Miroslav Bobek v džungli

Miroslav Bobek v džungli | foto: Khalil Baalbali

Zápisky z Kamerunu 1: Miroslav Bobek jede bojovat s africkými pytláky

  • 2
Ředitel pražské zoo se vydal do střední Afriky, aby tam předal vybavení pro strážce biosférické rezervace DJA. V rámci projektu Pomáháme gorilám tak pomůže ve válce s pytláky, kteří ohrožují gorilí populaci.

Zoo Praha připravuje se svými partnery i s dalšími zoologickými zahradami řadu projektů, jejichž cílem je získat prostředky na ochranu goril ve volné přírodě. Vedle internetového přenosu na stránkách Pomáháme gorilám vytvořených ve spolupráci s iDNES.cz, kde najdete stream z pavilonu goril, je to například výběr starých mobilů, jejichž recyklace přináší peníze na vybavení pro strážce Biosférické rezervace Dja v Kamerunu.

V následujících dvou týdnech vám budeme přinášet zápisky ředitele Zoo Praha Miroslava Bobka ze střední Afriky. Má v plánu předat vybavení strážcům Biosférické rezervace Dja a proškolit je, jednat s nejrůznějšími organizacemi a především připravit témata a materiál pro novou kampaň Evropské asociace zoologických zahrad.

Aktivity Zoo Praha v Africe podporuje Ministerstvo životního prostředí ČR.

Egyptský místokrál, bílý muž a strážci africké rezervace

Pátek 2. července 2010: Než jsem v letadle směřujícím do kamerunské Doualy usnul, četl jsem si v knize Zuráfa o tureckém místokráli v Egyptě Muhammadu Alím.

Původně prostý voják, který své poddané dělil na osly a prasečí syny, byl faktickým vlastníkem země na Nilu po téměř celou první polovinu 19. století. Do dějin se zapsal jako organizátor rozsáhlého obchodu s otroky - a také jako vládce, který Egypt pozdvihl a zmodernizoval. Dosáhl toho tak, že evropským dobrodruhům, intelektuálům a technikům zadával budování manufaktur a továren, vyhledávání ložisek surovin a koneckonců i výcvik vojáků.

Záchranná stanice pro primáty Limbe Wildlife Centre

Knížku Zuráfa nejspíš dočtu, ještě než nás Kamerunci v Douale odbaví, a pak už se ke čtení asi moc nedostanu. Ale kdo ví, pro jistotu si s sebou vezu ještě jeden svazek. Nese titul Prokletí bílého muže a je věnován problematice rozvojové pomoci zemím třetího světa. Moc bych se divil, kdybych v něm nenašel kapitoly o tom, že velkou část této pomoci pohltí psaní úředních zpráv a organizace obskurních konferencí a že se zbytkem bývá nakládáno neefektivně, mnohdy bez ohledu na potřeby podporovaných států.

Myslím, že by to mohlo být zajímavé srovnání: egyptský místokrál versus "bílý muž". Obě knížky přitom souvisí s tím, proč mířím do Kamerunu. Mimo jiné tam budeme jednat o podpoře záchranné stanici pro primáty v Limbe a předáme vybavení strážcům rezervace Dja. Podotýkám, že z valné většiny to budou věci a materiál, o který nás sami požádali.

Resty

Sobota 3. července 2010: Před odjezdem do ciziny mívám pocit, že bych měl vyřídit všechny resty. Vede to k nervozitě a k nevyspání, přičemž všechny resty stejně vyřízeny nejsou. Zato strávím čas i nad tím, co bych za normálních okolností nechal plavat. Například nad odpovědí do ankety "Vaše nejmilejší místo v cizině" pro jeden společenský časopis. Před čtyřmi dny jsem ve čtyři ráno sepsal toto:

Vzduch o teplotě kolem třiceti stupňů je prosycen vlhkostí a zvláštní kořennou vůní. Po prořídlé trávě, kterou prosvítá červená půda, se prohánějí agamy. Ze vzdáleného baptistického kostela se nese rytmický zpěv nedělní bohoslužby. Přehlušují ho zvuky aut a motocyklů i hlasy snovačů, kteří si na blízkém stromě postavili kolonii zavěšených hnízd. Sedím na terase, pod níž na kamenitý břeh narážejí vlny Guinejského zálivu, a v mlze za zády tuším čtyřtisícový Mt. Cameroon. Vůbec se nedivím, že si Britové tahle místa vybrali pro vybudování správního střediska jedné ze svých kolonií... Odtud se vydáváme na naše cesty po střední Africe a sem se vracíme. Dříve Victoria, dnes Limbe. Moje nejmilejší místo v Kamerunu. A nejen v Kamerunu.

Pravdou je, že díky těmhle pár řádkům jsem se do Afriky začal opravdu těšit. Už jen pár dnů!

Ropná plošina v Limbe

Do Limbe jsme přijeli v noci na dnešek. Ráno jsem vyšel z pokoje a spolu s tropickým vlhkým horkem mě zalil i šťastný pocit, že jsem zpátky v místech, kde se mi vždycky líbilo.

Pak jsem se podíval na hladinu moře. Místo tmavomodré mělo hnědou barvu. A přímo přede mnou se z něj tyčila ropná plošina!

Nějak to nemůžu zkousnout a říkám si, že jakmile se vrátím, měl bych se poohlédnout po autě, které bude mít co nejmenší spotřebu paliva, anebo ještě lépe, nebude jezdit ani na benzín, ani na naftu.

To je ode dneška můj africký rest.

V Limbe Wildlife Centre

Sobota 3. července 2010: Veterinář John s námi obchází Limbe Wildlife Centre (LWC). Tato záchranná stanice pro primáty vyrostla na základech někdejší zoologické zahrady a dnes tu pečují (mimo jiné) o šestnáct goril. Vesměs jde o sirotky zabavené pytlákům či soukromým chovatelům. Proto jsme také už v roce 2006 začali s touto stanicí spolupracovat a podporovat ji. Naposled jsme odtud před víc než rokem udělali internetové přímé přenosy, seznamující veřejnost s její činností.

Limbe Wildlife Centre

Od té doby se tu leccos změnilo. Hned u vchodu, v místech kde stával rozbitý landrover, se dnes nachází Chellovo café a pizzerie. Chella je zdejší dominantní samec (a docela mě teď mrzí, že u nás jsme ještě nic nepojmenovali po Richardovi). Nově vybudováno bylo v LWC například také nové zařízení pro šimpanze, ale hlavní novinka je úplně jiného druhu.

"Před několika měsíci se nám tu narodilo druhé mládě," ukazuje John do rohu velkého výběhu. "Jmenuje se Balinga, podle významného kamerunského ochránce přírody."

Balinga by se možná měl jmenovat spíš Nedopatření II, přičemž pořadové číslo I by patřilo Atinbi, kterou jsme tu zastihli už loni. Cílem LWC totiž v žádném případě není rozmnožování goril. Kapacity jsou tady omezené a žádná gorila nesmí opustit Afriku. Zdejší samice proto dostávají antikoncepci, ale když onemocní, nesnědí ani antikoncepční tablety.

BalingaLimbe Wildlife Centre

Pohled na Atinbi hrající si s Balingou je ovšem úchvatný! A přítomnost mláďat zjevně prospívá celé skupině žijící ve velkém výběhu. Stačí se podívat, jak se jim mámy a tety věnují. Odvolávám, že by se mláďata měla jmenovat Nedopatření – oběma se tímto omlouvám.

Rovněž ve druhém výběhu je živo, a to zejména díky laškování samce Arna se samičkami. Honiček se účastní i prozatím poslední gorila, byla zabavena pytlákům a přišla do LWC – malá Adjibolo. Bohužel pohled na ni je docela smutný. Má olysalou kůži a ošklivé strupy.

John vidí, jak si Adjibolo prohlížíme a vysvětluje, jak velké problémy má s veterinární péčí. Potřeboval by léky, přístroje i kvalifikovanou pomoc.

Veterinární péče je posléze i jedním z důležitých témat našeho rozhovoru s vedením LWC. Myslím, že by nemusel být tak velký problém zajistit v České republice odepsanou veterinární či lékařskou techniku a poslat ji sem. A tohle sdělení je koneckonců i hlavním důvodem, proč v Limbe po ránu běžím s tímhle článečkem k internetu.

Pokud byste dokázali pomoci, ozvěte se nám!