S jistou dávkou despektu se koze říkávalo „kráva chudých“, ovšem tento poněkud hanlivý název si kozy nezaslouží. Mimo jiné i proto, že kozí mléko je lépe stravitelné a má menší obsah laktózy než mléko kravské. Právě pro jeho zdravé vlastnosti se kozímu mléku přezdívalo „mléko dětí a starců“.
Koza je velmi přizpůsobivé zvíře a tam, kde by chov a hlavně pastva jiných hospodářských zvířat nepřipadaly v úvahu, se skvěle uplatní. Dokáže spásat i horské terény, a tak se koza zasazuje o udržení flóry na chráněných územích a zachování přirozeného rázu krajiny. Spásá listy keřů i samotné dřeviny. V pasení trávy ovšem zdaleka není tak „výkonná“ jako například ovce. Nikdy totiž nevypase jako ona celé plochy, je vybíravá. Prostě mlsná jako koza.
Kozy se chovaly samozřejmě zejména kvůli mléku a masu, dnes se ale stávají pro celou řadu chovatelů koníčkem. Důvodem není jen zdravé kozí mléko, ale i fakt, že koza je inteligentní zvíře, a pokud je jí věnován dostatek péče a času, stane se z ní příjemný parťák. A vybírat můžete z řady plemen.
Kdybychom tu měli stručně popsat všechna plemena, prostor by nám nestačil. Na světě žije okolo sto padesáti plemen koz, a to po celé zeměkouli.
Snad nejrozšířenějším plemenem je koza sánská, která pochází ze Švýcarska. Je to bílá ušlechtilá krasavice, která se významně podílela na začátku 20. století na zušlechtění naší české bílé krátkosrsté kozy. A není to žádný drobeček: kozel může vážit celý metrák a výška v kohoutku dosáhne metru. Jeho družky jsou zhruba o patnáct dvacet kilo lehčí.
Kamerunské kozy díky jejich mírné povaze a nenáročnosti často potkáte jako kontaktní zvířata v zooparcích či dětských koutcích v zoologických zahradách.
Nejmenším plemenem kozy domácí je kamerunská koza, která pochází ze západního pobřeží Afriky. Je to nenáročné a velmi odolné zvíře, které dokáže přežít i v nehostinných podmínkách a spokojí se s chudou vegetací. Samec tohoto plemene váží necelých 40 kg, samice je ještě o osm kilo lehčí. Od většiny domácích koz se ta kamerunská liší i stavbou těla. Má podstatně kratší nohy a poněkud objemné břicho, čímž působí nemotorným dojmem.
Ale zdání klame. Kamerunská koza dokáže zdolávat obtížný terén, je obratná a bez problému se vyšplhá i na nižší stromy. Tady ožírá z větví tuhé listy. Místní obyvatelé ji chovají zejména kvůli masu a kůži, vzhledem k podmínkám jí mléko stačí tak akorát pro kůzlata. Nejčastěji dva skotačiví potomci se těmto kozám rodí po 150 dnech březosti. Pro mírnou a přátelskou povahu tyto kozy často potkáte v zooparcích a dětských koutcích v zoologických zahradách u nás i ve světě.
Aristokratkou mezi kozami pak je anglonubijská koza, plemeno vyšlechtěné na britských ostrovech v 19. století. Je to krátkorohé plemeno, zato má dlouhé splývavé uši, což je výsledkem křížení anglických, blízkovýchodních a afrických koz. Samci mohou vážit až sto dvacet kilo, samice o třicet kilo méně. Jemná srst těchto koz může mít mnoho barevných variací. Tato půvabná koza, často opravdu nazývaná aristokratkou, se chová kvůli lahodnému mléku.
Koza anglonubijská zaujme každého na první pohled díky svým splývavým uším.
Angorská koza sice díky své kudrnaté srsti připomíná ovci, pořád je to ale svou povahou i vlastnostmi koza. Z její srsti se získává jemná mohérová vlna.
Věděli jste, že jemná mohérová vlna zvaná též jednoduše mohér pochází ze srsti kozy? Je to koza angorská a první zmínky o ní a o její jemné vlně jsou staré tři a půl tisíce let. Druhové jméno dalo koze pravděpodobné místo jejího původu, tedy turecká provincie Angora. Angorská koza je drobnější, kozel může dosáhnout hmotnosti až sedmdesáti kilogramů, koza o polovinu méně. Na první pohled se liší od svých dalších kozích příbuzných svou srstí, která je dlouhá a hlavně vlnitá, takže může připomínat srst ovce.
