Hromada jablek v dřevěné ohradě před domem funguje jako poznávací znamení. Tady, v jednom z řady domků v Žižkově ulici nedaleko centra Hulína, funguje moštárna. Patří Českému svazu zahrádkářů, který ji vybudoval v 70. letech. V těchto dnech je uvnitř pořádně živo.
„Sezona moštování je dva měsíce: září a říjen,“ vysvětluje František Nehoda, který provoz moštárny řídí.
Mezitím přijíždí zákazník s nákladem jablek. Vysype je na váhu a mizí v kanceláři. Odbavený je rychle, při sběru jablek byl pečlivý a nesnaží se na váhu propašovat nahnilé plody. Za chvíli tak nakládá do auta přepravky s lahvemi moštu a odjíždí.
„Fungujeme na principu kolektivního zpracování. To znamená, že lidé dovezou jablka a odvezou si hotový mošt. Nedostanou ho ze svých jablek, ale z těch, co přivezli před nimi,“ popisuje Nehoda.
Proto mimořádně pečlivě kontrolují, jaká jablka lidé vozí. Mohou být padaná a nevadí ani rozdílné odrůdy.
Nahnilá neprojdou, není ale výjimkou, že i taková se majitelé snaží udat. A nesmí být ani přezrálá, z nich totiž neteče šťáva.
Na provoz moštárny je potřeba patnáct lidí
Obvykle tady vylisují z metráku jablek 70 litrů moštu. Letos je to ale horší, zatím jsou na 65 litrech.
„Sucho a extrémní horko se na ovoci podepsalo. Stromy ho neudržely, v podstatě už popadaly i zimní odrůdy, které by ještě měly dozrávat,“ říká Nehoda a přes průchod plný přepravek s lahvemi míří do první části moštárny.
Na zajištění provozu je potřeba patnáct lidí. Ovoce putuje nejdříve do myčky a drtičky. Do lisu se vejde osm vrstev nadrcených jablek, každá se balí do plátna a jednotlivé vrstvy prokládají dřevěnými rošty. Šťáva míří do obřího nerezového tanku, kde musí přečkat noc.
Druhý den ráno se rozjíždí stáčírna v sousední místnosti. Mošt do ní proudí nerezovým potrubím, zahřívá se na 80 stupňů Celsia a plní do lahví.
To obnáší jednoho člověka, který kontroluje čistotu lahví a omývá je horkou vodou, dopravníkový pás, na kterém nádoby projíždějí ohřívačem, a dalšího člověka u speciálního stroje na plnění.
Teplý mošt v teplé láhvi se okamžitě zavírá, další člen obsluhy tedy stojí u zavíračky. Stroj pamatuje první republiku, ale dodnes slouží bezchybně. Pak se lahve kladou na bok, aby tekutina zalila vršek.
„Při chladnutí se vytvoří podtlak, to je pak jistota, že mošt vydrží,“ ukazuje Marta Klimentová. Sedí u plničky a rukama jí prochází jedna láhev za druhou.
Zahrádkářů ubývá
Aby všechno fungovalo, musí se zájemci o moštování objednávat dopředu. Sedmičková láhev moštu je tady vyjde na devět korun.
„Nejsme velkovýrobna, která mošt prodává. Nedodáváme jej do obchodů, jsme tady prostě pro ty, kteří chtějí zpracovat ovoce,“ upřesňuje František Kliment, který u lisu stojí několik hodin denně. Celá výroba je fyzicky náročná.
„Dokud budeme stačit, můžeme moštovat. Jsme tady ale všichni důchodci, věkový průměr ani nepočítejme, a po nás to nejspíš nikdo nepřevezme,“ uvažuje Nehoda.
Zahrádkáři jako organizace stárnou a mladé nástupce nemají nikde v zemi. Přitom neustále roste poptávka po regionálních potravinách.
„Lidé chtějí jíst věci vypěstované na zahrádkách, ale nechtějí je pěstovat a nemají na to ani čas. Vztah k půdě, který u nás byl hodně rozšířený, se vytrácí,“ míní Nehoda.
