Adrenalinový sportovní rybář Jakub Vágner žije hektickým životem. Místo aby v poklidu seděl u vody jako ostatní rybáři a vychutnával si pohodu u řeky, tráví na cestách možná víc času než generální ředitel mezinárodní banky. V jeho nabitém programu se nám podařilo najít jedinou volnou chvíli: na ruzyňském letišti během odbavení na cestě do Bangkoku. Jen den předtím se totiž vrátil ze San Franciska, kde podepsal smlouvu s vydavatelstvím National Geographic. To si ho vybralo pro natočení série filmů o rybách a přírodě.
Proč cestujete právě do Thajska?
Dali jsme si za cíl zmapovat největší sladkovodní ryby světa, kdy každá z nich může přesáhnout délku dva metry a hmotnost sto kilo. Jsou to v podstatě giganti srovnatelní třeba s tím, jako když máme na souši slony, hrochy, nosorožce, nebo v moři velryby nebo žraloky. Když řeknu jejich názvy jako benga, kumakuma nebo arapaima, tak ani mnoho rybářů nebude vědět, co je to za druhy. A minimálně polovina z těch 23 ryb se jako druh nedožije následujícího století. A některé z nich by se měly vyskytovat právě v Thajsku.
Větší, delší, těžší - kam ještě v tomto stupňovaném adrenalinovém způsobu chcete pokračovat, to se pak pustíte do velryb?
Ale ne, já budu spokojený, když se mi podaří dokončit tento projekt, to je zatím cíl, který mám před sebou.
Jak se dají financovat tak náročné výpravy do exotických krajin?
Samozřejmě nemůžete tam jezdit jako turista, proto jezdíme společně s kameramanem, z každé výpravy musí vzniknout dokument. Bez tohoto zhodnocení by se ty následující expedice nedaly uskutečnit. Ostatně i z tohoto projektu by měla vzniknout série dokumentů, která by možná mohla běžet v televizi.
V tomto se váš způsob života hodně podobá manažerské práci. Můžete mít vůbec ještě radost z normálního rybaření?
Je pravda, že připravit podobnou expedici je dost náročné, už jenom proto, že se snažíme chytat ryby, o kterých vlastně nic nevíme, předtím třeba ještě nikdy nebyly chycené, anebo jen výjimečně, často jsou to neznámé ryby. Odjíždíme do oblastí, kde jsme nikdy nebyli, neznáme to tam, nevíme, co můžeme očekávat. Nevíme, kde a jak ty ryby hledat, kde a na co je chytit. Na druhou stranu je to ale obrovská výzva (ano, Jakub si chytá a my odskáčeme tu každodenní organizační práci – neodpustí si poznámku přítelkyně).
O vás se ví, že jste zběhl z konzervatoře, kde jste studoval kontrabas, což vašeho tátu jako muzikanta a basistu asi muselo trochu zvednout ze židle.
Když jsem doma řekl, že chci být prvním sportovním rybářem doma, klepala si celá rodina na čelo. Čím se budeš živit, když tu nemáme moře, to budeš vylovovat ty rybníky? Je fakt, že tenkrát se o něčem takovém u nás vůbec nevědělo, nebylo koho napodobit a následovat. A podobné to bylo i tehdy, když se prvně začalo uvažovat o televizním pořadu o rybaření. Každý měl představu, že tam budeme sedět na pramičce s prutem a mrznout a toto že se bude ukazovat lidem.
A zůstalo vám něco z muziky? Zahrajete si ještě občas na basu?
Spíš na piáno, ale jen opravdu svátečně. Ono nejde dělat víc věcí najednou pořádně. A k tomu kontrabasu: mám vůči němu tak trochu výčitky svědomí. A taky hrát na kontrabas není až tak jednoduché. Musíte mít pořádné mozoly na prstech, které, když se denně necvičí, zmizí. Spíš plánuji, že bych se k němu mohl někdy na stáří vrátit jako ke koníčku.
Právě jste se vrátil z Ameriky. Proč ty bláznivé rychlé přesuny?
Teď jsem se vrátil ze San Franciska, kde jsem byl podepsat smlouvu s National Geographic na svůj vlastní pořad a z toho mám obrovskou radost. O tom jsem vždycky snil, je to pro mě meta. Tam jsou nejlepší z nejlepších a je to čest s nimi spolupracovat. Z Thajska se vracím 19. května a hned 22. května s nimi letím natáčet do Indie.
O čem to bude?
Měl by to být dokument o obřím sumci, který podle pověstí žere lidi. Takže já se ji budu snažit chytit a oni to se štábem budou celé dokumentovat. Takže to bude souboj: já versus ta ryba.
Proč zrovna vy?
My už se navzájem trochu známe, něco jsme už spolu točili a zřejmě mají rádi mé materiály, filmy i fotky. Některá má DVD ostatně vyšla i ve Státech. Takže se nakonec rozhodli nabídnout mi, abych měl vlastní pořad o rybách a přírodě. A když si vezmete, že ten pořad poběží ve 260 zemích světa...
Říkáte, že toto je pro vás meta. Lze si představit další stupeň?
Tak to si neumím představit, ale o tom teď není čas přemýšlet. Mám před sebou cyklus 23 obřích sladkovodních ryb, pak Indii, na to se teď musím soustředit. A uvidíme, zda se pak setkáme s tím, abychom si řekli, jak se to všechno povedlo.
Z pohledu otce, muzikanta a kapelníka Karla Vágnera
|
"Když mi oznámil, že končí se školou a chce se stát profesionálním sportovním rybářem, myslel jsem, že mu snad jednu natáhnu,“ vzpomíná dnes Karel Vágner. "Přišlo mi to nepochopitelné, protože jsem věděl, že má talent. Vždyť ve třetím ročníku hrál Händelovy sonáty, škola mu šla výborně. Jenže odpovědí mi bylo klasické: Ty mě nemůžeš pochopit. Dneska se na to dívám zase trochu jinak. Ve svém oboru ho považuji něco jako Šebrleho v rybaření. Ale zároveň vidím, že je pořád stejný blázen jako dřív. U něho nejde jen o ryby, ale o celkový postoj k životu. Pro Jakuba je podstatný návrat k přírodě, nejšťastnější je, když může spát někde v pralese přikrytý listím. Vybral si dost komplikovaný způsob života. Ještě že má nás, kteří se mu staráme o denní chod a veškerou agendu,“ směje se.
