to nejlepší. I v plazí sekci se pražská zoo vyšvihla na úplnou špičku. Dnes mohu jmenovat pár zahrad, které chovají plazy na stejné – ne na vyšší, ale na stejné – úrovni jako my.
Co konkrétně se vám v zahraničí líbilo?
Například samozřejmé používání nejmodernější techniky. Ale učili jsme se i způsobu vystavování zvířat. Dnes při výstavbě nových pavilonů spolupracujeme s výtvarníky a architekty. Nejde jen o to, aby expozice vyhovovaly chovatelsky, ale také o to, aby se tam návštěvníci cítili příjemně. Aby získali ke zvířatům pozitivní vztah, a to i k těm řekněme nepříliš oblíbeným. Zrovna plazi jsou dobrý příklad: pokud člověk uvidí v zoo užovku vystavenou tak, že se mu líbí, a my mu o ní něco zajímavého řekneme, bude k ní v přírodě daleko tolerantnější.
Kde se vám tenhle záměr nejvícepodařil?
Radost mám například z pavilonu gaviálů. Chtěli jsme, aby i člověk, který krokodýly právě nemiluje, odešel z pavilonu okouzlen. Gaviáli jsou vůbec takovou specialitou pražské zoo. Většina zoologických zahrad má standardně velké savce jako slony, gorily, žirafy. Ti sice přitáhnou většinu návštěvníků, ale právě plazi mohou udělat zoo zvláštní, výjimečnou. Pavilon gaviálů žádná jiná zoo v Evropě nemá.
Magazín Forbes, známý prestižními žebříčky, označil pražskou zoo za sedmou nejlepší na světě.
To nás samozřejmě těší, ale tento žebříček nepřeceňujeme. Velmi si ovšem vážíme uznání od odborníků. Když jsem v osmdesátých letech začínal, byla pro nás velkým vzorem zoo v San Diegu. Ohromný volný prostor, úžasná kolekce zvířat, krásné prostředí. Asi před třemi týdny tu byli na návštěvě členové správní rady této zoo. Když viděli náš chov varanů komodských, byli u vytržení. Oni je chovají padesát let a nikdy je nerozmnožili. A nám se to daří. Hned se rozhodli poslat sem na stáž jejich kurátora plazů. Uznání od nich pro mě bylo jednou z největších satisfakcí, jaké se mi mohlo dostat.
Jaké trendy jste naopak nechtěli následovat?
Někdy mi přijde, že se regulerní snaha udělat expozice co nejpřírodnější trochu přežene. V extrémním případě nutíte lidi chodit v substrátu, kde se drží spory plísní a boří se tam kolečka kočárků. Jako by člověk nesměl mít pocit, že je v zoo. Já si myslím, že návštěvníci dokážou přijmout jakýsi divadelní princip: to, co vidíme, jsou kulisy, ne opravdová příroda. Lidé si totiž mnohdy myslí, že čím je expozice větší a podobnější původnímu prostředí, tím je to pro zvířata lepší.
Ale my třeba chováme želvy, které potřebují speciální mikroprostředí; a to jim ve velkém prostoru neuděláme. V místnosti v zázemí mají poměrně malý prostor, ale řízené zcela specifické podmínky, jako je světlo a vlhko. Jsou tu spokojené a rozmnožují se. V momentě, kdy je dáme do velkého prostoru s ostatními zvířaty, nejenže se nerozmnožují, ale hyne jich daleko více. Měli bychom umět lidem vysvětlit, kde je zvířeti dobře a proč. Máme odpovědnost za to, že zachováme tyto želvy a jiná zvířata pro další generace.
