Zámecká zahrada, to nikdy nebyl jen pohádkový park s okrasnými stromy, keři a spoustou květin. Součástí panské zahrady bývala i část užitková, a to zeleninová i ovocná. Ty se teď k venkovskému třebešickému zámečku u Čáslavi navrací.
Třebešický zámeček, zhmotnělá zámecká idylka, je přístupný i veřejnosti. Vpravo nástup na most vedoucí k hlavnímu vchodu do zámku.
A architekt Alberto di Stefano s přítelem Eugeniem Percossim v Třebešicích rekonstruují a budují s citem a smyslem pro detail a s úctou k tradicím. Více v článku Z ruiny zarostlé jako věž Šípkové Růženky vznikl pohádkový zámek.
Trochu větší chalupa s trochu větší zahradou
Galerie zámecké zahrady    |
Realitní makléř a stavitel Alberto a jeho přítel výtvarník Eugenio se navzájem doplňují a současně inspirují. "Chalupu" na víkendy mimo Prahu hledali poměrně dlouho, přičemž se zaměřili na stará sídla, pivovary, továrny a podobné stavby.
"Vlastně na tom byl ze všech objektů nejhůř, protože do stodol a chlévů investovali alespoň něco málo zemědělci, kteří zde hospodařili. Ale panský dům 50 let nikdo nepotřeboval," popisuje Alberto zámeček třebešického panství, do kterého se zamilovali na první pohled.
Začali velkým úklidem, který trval dva roky. Museli odstranit porosty bezu a ostružiníku z neobyvatelné budovy, kvůli nim byla zřejmá jen její horní polovina. Při té příležitosti také zjistili, že úroveň terénu dosahující téměř pod okna v přízemí není původní a že kolem býval kdysi vodní příkop.
Nechali tedy odbagrovat nekonečné kubíky zeminy včetně staletého odpadu. A zámek najednou nabyl nečekaně na hmotě a majestátnosti, protože mu v podstatě vrátili podobu z období baroka.
Vlevo napouštění vodního příkopu, uprostřed břehy potůčku napájeného z vodního příkopu kolem hlavní budovy. Vpravo můstek, za kterým se zrcadlí hladiny rybníků.
V návaznosti na tyto zásahy vyvstala nutnost postavit téměř znovu most k hlavnímu vchodu a nezbytná se ukázala i obnova kaskády rybníků, která napájí příkop vodou z nedalekého potoka. Splnili si tak jeden z velkých snů a do své zámecké zahrady dostali vodní živel.
Z historie zámkuBarokně přestavěný renesanční objekt na základech gotické tvrze má pestrou minulost, majitelé se zde střídali jako na běžícím pásu. S výjimkou dvou delších období prosperity. O jedno se zasloužil rod Chotků, protože byli zdatní hospodáři. Druhé spadá do přelomu 19. a 20. století, kdy měl Třebešice v pronájmu agronom doktor Vojtěch Vraný. Zřídil tu vzorovou farmu a nakonec celý areál roku 1924 koupil v dražbě. Za II. světové války ho vyhnalo gestapo, po roce 1948 byl zámek i se statkem zestátněn. Tehdy začala jeho málem poslední éra existence. Dokud se tu neobjevili dva výše uvedení Italové. |
Italská kuchyně diktuje, co se bude v Třebešicích pěstovat
Jakmile měli majitelé konečně kde přenocovat, začali zvát do Třebešic významné současné umělce, kteří by vdechli celému areálu další rozměr a vlastně nový život. A zároveň se pustili do dalších úprav okolí: Alberto navrhl celkové členění, hlavní osy, cesty i podobu jednotlivých parterů, zatímco výtvarník Eugenio se ujal detailů.
Jako výtvarník se v zahradní tvorbě doslova našel, ačkoli stále postupuje metodou pokusů a omylů a nijak to nezakrývá. "Bez toho bych nezjistil, jaké druhy zde budou prospívat, a které se naopak vyplatí oželet," říká.
Jednoletky, dvouletky i trvalky jsou zdánlivě vysazené bez ladu a skladu, tak vypadá inspirace anglickými zahradami; za průchozí stodolou se ukrývá užitková zahrada. Vévodí jí pergolový systém.
Jejich představy měly poměrně jasné obrysy díky častým cestám po světě. "Vzorem nám byly hlavně anglické zahrady z počátku 20. století kolem starých sídel," přiznává Eugenio v kulisách areálu přetnutého vedví takzvanou Velkou stodolou, možná největší v Česku. I proto se rozhodli rozčlenit většinu venkovních prostor do podoby samostatných oddílů, vlastně různě ztvárněných zahradních pokojů, jež by na sebe nicméně volně navazovaly.
Zelený ostrov se zvoničkou uprostřed jezírka
Týká se to i hlavního prostranství před zámkem, kterému vévodí barokní socha Panny Marie a empírová zvonička na vysokém sloupu, obklopeném nově zbudovanou vodní nádrží.
Kuchyňská zahrada sevřená z několika stran budovami či kamennými zdmi představuje opravdový fenomén praktikovaný běžně například v Anglii. Pěstované zeleniny a bylinky jsou pěkně za větrem a zahradník má pro ně na výběr jak místa stinná, tak výslunná.
Okouzlily je také dekorativně pojaté francouzské "potagers" neboli kuchyňské zahrady, ve kterých jsou rozmanité zeleninové druhy součástí květinových kompozic a plní zde i funkci ozdobnou.
Majitelé si sami pěstují zeleninu, bez které se v italské kuchyni neobejdou. Zleva mangold, bob, salát
Zeleninu Eugenio miluje; nejen že ji s oblibou pěstuje, ale také ji zpracovává. "Do vaření mu u nás doma nesmí nikdo mluvit," směje se Alberto. "Vlastně je to takový kuchyňský diktátor". Svoji domácí kuchyni si ale nedokáží bez – pro našince často zcela neznámých druhů zelenin – představit oba.
