„Lišče se vychovává poměrně snadno, protože to jsou nenáročná a odolná zvířata,“ říká Václav Chaloupek s malou lištičkou v náruči. Ví o čem mluví, tohle štěně z lesa zdaleka není první, které si vzal na starosti.
Na procházce s liščetem |
Malé lišče tak dostává vyzkoušenou dietu: konzervičky pro psy a neslazené mléko Tatra. „To je naprosto univerzální pro odchov většiny zvířat, často dokonce i tam, kde jsou jinak potřeba mlíka speciální. Jen musíte vědět, jak je ředit,“ radí zkušený milovník přírody, kterému prošla rukama už celá řada mláďat.
Když měl doma medvědy, se kterými točil Večerníčky, zkrmil dva a půl tisíce plechovek mléka. „Lišče zatím vypilo jen čtyři,“ usmíval se při našem natáčení zhruba před dvěma měsíci. Mládě lišky čeká už jen očkování a tím podle Chaloupka nějaká sofistikovanější lidská péče končí. Hlavní s ní chodí na procházky do lesa, kam liška především patří a kde se potřebuje naučit žít..
„Snažím se jí nic nevnucovat, nenutím ji do situací, které by jí mohly být nepříjemné,“ vysvětluje Chaloupek. Jeho způsob výchovy se přizpůsobuje víc specifickým potřebám zvířete, než že by se on snažil přizpůsobit si zvíře obrazu svému. Jenom ji - dokud ji má doma - naučí na kočkolit a jakmile trochu odroste, bude bydlet venku v boxu.
Každá liška od vás jednou odejde a skončí špatně
Je totiž připravený, že i s tímto štěnětem to dopadne stejně jako se všemi ostatními liškami, které dosud choval. A nebylo jich málo, zhruba patnáct. Všechny dostal od myslivců po jarním norování. Pro laika je to těžko pochopitelné, ale kdyby si je nevzal, utratili by je. Jejich počty se tím regulují.
Liška obecná (Vulpes vulpes)Jedna z nejběžnějších evropských šelem. V naší přírodě je to vrcholový predátor, její nejčastější potravou jsou myši, ale i zajíček či bažant. Platí, že si vybírá slabší a nemocné kusy zvěře.  „Uloví i srnče, když se na jaře rodí. Viděl jsem na vlastní oči, jak si několik srnčat liška odnesla i přímo od hájenky,“ dokládá Václav Chaloupëk. Jinak ale lišky brání jako krásná a chytrá zvířata, která do naší přírody patří. |
„Od té doby, co jsem měl první lišče doma, už jsem na ně jako myslivec nikdy nevystřelil. Ale strašně rád je pozoruju. První byl Pusík neboli Tuláček, pak Kačenka, Šíša, Lukáš - ten byl nejlepší...,“ vzpomíná na ty, kterým pomáhal vyrůst a dospět. Zhruba v červenci se totiž láme chleba a každé lišče začne utíkat do lesa. Volání rodu je silnější než vazba na člověka.
„Začne to tím, že se nechtějí vracet domů, když chci já. Postupně pak odcházejí do lesa, jak chtějí a vracejí se domů, jak chtějí, což obvykle trvá až do prvního sněhu. S prvním sněhem se vracet přestávají. Některé pak vidím třeba ještě jednou dvakrát, protože je potkám v lese, jiné už nikdy.“
Proč tomu tak je? „Chovají se stejně, jako by vyrůstali s mámou. Jakmile je totiž liška naučí lovit, vyžene je ze svého teritoria a musí si najít svoje místo k životu. Zřejmě to mají v sobě, takže mě opouštějí naprosto přirozeně. Prostě nechtějí zůstat tam, kde vyrostly. Dřív jsem to snášel špatně, ale už jsem si zvykl,“ konstatuje nadšený milovník lesa a přírody s respektem.
Dobrý konec ale nečekejte. „Všechny lišky většinou končí špatně. Myslivci je stejně nakonec zastřelí nebo umřou na nemoci,“ konstatuje Chaloupek.
