Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Koně jsou život, říká Vydra, který těm svým dopřává revoluční péči

  0:09aktualizováno  0:09
Bez koní by Václav Vydra nemohl žít. Co všechno kolem nich děláme špatně, zjistil až poté, co málem přišel o svou milovanou kobylku. Dnes je vyhlášeným zastáncem celostního přístupu k chovu. Pro páteční magazín Rodina DNES, přílohu deníku MF DNES, ovšem přiznal, že se k tomu musel doslova proklopýtat.

Václav Vydra je přesvědčen, že za jeho lásku ke koním mohou mayovky a všichni filmoví kovbojové, indiáni a kavaleristé. "Celá naše generace tím byla poznamenaná. Samá romantika a dobro vždy vítězilo. Koně mi tak asi uvízli v hlavě, i když jsem si to tehdy vůbec neuvědomoval." | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

„Navarro, Démone, Gusto, Tigino!“ ozývá se kdesi za zákrutem cesty, po které proti mně kluše stádo snad deseti koní. Rychlý pohled vpravo i vlevo prozrazuje, že není kam uhnout. Koně už jsou skoro na dosah. Než se dám definitivně na úprk, vynoří se z lesa herec Václav Vydra, za kterým jsem přijela na rozhovor.

„Těch se nemusíte bát, jsou jen zvědaví,“ uklidňuje mě. Nechce se mi věřit, že mě žádný z nich nejde kousnout ani zadupat do prachu lesní cesty. Ale opravdu. Jen do mě strkají měkkými čumáky a hledají po kapsách, jestli pro ně nemám něco dobrého. Ještě štěstí, že mi s sebou produkční dala svazek mrkve, oddychnu si, a najednou hladím zvířata, ze kterých jsem měla vždycky tak trochu strach.

Jak z městského dítěte, kterým jste kdysi byl, vyroste venkovan a milovník koní?
Myslím, že za to mohou mayovky a všichni ti filmoví kovbojové, indiáni a kavaleristé. Celá naše generace tím byla poznamenaná. Samá romantika a dobro vždy vítězilo. Koně mi tak asi uvízli v hlavě, i když jsem si to tehdy vůbec neuvědomoval.

Fotogalerie

Kdy jste se tedy poprvé vyhoupl do sedla?
Když nepočítám dvě hodiny na jízdárně v Maďarsku - to mi bylo třináct - tak až ve dvaceti. Přijel jsem za známou, která měla vlastního koně. Vytáhla mě, že pojedeme na vyjížďku. Zeptali se mě, jestli umím jezdit, tak jsem řekl, že ano. Měl jsem za sebou přece ty dvě hodiny na koni před sedmi lety. Můj kůň byl ale naštěstí rozumný - tak jsem na něm jen seděl a snažil se, abych nespadl a moc mu nevadil. I přesto mě to nadchlo a začal jsem pravidelně jezdit.

Nechtěl jste hned vlastního koně?
To mi všichni neustále předhazovali. Jenže mně bylo jasné, že bych u něj musel stále být a starat se. Úspěšně jsem se bránil až do svých dvaačtyřiceti. Tehdy jsem chodíval ke koním na jeden statek kousek od našeho domu na Slapech, jenže kůň, na kterém jsem jezdil, se zranil a jiný volný nebyl. Musel bych jinam, což jsem nechtěl. A tak Jana přišla s tím, že si koně koupíme.

Jak jste to bral?
Měl jsem samozřejmě radost, ale bylo mi jasné, že to nebude jen tak. O koně se musíte starat, platit krmení, ustájení, veterináře. Je to takový věčný leasing. A bylo mi jasné, že spolu i zestárneme. Spousta koní má totiž tu smůlu, že jdou z ruky do ruky. Majitel si ho užije deset patnáct let a pak se ho nabaží. Už s ním projezdil krajinu, vyhrál dva parkury, ztratil dech nebo prostě zájem.

A tak si koupí čtyřkolku...
Třeba. Ta potřebuje míň údržby, dá se snadněji vyměnit za nový model, a když zestárne, nemusíte ji utratit, dáte ji prostě sešrotovat. Cítím povinnost se o koně postarat, když už nemůže. Dal mi za život spoustu radosti a teď, když už nemůže, se ho přece nezbavím. Jak se staráme o své rodiče, tak bychom se měli starat o svého koně.

Když si rodina koupí psa, většinou ho nikomu nedají, i když je starý či zkrátka nepohodlný. Koně ano. Proč to tak je?
Dát starého psa do útulku prostě není košer, ale u koně to, bůh ví proč, nevadí. Možná je to dané tím, že kůň s námi nebydlí v bytě a nesdílí náš život, jako to umí pes. My si proto bláhově myslíme, že to nevnímá, což samozřejmě není pravda. Moc dobře ví, kdo za ním chodí, kdo se mu věnuje, čí je.

Je na koni hodně poznat, jak se k němu chovali jeho předchozí majitelé?
A jak! Problém není s koněm, kterého si člověk vychová od mládí, tedy pokud na to jde dobře od začátku. Ale pokud se u něj střídají majitelé, každý má jiný pohled na výchovu a jiné nároky, bývá to zlé. Vezměte si dítě, které zažije domácí násilí nebo rozvod, střídají se u něj pěstouni.

Jak to s nimi dopadne?
Začnou na povrch prosakovat negativní povahové rysy, které by se třeba správnou výchovou ani neprojevily. A ten tvor, kůň nebo člověk, musí znovu hledat důvěru v okolí a svou cestu. U koní je to jednodušší - mají geneticky daný styl a způsob života, takže když se k němu vrátí a naplní ho, jsou spokojení.

V Malčanech jsme se s Václavem Vydrou setkali už na jaře roku 2012, v době, kdyby byl osočován z týrání koní. Pro srovnání obou přístupů v péči o koňská kopyta jsme tehdy natočili toto video (více v článku zde):

Vaší první kobylce je nyní dvacet čtyři. Kolik jí bylo, když jste si ji koupil?
Sedm. Byla krásná, a i když mě kamarádka varovala, že má problém s nohama, říkal jsem si, tak ať. Doufal jsem, že ji vyléčím, vždyť na to jsou odborníci. Starali se mi o ni pět let, já na ní pět let jezdil, až mi na jedné vyjížďce málem umřela.

Při následném vyšetření mi zvěrolékař sdělil, že má těžkou artrózu, je celkově opotřebovaná a prý ji mám dát někam do důchodu. Že se na ní už jezdit nedá. To jí bylo dvanáct a já v té době měl i její dceru, která měla podobné problémy.

Začal jsem se o to zajímat a shodou okolností mi jedna holka, která měla koně ve stejné stáji, strčila do ruky knížku německé veterinářky, doktorky Hiltrud Strasserové, o péči o koňská kopyta. Když jsem si ji přečetl, spadla mi čelist a začalo mi všechno najednou dávat smysl. Zjistil jsem, co všechno děláme špatně.

Například?
Předně si myslíme, jací nejsme s koňmi kamarádi, a přitom je zavíráme do stájí, nosíme jim do žlabu žrádlo a občas je vyvedeme ven na světlo. Tím si ale od nich přízeň jen kupujeme a je to podobný vztah jako mezi vězněm a dozorcem. Vězeň je také rád, že ho dozorce pustí na dvůr. Ale že by to byla nějaká láska?

Měli bychom je tudíž pustit ze stáje a dát jim volnost?
Potřebujeme koně, který s námi chce být, do určité míry ho tedy musíme domestikovat. I ze psa přece chceme mít kamaráda, a ne šelmu uvázanou na dvorku u boudy. Proto bychom se měli snažit nechat žít koně co nejpřirozenějším způsobem životem, jakým to jde. A ne životem, který mu vnutíme.

Také bychom se měli starat o to, aby byl zdravý, ne jen provozuschopný. Někdy mám pocit, že ani lidem samotným nejde o zdraví, stačí jim, když jsou schopni fungovat. A když spolknou prášek, nehledají podstatu bolesti, jádro problému.

Václav Vydra: Herec & koňák

Když se podíváte na webové stránky Václava Vydry, hned v úvodu se dozvíte vše aktuální o koních, péči o ně, parforsních honech či Memoriálu generála Custera. Ale kde je zrovna v angažmá - k tomu se musíte proklikat. Při rozhovoru je to podobné.

„Je to se mnou jako v té hře Blbec k večeři v Divadle Bez zábradlí, kde zrovna hraji. Mám své téma, a ať začnu o čemkoli, vždycky skončím u koní,“ směje se.

Václav Vydra, koně
Václav Vydra, koně

Jeho manželce Janě Bouškové to ale nevadí: „Víte, kolik chlapů sedí v bačkorách před televizí, pije pivo a nadává na politiku? Zaplať pánbůh za tohle!“

Proč lidé vlastně zavírají koně do stájí? Vždyť už ani psi se k boudě neuvazují.
Protože to byl donedávna hlavně dopravní prostředek. Lidé ho potřebovali mít připraveného k práci, a ne ho shánět někde po louce, čistit ho od bláta a riskovat, že jim ho ještě někdo ukradne. Koně tedy stáli ve stájích a jejich kopyta se začala deformovat, přestávala mít kvalitní rohovinu. A tak někdo vymyslel, že když tam natluče železo, kopyta ochrání. Jenomže asi neodhadl, co tím způsobí. Noha se tím znecitlivěla, kůň netušil, že má třeba nějaký problém, podstatné bylo, že nekulhá a může pracovat. To je jako s těmi prášky. Neřešila se příčina, jen se zakrývaly příznaky.

Dnes se u lidí hovoří o celostní medicíně, proč se tím nikdo nezabývá u koní? Proč neléčíme příčiny, ale příznaky?
Protože to je ta těžší cesta. Držet se hlavního proudu je snadné, můžete využívat jeho plusy i minusy a pořád jste v normě. Jakmile však slovy Voskovce a Wericha pochopíte, že sice „zlatá střední cesta je vyšlapaná, ale tráva po krajích je vyžraná, neb všichni osli, co tu šli, vypásli všechno, co našli,“ začne vám ten ́mainstream ́ třeba vadit. Možná uhnete na vedlejší stezku, ale třeba tu odvahu v sobě nenajdete.

Přece kdyby lidé od koní věděli, že jim ustájením a podkováním ubližují, tak by to změnili, ne?
Oni samozřejmě koně milují a nepřipustí, že by se o ně špatně starali nebo jim ubližovali. Takže když přijde někdo s tím, že to dělají odjakživa špatně, a že by se to mělo dělat celé jinak, tak je buď třídní nepřítel, nebo se jednoduše zbláznil. Paradoxně pro lidi, kteří nemají osobní zkušenost s koňmi, je to celé pochopitelnější a přirozenější.

Jen pro ty, kteří jsou zatížení jiným pohledem na věc, je to problém. Vůbec si nedokážou představit, že mohou vyhnat stádo koní do přírody na louku neohraničenou drátem a pak jim říct pojďte domů a oni jdou. Že je nemusí honit s lasem, nebo se bát, že utečou nebo někomu něco udělají. Nebo že nemusí mít v hubě ani na nohou železo, a že jsou pak i spokojenější, zdravější a šťastnější.

Kdysi o vás napsali, že na farmě týráte koně. Já musím říct, že přátelštější a klidnější zvířata než ta vaše jsem neviděla. Nemáte pocit, že vám nepřejí právě lidé, kteří se zuby nehty drží zažitých vyšlapaných cest?
Ano, máte pravdu. Vlastně jste odpověděla za mne. A po těch letech už to ani není pocit, ale jistota. Mám jasno v tom, co děláme. A že je to dobrá cesta - to vidím na všech koních, kteří u nás na Malčanech žijí. Koho to opravdu zajímá, ať se přijede podívat a neposlouchá pomluvy lidi, pro které se Slunce stále točí kolem Země.

Třeba budou všichni za sto let vědět, že Václav Vydra byl ten, který tu zavedl revoluční péči o koně, nikoliv ten slavný herec.
To by mi vůbec nevadilo. Bylo by to daleko víc než všechny moje filmy dohromady. Film je zábava a vytržení, koně jsou život. Paní doktorka Strasserová, u které jsem se učil, ráda cituje německého filozofa Arthura Schopenhauera, který řekl: „Každá pravda prochází třemi stadii. Nejdřív je zesměšňována, pak je zatracována a nakonec přijata za naprostou samozřejmost.“ Je jen otázka, v jaké fázi se právě nacházím.

Autoři:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.