A to velmi příjemný a přínosný bonus, kterého by samozřejmě byla škoda nevyužít nejen při canisterapii, ale především při asistenci u postižených či doprovodu nevidomých. Nehledě na to, že to jsou přesně důvody, proč je i u nás retrívr také jedním z nejoblíbenějších „rodinných“ psů (viz výsledky ankety zde).
Nicméně to neznamená, že tenhle miláček neodvede poctivou práci jako slídič, tedy při vyhledání a přinesení pernaté zvěře. Jak je ve svém živlu při lovu kachen (jehož sezona trvá od začátku září do konce listopadu), to fotografie Dana Materny, nadšeného chovatele, zcela výmluvně dokládají. Jenže jak k tomu to plemeno, které většinou známe spíš s městských ulic, vlastně přišlo?
Podívejte se, jak umí retrívři vyslídit a donést kachnu |
Historie původu plemen bývá složitější a zašmodrchaná, nicméně kořeny by měly víceméně jednoznačně spadat do Newfoundlandu v Severní Americe, kde jeho předkové rybářům pomáhali při lovu ryb či tahání sítí a lan z vody. A to i v případě hodně nepříznivého počasí. Není divu, že tito obětaví pracanti uchvátili britské námořníky natolik, že si tyto psy vzali s sebou do Anglie.
S jejich šlechtění do podoby obětavého a spolehlivého loveckého psa, který navíc bude i krásný, začal Lord Tweedmouth na konci 18. století, který k vyšlechtění použil žlutého retrívra, irského setra, bloodhounda a tweedového vodního setra. V chovu a šlechtění nadšeně pokračovali další příznivci a následovníci.
V Kennel klubu pak bylo plemeno žlutých retrívrů uznáno roku 1903 (název zlatý retrívr byl uznán až v roce 1920), u nás to ale byl ještě v druhé polovině minulého století pes v podstatě neznámý. První štěňata se u nás objevila teprve v sedmdesátých letech. A to až poté, co se návštěvy z Anglie podivovaly, že jako slídiče u nás myslivci používají jen ohaře a o retrívrech nemají ani tušení.
