„Na fotbalovým hřišti, kde nikdo nikdy nevařil, by to klidně mohlo bejt i horší, ale taky by to klidně mohlo bejt o trošinku lepší,“ konstatuje Zdeněk Pohlreich po návštěvě začínající hospůdky u fotbalového hřiště v Dymokurech. Ochutnal klasické utopence, svíčkovou, segedín, krkovičku i kuřecí závitky se sušenými rajčaty, která ale nikdo nenamočil, takže jsou tvrdá jako kámen.
Pak zjistí, že odhodlaný kuchař Jaroslav Skokan tu vaří se svou ženou asi stovku jídel denně na obyčejném domácím sporáčku a hosty obsluhují i dlouho do noci. Aby se vůbec vyspali, nejezdí ani domů a spí i se svými dětmi na lehátkách ve spacáku v nepoužívaném sále. Ten chtějí postupně dát do pořádku a časem zprovoznit na nejrůznější akce.
Šéf je z nich u vytržení. Když vidí, jak jsou tihle nadšenci odhodlaní vydat ze sebe maximum, sám rád pomůže. A tak zařídí rodině Skokanových dodávku profesionálního sporáku na splátky a s místními fotbalisty domluví, že přidají ruku k dílu a zprovozní sál. Sto piv za odměnu dá do placu ze svého.
„Když něco chceš, musíš za to zaplatit,“ říká v narážce na to, že při fotbalu s místními si narazil rameno, ale za to si mohl kopnout penaltu, kterou proměnil. To samé platí i v hospodě. Takže i když se Jarda Skokan zátěžového testu bojí, bez něj by neodhalil slabiny svého provozu. A že si na něm místní i přespolní zgustnou. Ale ustojí to, oklepe se i jeho žena, nechají si od šéfa poradit pár svižných receptů z čerstvých surovin a s chutí bojují dál.
Po návratu do Dymokur je šéf až dojemně spokojený: karbanátek s bramborovou kaší a rajčatovým salátem s cibulí ho přesvědčil, že jednu hvězdu si tu zaslouží.
Vidět Zdeňka Pohlreicha, jak po návratu na místo činu během letošního září do sebe v hospodě vesnického fotbalového klubu za Prahou tlačí sekanou s bramborovou kaší a rajčatovým salátem s cibulí, je pohled pro bohy. V dobrém smyslu slova. Chválil si i zelňačku a čerstvého lososa.
Není to na tři šéfovy hvězdy, ani na dvě, ale jak to sám okomentuje: „Ta jedna je po čertech zasloužená.“ Nechci se nikoho dotknout, ale ve které vesnici se lze zastavit na kus opravdu dobrého domácího jídla?
„Kdybys dostal takhle solidně najíst na každý vsi, to by to bylo celkem fajn.“ uzavírá šéf. S tím, že tady se on sám kdykoliv rád zastaví a nají. A to si ani v Dymokurech neuměli ještě před rokem představit, že by mohli k místnímu fotbalovému hřišti chodit na dobré obědy i večeře.
