Tajuplnou zahradu si divoženka z hájovny vykolíkovala jako v Americe

Chtěla studovat zahradní architekturu a má ráda anglické zahrady, jenže se před čtyřiceti lety vdala do hájovny ve Stálkově. Tak si tam alespoň založila tajemně krásnou zahradu, kde se spolu naučily soužít rostliny kulturní i ty z divoké přírody.

Když přišla před 40 lety Miriam Štěpánová bydlet do hájovnyv kraji u Slavonic, patřila k ní louka a pole. „Zahradu jsme si tu vykolíkovali jako v Americe,“ vzpomíná na úplné začátky, kdy vznikala dnes už vzrostlá zahrada.

Zpočátku chtěli s manželem jen pěstovat zeleninu pro děti, teď by se v této tajuplné zahradě mohly točit filmy. Víc jak polovina rostlin je přitom z okolní přírody: buky, duby, javory, borovice. Po obvodu jsou větší a tmavší rostliny, uprostřed menší a barevné.

Miriam byla odjakživa tvůrčí, pletla a šila na tři dcery, doma byla vždycky umělecká nálada, do toho dělala zahradu. Od doby, kdy jí zemřel manžel, začala pro ni nová etapa. Naštěstí ji baví mužská práce, a tak už přes 20 let let řeže sama všechno dřevo na cirkulárce a prořezává stromy ze šestimetrového žebříku.

Osvědčilo se jí střídat úzké a široké listy, kvetoucí a nekvetoucí rostliny. V každé zahradě jsou podle ní důležité okrasné trávy, pěkné i v zimě. „Nejlíp mi tu jde skoro třímetrový Miscanthus Giganteus a taky Miscanthus Zebrinus,“ říká.

Zahrada má mít tajemství

Podle Miriam byste ji neměli celou přehlédnout z jednoho místa.

Miriam ráda podniká cesty po světě do míst, kde nikdo nechodí, brodí se ledovou vodou a ráda si užívá divočinu. Taková je i její zahrada. Z upraveného parku přejdete do tmavého zádumčivého lesa.

Z hájovny si nakonec udělala penzion Na konci světa a hodně cestuje. Když nestihne plít, žije si tu příroda vlastním životem. „Pak stačí, když posekám trávu a hned vypadá polodžungle hezky,“ usmívá se.

Nastěhovaly se jí sem třeba náprstníky, lesní jahody, přilétly pomněnky, bývaly tu i divizny. „Přinesla jsem jedno kapradí a jeden lýkovec, teď si jich tu libuje v rašelině spousta. Když chce rostlina žít, s půdou se už vyrovná,“ dodává smířeně.

Zahrada leží 650 metrů nad mořem, takže tu už mnohé původní prvky nejsou. Japonské javory opakovaně vymrzají, některé stromy a keře rozlámala námraza či vyvrátila vichřice. V zahradě, kde lišky dávají dobrou noc, je ale pořád krásně. Klid jen sem tam přeruší houkání sov a v červnu chraplavé štěkání srnců v říji.

Tuto zahradu a další inspirativní tipy najdete v aktuálním dubnovém čísle časopisu Nové proměny bydlení.