VIDEO: Kapesní bulteriér není pecivál, ale motorová myš nabitá energií

Díky své velikosti vypadá minibulteriér roztomile, ale je to malý ďáblík, kterému musíte věnovat spoustu času. Odmění se vám přátelstvím, psí láskou a užijete si s ním spoustu zábavy. Pokud to ovšem neuděláte, připravte se minimálně na rozkousané boty nebo zdemolovanou domácnost.

Miniaturní bulteriér, dvouměsíční štěně

Miniaturní bulteriér potřebuje hodně pohybu, lásky a hlavně důsledného tréninku, se kterým je třeba začít včas. "Jsou to takoví veselí klauni. Pokud minibulíka nezaměstnáte, začne si sám hledat, s čím by si mohl hrát a co by se dalo rozkousat," upozorňuje chovatelka Martina Stavinohová, která toto plemeno do republiky před pár lety přivezla.

Minibulteriér není jen zmenšený bulteriér

Zatímco normální bulteriér je absolutní kliďas, minibul je jeho přesný opak. "Rozdíly jsou kromě velikosti i v povaze. Standardní bulteriéři bývají většinou klidnější a zavalitější. Miniaturní bulteriér má nejen velikostí blíže k teriérovi, proto je to plemeno temperamentní, veselejší a učenlivější," popisuje rozdíly mezi plemeny zkušená chovatelka.

Chovatelka Martina Stavinohová a její minibulteriéři nabití energií

Miniaturní bulteriér se hodí i do městského bytu, není příliš náročný na prostor, a rozhodně to není pes do kotce. Má rád lidskou společnost, je společenský a orientovaný na svého pána, jen potřebuje průběžně vybíjet svou energii.

Plnohodnotné samostatné plemeno

Miniaturní bulteriér je v podstatě bulteriér zmenšený zhruba na polovičku, uznaný jako samostatné plemeno. Vyšlechtili ho angličtí aristokraté, kterým bulteriér sice vyhovoval, ale zdál se jim příliš velký. Začali tedy mezi sebou křížit bulteriéry malého vzrůstu, aby dosáhli menší velikosti psa. S moderním chovem minibulů se začalo v Anglii ve třicátých letech 20. století.

Ve standardu je uvedena maximální výška 35,5 centimetrů, ne všichni minibulíci ale splňují tuto velikost. Váhový limit sice stanoven není, nicméně pes by měl působit vyváženě. Je potřeba dát pozor na případnou obezitu, která není u minibulteriéra ani zdaleka výjimkou.

Plemeno se vyskytuje ve všech možných zbarveních, od bílé až po černě žíhanou. U bílých jedinců je srst čistě bílá, tečkování je nežádoucí, ale pigmentace kůže a znaky na hlavě jsou povolené. Černá, žíhaná, červená, žlutá a tříbarevná jsou barvy přijatelné a navzájem rovnocenné, modrá a játrová jsou naopak vysoce nežádoucí.

Psí kamarád na baterky a na plný úvazek

Minibulíkovi musíte neustále poskytovat nové podněty, aby se nezačal nudit. Pokud můžete mít pejsky dva, je to pro ně ideální, protože se zabaví spolu. "Ještě by se mohl dobře snést s Jackem Russellem, tipuje Stavinohová. Více o tomto plemeni v článku Jack Russell i Parson Russell teriér, psi pro radost ze života.

Dvouměsíční štěňata miniaturního bulteriéra, na fotografii uprostřed s matkou

"Není to ani náhodou pes, který by vydržel celý den ležet na gauči," upozorňuje chovatelka. Je potřeba věnovat mu čas, venku ho nechat "vylítat", případně se s ním věnovat třeba agility, které je pro miniaturního bulteriéra naprosto ideální. Uplatní zde svou energii, zvídavost, inteligenci a hlavně chuť spolupracovat s majitelem. "Strašně rádi běhají, skáčou, jsou učenliví. Dají se velmi dobře cvičit, protože za pamlsky udělají cokoliv," radí Stavinohová, co s minibulíkem podnikat.