Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zaniklé obce pod Bukovou horou zničily války, epidemie i těžba

aktualizováno 
Zaniklých osad, obcí a měst jsou na celém území České republiky stovky a příčiny jejich zániku jsou rozmanité: války, epidemie, nucená vystěhování. Většinu časem navždy pohltí krajina, ale pod Bukovou horou na Ústecku je to jiné. Po zaniklých obcích tu nadšenci udržují naučnou stezku.

I když ne za každým zánikem lidských sídel musela nutně stát tragická událost, pořád jsou rozvaliny mizejících obcí smutným pomníkem ohromného lidského úsilí, jež přišlo vniveč. Zbytky sesutých stavení většinou pohlcuje les a zcela jistě mají nakročeno zmizet navždy i ze vzpomínek posledních pamětníků.

V Ústeckém kraji se o příběh zaniklých obcí začala před lety zajímat skupina studentů historie a dalších nadšenců, kteří znovu přinesli mezi rozvaliny osad pod Bukovou horou život. Archivář děčínského zámku Petr Karlíček se na projektu Zaniklé obce a vzniku zdejší naučené stezky podílel. 

Lze přibližně vyčíslit, například v porovnání s aktuálním počtem obcí, kterých bylo v roce 2013 zhruba 6 248, kolik vsí historicky na našem území vlastně zaniklo? Z jakých důvodů tomu tak bylo?
Zaniklých osad, obcí a měst jsou na území České republiky stovky, nejvíce v česko-německém a česko-rakouském pohraničí, dost jich je ale i ve vnitrozemí. Důvody likvidací obcí mohly být různé. Blízkost státní hranice, protože v hraničním pásmu se nesmělo bydlet, nebo nemožnost dosídlení kvůli odlehlosti. Těžba, což je například případ starého Mostu v severních Čechách, stavba přehrad jako v případě Přísečnice v Krušných horách, případně zřízení vojenského prostoru jako v Doupově v severozápadních Čechách.

Fotogalerie

V určitých letech asi převládaly podobné důvody k zániku obcí. Můžete přiblížit, jak moc se sídelní mapa proměňovala?
Tisíce lidských sídel, nemyslím tím jenom obce, ale i různé osady a samoty, zanikly v důsledku pustošivé třicetileté války. Značně poničily Čechy, Moravu a Slezsko bezprostřední válečné operace. Po nich následovala hubená poválečná léta a třeba velmi nízké výnosy v zemědělství z důvodu dlouhodobě nepříznivého počasí. Počet obyvatel Českých zemí se tak dramaticky snížil.

Když si vezmete dobové urbáře, tedy soupisy povinností poddaných vůči vrchnosti, je u mnoha lidských sídel uveden termín „poustka“. Tedy neobydleno, pusto. Dalším frekventovaným způsobem zániku, kupříkladu v Krušných horách, je opuštění obcí v místech, kde probíhala těžba stříbra, cínu, rudy a to ložisko se vyčerpalo. Dnes je toto území rájem archeologů, kteří tato sídla hledají. V jejich hledáčku jsou například i zaniklé sklárny. V nedávných letech u nás zanikaly obce i z dalších četných důvodů. Těžba zatopení nebo zbudování vojenského újezdu.

Je zánik obcí v důsledku průmyslové těžby nějaký ryze český fenomén?
V důsledku těžby nezanikala lidská sídla jenom v Čechách, ale například i ve Velké Británii nebo v Německu. U nás je to spíš unikátní rozsahem a následnou devastací. Zaniklá lidská sídla obecně nejsou českým specifikem, napadá mě například černobylská oblast na Ukrajině nebo území kdysi obývaná severoamerickými indiány, mayská města, opuštěná městečka zlatokopů na Aljašce. Na území někdejšího Sovětského svazu je dodnes spousta opuštěných trestaneckých lágrů, osad, obcí a měst. Takových přízračných měst duchů je po světě spousta.

Jak se to vlastně má s genezí projektu Zaniklé obce?
Projekt vznikl z iniciativy ředitele archivu města Ústí nad Labem PhDr. Vladimíra Kaisera, který vypsal na katedře historie ústecké univerzity kurz nazvaný trochu tajemně: Postindustriální archeologie. Byl to on, kdo nás vytáhl do zaniklých obcí v okolí Bukové hory, do té doby tam nikdo z nás nebyl. Drtivá většina účastníků ani nepocházela z Ústecka, takže to pro nás bylo celkem objevné a dobrodružné.

Součástí kurzu bylo zjistit co nejvíc o těchto konkrétních zaniklých obcích. Další fází bylo vytyčení trasy a značkování. Vedle toho jsme navíc od první výpravy „plenili“ okolí a trhali ze zplaněných zahrad po Němcích švestky, jablka nebo hrušky. Došlo dokonce i na křen a vrcholem všeho bylo, když jsme natrhali zimní jablka a nechali je vykvasit a vypálit. Tímto ohnivým nápojem jsme nakonec stezku při slavnostním otevření pokřtili (to je ta pálenka na úvodním videu z otevření stezky, pozn. red.).

Běží nyní projekt dále na akademické bázi, nebo převládla iniciativa nadšenců mimo univerzitní prostředí?
Většina studentů historie, která se na zřízení stezky podílela, pochopitelně po letech odpadla. Zůstalo však silné jádro zhruba pěti lidí, kteří se o stezku dále starají. Já funguju jako koordinátor a někdy jako průvodce, naše webové stránky spravuje kolega Martin Zubík.

Pravidelné obnovování stezky (léto 2014)

Pravidelné obnovování stezky (léto 2014)

My zbylí, posílení o další dobrovolníky, teď opravujeme značení, ale s univerzitou už to nemá příliš co dělat. Dělá nám radost, že o výlet do těch míst doprovázený výkladem je docela zájem. Zaniklé obce pod Bukovou horou interesují studenty ústecké Fakulty umění a užitého designu, plánují udělat k zaniklým obcím výstavu za použití moderních prezentačních metod. Výsledek bude k vidění letos na jaře.

Máte nějaký osobní vztah k severočeskému kraji? Co k projektu pátrání po zaniklých obcí přivedlo vás?
Dříve jsem neměl, nyní již mám, protože po studiích jsem zde zůstal. Žiji v okrajové části Ústí nad Labem a pracuji na zámku v Děčíně jako archivář. Pořádání písemností z regionu je dost vlastivěda, takže člověk krajem načichne, i kdyby nechtěl. A já chci, protože mě to baví.

Ačkoliv to může znít jako floskule, je tady pořád co objevovat. V poslední době třeba působím jako historicko-vlastivědný průvodce ústeckého Činoherního studia a vodím party lidí na místa, která považuji za něčím pozoruhodná. Od zaniklých obcí přes obce „vyuhlené“ v katastru města Ústí nad Labem k „malé železné oponě“ na česko-saské pomezí, na dějiště rozličných, většinou nepříliš pozitivních událostí, jako jsou vraždy, loupeže, vysídlení či povstání.

Severní Čechy mají obrovský turistický potenciál, jenže se o něm ještě stále moc neví. U lidí odjinud převažuje přesvědčení o pouštní krajině zdevastované průmyslem, těžbou a místy se sociálním napětím. To však není úplně pravda.

Turistická stezka po zaniklých obcích pod Bukovou Horou

Zeleně značená cesta začíná u autobusové zastávky na návsi v Zubrnicích a stoupá přes zaniklou samotu Mauerschin na hřeben Bukové hory do zaniklé obce Velké Stínky. Odtud po vrstevnici do zaniklé obce Stará Homole, kolem zbytku thunovské lesovny do zaniklé obce Vitín a odtud přes zaniklou samotu Tscherlaken do Malého Března.

Trasa měří 11 km a vede náročnějším kopcovitým terénem po dlouho neužívaných lesních cestách a pěšinách. Lépe schůdná je ve směru od Zubrnic, ale není vhodná pro kočárky a cyklisty. Cestou je třeba dávat pozor na staré studny, ale jsou označené.

Kromě krásné přírody okolo jsou například v obci Stará Homole (Alt Hummel) vedle rozvalin patrné i zplanělé sady hrušní, švestek a jablek. V největší z obcí, Vitíně (Wittine), můžete vidět ruiny dříve vyhlášeného hostince U veselé labské vyhlídky, kaple nebo školy.

Soustředíte se nyní jen na „svůj“ region, anebo vás láká pátrání po obcích a osadách i v jiných krajích?
Zaniklé obce přímo nehledám, ale i přesto na ně dost narážím. Je jich po celých Čechách dost a jako turista se jim nevyhnu. Původem jsem z Aše a právě v Ašském výběžku jsem se zaniklými obcemi setkal vůbec poprvé. Zaniklá obec Újezd (Mähring), která je jen pár kilometrů od míst, kde jsem vyrůstal, je vlastně nejzápadnějším bodem České republiky. Zanikl na začátku padesátých let 20. století v důsledku zřízení neprostupného hraničního pásma.

Na podzim jsem na stáži v německém Freiburgu nalezl v novinách vysídlených Němců unikátní fotografie zanikajícího Újezdu focené z druhé strany železné opony. Mezi ašskými patrioty, kterým jsem je poskytl, vzbudily zasloužený zájem. Za pozornost stojí i přístupná okolí vojenských újezdů, třeba Boletice. Letos jsem s několika kamarády prošel Doupovské hory. Dnes divočina, dříve obydlená kulturní krajina.

S jakými materiály při hledání zaniklých obcí pracujete? Jsou například mapové podklady a materiály veřejně přístupné?
Nejčastějšími prameny jsou staré německé vlastivědy, katastrální mapy, adresáře, farní kroniky, vzpomínky vysídlených Němců, zápisy z činnosti předválečných obecních úřadů, zápisy z činnosti místních národních výborů po válce, archy sčítání lidu, dobový tisk a tak podobně.

Pro naši práci jsou nejlepší katastrální mapy, dále pak dobové turistické mapy, výborné jsou mapy okresních hejtmanství z přelomu 19. a 20. století pro obce zaniklé po druhé světové válce. Většina jich je přístupná v okresních archivech. Výborné jsou i turistické průvodce z přelomu 19. a 20. století, v těch je spousta postřehů o infrastruktuře, zvycích, památkách, ale i třeba o tom, kam se dá jít na pivo. A když najdeme dobovou fotografii nebo pohlednici, tak je to malý zázrak.

Jak se to má s faktickou kvalitou těchto zdrojů? Nejsou příliš zatíženy chybami?
Nejenom mapy ze 17. a 18. století jsou plné chyb, člověk musí být obezřetný. Rozhodně neplatí, že „co je psáno, to je dáno“, omyly a nepřesnosti jsou i v úředních pramenech z 19. a 20. století. Málokdo si také uvědomuje, jak je to bádání časově velmi náročné. Navíc v drtivé většině jde o prameny v němčině, takže je nezbytné ovládat druhý zemský jazyk a pak také dobová písma frakturu a kurent.

Okolí Verneřic a Bukové Hory na dobové mapě z roku 1907.

Okolí Verneřic a Bukové Hory na dobové mapě z roku 1907.

Co lidé nechtěli, nebo nemohli odnést, zůstalo na místě.

Co lidé nechtěli, nebo nemohli odnést, zůstalo na místě.

V okolí Bukové hory se stále dají najít třeba staré pivní láhve.

V okolí Bukové hory se stále dají najít třeba staré pivní láhve.

Odhadnete, kolik času jste strávili v relativním pohodlí a kolik regulérně v terénu?
To se dá těžko spočítat. Řekl bych, že 90 procent času je člověk na svěžím povětří, zbytek pak je tvrdá archivní lopota. Někdy jde obrazně řečeno doslova o detektivní práci, akorát že badatel-detektiv „vyšetřuje“ a objevuje události staré desítky, ale někdy i stovky let.

Co přímo v terénu zjišťujete?
Lokalizujeme umístění zástavby. Pozor se musí dávat na sklepy, studny, ty pak znamenají pro eventuálního návštěvníka stezky nebezpečí. Byli i studenti, kteří zaniklá sídla zaměřovali.

Není to trochu smutné, nebo melancholické, chodit mezi ruinami kdysi obývaných staveb?
Smutné to někdy je, zvláště když si člověk uvědomí, kolik hodnot a lidské dřiny zmizelo v nenávratnu. Na druhou stranu je fajn vidět, jak si příroda dokázala vzít zpět to, co jí jednou člověk sebral.

Jaké nalezené „artefakty“ na vás udělaly největší dojem?
Na Ašsku jsem našel u jedné zaniklé samoty, která byla od padesátých let za dráty, starou rezavou obracečku sena. Většinou se však dají nalézt různé lahve, keramika, nejčastěji střepy. Staré pivní lahve jsou častou trofejí turistů, kteří se vydají na naši stezku. Většinou jde o hnědé lahve s nápisem Grosspriesner Bier z nedalekého pivovaru ve Velkém Březně.

Mgr. Petr Karlíček (*1982)

Od roku 2007 archivář ve Státním okresním archivu v Děčíně, vystudoval archivnictví na Filosofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Zabývá se především moderními dějinami střední Evropy, českým a slovenským pohraničím, ale především dějinami médií se zaměřením na politickou karikaturu.

K projektu Zaniklé obce se dostal v rámci univerzitního kurzu katedry historie, posléze jeho zájem přerostl v nadšené objevování dalších regionálních zvláštností. V poslední době působí i jako historicko-vlastivědný průvodce ústeckého Činoherního studia. V současnosti usiluje o udržení vytvořené stezky pod Bukovou horou schůdné a dobře značené.

Jaká povolení byla zapotřebí, abyste si mohli otevřít značenou stezku? Bylo to administrativně náročné? A co vlastní značení stezky v terénu?
To byla součást naší výuky, „vyjednat si to s úřady“. Oslovili jsme CHKO České středohoří a místní odbočku Klubu českých turistů. Zdůvodňovali jsme především fakt, že stezka povede po starých cestách a její návštěvník okolí nebude nijak na obtíž. Symbolické vítězství bylo, když nám „turisti“ přiklepli zelenou barvu.

Jak se na otevření stezky dívají místní, starostové vesnic i normální lidé?
Zatím si nikdo nestěžoval. Sice se vyskytlo několik útoků proti naší značce, ale ty mají zřejmě na svědomí zdivočelí myslivci. Bohužel se nám nepodařilo se s nikým z nich spojit a zjistit, co je špatně. Alespoň jsme částečně upravili trasu tak, aby vedla co nejdál od krmelců, protože to by mohl být důvod jejich nespokojenosti.

Budete se stezce pod Bukovou horou věnovat stejně aktivně i nadále, nebo chcete projekt přenechat dalším a věnovat se něčemu jinému?
Stezku rozhodně zarůst nenecháme. Já osobně ale teď budu nějaký čas věnovat pouze a jenom psaní disertační práce. Týká se politické karikatury a satiry na území Československa v letech 1933 až 1953 a není to ve výsledku vůbec žádná sranda. Nejenom po tragických událostech v Paříži.

Autoři:




Nejčtenější

Digitální termostatická hlavice od výrobce Elektrobock
Šest zásad rozumného vytápění, aby vás účet za sezonu nepřekvapil

Na velké investice na změny systému vytápění už není čas, nová okna už teď v mrazu asi kupovat nebudete a zateplovat fasádu také ne. Přesto lze při dodržení...  celý článek

Europaleta jako součást pracovního stolu.
Europalety se často nevyplatí vracet, raději je využijte

Dřevěné europalety jsou jako vratné lahve a můžete za ně dostat zpět zálohu až 150 korun za kus, často se ale nevyplatí je vůbec vracet. Zvlášť pokud vám na...  celý článek

V Zahradnictví Tmaň už několikátým rokem nabízejí před vánoci kupujícím možnost...
Odpovězte na otázku a vyhrajte jeden z deseti vánočních stromků

Pokud kupujete stromek dopředu, je důležité postarat se o něj tak, aby neopadal dříve, než ho vůbec začnete zdobit. A když správně odpovíte na otázku, můžete...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.